Jan Guillou

Stavitelé mostů 

2014, Host Brno, přeložila Helena Matochová

Muži se ztratili na moři. Prostě se to stalo. Došlo k tomu již dříve a dojde k tomu opět, neboť takový je životní úděl lidí z pobřeží, ať už na Osterøye nebo na jiných ostrovech a u jiných fjordů.

Tak tedy chlapci Lauritz, Oscar a Sverre přišli o otce, stejně jako děvčátka Turid, Kathrine a Solveig.

Co se tam venku stalo, nikdo nevěděl a jako obvykle se to neobjasnilo ani později. Bouře zuřila zajisté silně, jak jen pozdní únorová bouřka dovede. Lauritz a Sverre byli zkušení mořeplavci, statní a silní jako málokdo. Vyrostli na moři a jen zpola žertem se o nich říkalo, že pocházejí z vikinského rodu. Jejich otec byl také takový.

Nezbývalo než se dohadovat. V této roční době nebylo pravděpodobné, že by se tvořily ledové kry. Ani že by muži s lodí uvízli na mělčině nebo vybočili z kurzu a roztříštili se o skalisko, na to si byli na moři až příliš jistí a vody ve fjordech i cestu na volné moře znali jako své široké dlaně. Mohl jim spadnout stěžeň nebo měli štěstí při lovu, a když se pak vyhýbali bouři, loď ztěžklá nákladem je zanesla příliš daleko. Dohady stejně ničemu neprospěly.

Kněz z Hosangeru přišel po týdnu, kdy už si byl poměrně jistý, že veškerá naděje pohasla a že zodpovědnost za obě vdovy nyní přechází z jejich mužů na církev. Přijel parníkem k přístavnímu molu v Tyssebotnu a dál se doptal.

Usedlost Frøynes ležela nedaleko mola, v závětří za velkým kamenitým kopcem. Skládala se ze dvou obytných stavení (což bylo velmi neobvyklé), kravína, dvou stodol a několika spižíren, starých několik set let a postavených na vysokých kůlech kvůli divoké zvěři. Všechno zde bylo udržované a svědčilo spíše o skromném blahobytu než o chudobě, která byla jinak na ostrovech běžná. Bratři Eriksenovi platili za pracovité a zbožné muže a o své rodiny se dobře starali. Dokonce si postavili vlastní rybářskou loď s nákladním prostorem, do něhož se vešel dvojnásobný úlovek.

Kněz se s oběma vdovami, už oděnými do černých šatů, sešel ve větším z obou obytných stavení, kde bydlela Lauritzova manželka Maren Kristine se svými třemi chlapci. Ti seděli ve světnici na dlouhé lavici, svátečně oblečeni a s očima rudýma od pláče; vedle nich dcerky Sverreho Eriksena a jeho manželky Aagot. Děvčata na sobě měla černé šatičky a kněz si pomyslel, že jim je asi právě obarvili z bílých. Pohled na těch šest dětí bral za srdce.

Vdovy kněze poslouchaly nehybné a vzpřímené. Ovládaly se, slzy jim netekly. Bylo vidět, že si zakládají na důstojnosti.

Kněz pro ně žádná slova útěchy neměl, neboť co v takovém případě také říci? Držel se praktických záležitostí. Jestliže není tělo, které by se dalo pohřbít, slouží se zvláštní vzpomínkový obřad a na jeho konci se požehná duším zemřelých. Určili datum.

Pak přišla na řadu složitější otázka: jak se o sebe rodiny postarají bez příjmů, které jim zajišťovalo moře. Vdovy byly mladé, možná jen něco přes třicet let, ale spíše ani to ne, a zvláště Maren Kristine byla nápadně hezká, měla rudé vlasy, pihy a velké modré oči. Navíc vlastnila poměrně slušnou usedlost. Nebude mít potíže, jak si sehnat nového muže, její švagrová také ne.

Toto téma by však bylo nevhodné, a proto si kněz nechal vyprávět o strastech, které měly ženy bezprostředně před sebou. Jídlo se na usedlosti našlo, skopové, vepřové i drůbeží maso, a navrch čtyři dojnice. Když je tu teď méně hladových krků, budou vdovy také moci vyrábět sýr z přebytků a prodávat ho. Řekly, že umějí i tkát a barvit látky.

Kdyby tři osiřelá děvčátka byla starší, muselo by se postupovat jako obvykle: poslali by je jako služky do panských domů v Bergenu. Ale to v úvahu nepřipadalo, protože nejstarší dívka završila teprve devátý rok.

S chlapci to byla jiná, ačkoli jim bylo jen dvanáct, jedenáct a deset let. V Bergenu, kde se vyrábělo, stavělo a opravovalo vše, co mělo co do činění s mořeplavbou a rybolovem, mohli získat práci jako učedníci.

Na to už vdovy myslely. Maren Kristine měla bratra, Hanse Tufteho, který pracoval jako provazník u Cambella Andersena na Nordnesu. Napsala mu dopis. Hans byl v provaznictví zástupcem předáka, takže jeho slovo něco znamenalo, a dá-li Bůh, budou mít brzy o tři hladové krky méně. A po čase od chlapců získají také nějaký menší příjem.

Kněz kradmo pohlédl na tři uplakané hochy, kteří seděli na lavici se skloněnými hlavami, aniž by cokoli řekli nebo jen výrazem dali najevo, co si myslí o tom, že mají opustit domov v Tyssebotnu a stát se dělníky ve městě. Bylo jisté, že tři rybářští synkové si svou budoucnost představovali jinak. Ale v nouzi si vybírat nelze.

Kněz už vlastně nic dalšího probrat nepotřeboval. Neurčitě se zmínil o tom, že se spojí s dobročinnou společností v Bergenu, ale nic slíbit samozřejmě nemůže. S těžkým srdcem jim ujedl z čerstvě upečeného chleba, protože věděl, že odmítnout by bylo horší než do slova a do písmene urvat sousto od úst těm šesti dětem. Rybáři z Osterfjordu úzkostlivě dbali na morálku i na důstojnost.

Když se odebral zpátky do přístavu, aby si najal někoho, kdo ho odveze plachetnicí domů do Hosangeru, pocítil jednak úlevu, že splnil těžkou povinnost, jednak špatné svědomí, že cítí úlevu. Mohlo to být mnohem horší. Vdovy před sebou každopádně mají těžké období smutku a chudoby.

Zvyk káže, že budou muset truchlit nejméně rok, než byť jen pomyslí na to, že by si našly nové muže, a to spíše z nouze než z lásky.

* * *

Jon Tygesen byl strojníkem na parníku Ole Bull od chvíle, kdy loď na jaře roku 1883 spustili na vodu. Teď mu stačilo jen krátce pohlédnout přes zábradlí a přesně věděl, u které ze čtrnácti zastávek na trase z Bergenu se nacházejí. Ale výhled ho už unavoval a cizince, kteří jezdili parníkem jen pro potěšení, nechápal. Na této plavbě byli čtyři pasažéři, kteří cestovali pro zábavu. Podle všeho pocházeli z Anglie. Dokud pluli fjordem, krčili se v kožených křeslech v salónku první třídy. Ale ihned po zakotvení vyšli ven, na sobě tlusté kabáty a kožešinové límce, a ukazovali na strmé horské srázy a mávali rukama. Ženy čas od času něco vykřikly — Tygesenovi se zdálo, že jsou uchvácené. Zvláštní lidé.

V Tyssebotnu vyšel ven také, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu. Svítilo slunce, ale bylo chladno a nahoře na Høgefjellu v noci napadla spousta sněhu, přestože už byl začátek května.

Aniž věděl proč, zahleděl se na tři malé chlapce v přístavišti. Možná proto, že na sobě měli doma pletené svetry v neobvyklých odstínech modré, ale spíše proto, že pohledy k sobě poutala jejich matka oděná v černém. Navzdory smutečním šatům to byla pohledná žena. Stroze se loučila se svými třemi syny. Podala jim ruku, oni se uklonili, otočila se na podpatku a zamířila pryč, ušla několik kroků, rozmyslela si to, rozběhla se zpátky, klekla si a všechny tři krátce a pevně objala. Pak se ztěžka zvedla a odkráčela, aniž by se ohlédla.

Jon Tygesen pochopil, kdo ti tři chlapci jsou — o tom, že se rybářská loď Soløya potopila i s posádkou a nákladem, už slyšel. Chudáci malí, pomyslel si. Teď musejí odejít do města a dřít jako koně. Je zima, ale dovolit si mohou samozřejmě jen lístek na palubu. V tu chvíli přišel kapitán, na něco se Tygesena zeptal a ten chlapce spustil z očí, právě když pozoruhodně jistě — jako by byli na moře zvyklí — přešli přes houpavý lodní můstek.

Už minuli Eikangervåg, urazili tedy pěkný kus cesty, a Jon Tygesen ty tři hochy přistihl, jak mrštně slézají po zadním žebříku do strojovny. Opíral se o lopatu, pozoroval je a myslel si, že se jen chtějí trochu ohřát. Na palubě cestovali jako jediní, všichni ostatní si připlatili dvacet pět öre, aby měli místo uvnitř. Venku byla svinská zima.

Samozřejmě to bylo proti pravidlům. Pasažéři se ve strojovně zdržovat nesměli. Musí je tedy vyvést. Ale přesto, uvažoval, by bylo křesťanské chvíli počkat, aby se chlapci stihli alespoň trochu zahřát. Jenže když je potají pozoroval, zdálo se mu, že vůbec nepřišli kvůli teplu, ale kvůli parnímu kotli a strojům. Horlivě si něco ukazovali, mávali rukama a v jinak utrápených obličejích se jim objevil záblesk radosti. Jonu Tygesenovi náhle do očí vstoupily slzy. Odhodlaně vyšel z úkrytu a velitelským hlasem se zeptal, proč se pasažéři nacházejí ve strojovně. Dva mladší vypadali, jako by měli v úmyslu pláchnout k žebříku, ale nejstarší zůstal stát na místě a téměř nesrozumitelným nářečím odpověděl, že chtěl bratrům jen ukázat, jak funguje parní stroj. Jona Tygesena to vyvedlo z míry, téměř vybuchl smíchy.

„Ty jsi takový šikovný klučina, že víš, jak funguje parní stroj?“ zeptal se pobaveně a shovívavě. „Takže ani nemá smysl, abych vám to vyprávěl?“

Tři chlapci horlivě přikývli. A Jon Tygesen zahájil své naučené kolečko, které občas odříkal lepším lidem z města, když ho o to poprosili. Vzal to systematicky jako obvykle, začal spalováním uhlí jakožto zdrojem síly, pokračoval kolem velkého nablýskaného parního kotle z mědi a mosazi a potom popsal přenos síly pomocí hřídelů, ozubených koleček, mechanických principů a tak dále.

Všem třem chlapcům se brzy na rtech objevil šťastný úsměv a kupodivu se zdálo, že všechno chápou. Občas se totiž některý z nich vytasil s otázkou, zpočátku nesmělou. Ptali se na něco, co Jon Tygesen přeskočil, aby výklad nebyl příliš složitý. Zvláštní. Jak se u všech všudy mohli tři malí rybářští kluci z Osterøyi tak dobře vyznat v moderní strojovně, kterou přece ještě nemohli nikde vidět?

Ne, připustili, na palubě parníku ještě nikdy nebyli. Ale někde prý o strojích něco četli, přičemž nebylo jasné, kde přesně — nejspíš v nějakém časopise. Každopádně nebylo pochyb o tom, že vše chápou a neobyčejně je to zajímá.

Když Ole Bull zakotvil u nové přístavní hráze v Murebryggenu, Jon Tygesen se ubezpečil, že chlapce skutečně vyzvedl nějaký příbuzný, zamával jim na rozloučenou a zamyšleně sešel do strojovny.

* * *

Strýce Hanse znali hoši jen zběžně, přece jen odešel do města už před několika lety. Byl překvapivě malý, v porovnání s jejich otcem měl drobné ruce. Když procházeli městem, nesměle a jednoslabičně odpovídali na jeho otázky, jaká byla cesta a jak se daří jeho sestře Maren Kristine.

Chlapci už v Bergenu byli i dřív, ale nikdy pořádně. V létě za hezkého počasí někdy směli jet s otcem a strýcem Sverrem, s nimiž pak prodávali úlovek přímo v přístavu. Nikdy ale nenavštívili město samotné, takže když teď překonali prvotní nejistotu a nesmělost, všímali si tolika věcí — dívali se na ně a vyptávali se a strýčkovi připomínali mláďata kormoránů, která jako by si chtěla ukroutit krky.

Strýc Hans žil v příbytku, kterému se říkalo byt, na Verftsgaten blízko vody. V jednom třípodlažním domě tam spolu bydlela kopa cizích lidí. Byt se skládal z pokoje a kuchyně s komůrkou pro služky, jak se místnůstce říkalo. V ní měli všichni tři bratři bydlet. Strýc Hans jim sám vyrobil tři lavice na spaní.

Setkali se také se Solveig, manželkou strýce Hanse. Uklonili se a podali jí ruku, jak je to maminka naučila a což jim často připomínala. Paní Solveig jim pochválila hezky upletené svetry a řekla něco o matčině umění, čemuž nerozuměli.

Dvě věci byly na městě zvlášť podivné. Za prvé tu z kohoutku tekla voda, ačkoli bydleli několik metrů nad zemí. Za druhé, a to se museli bratři naučit okamžitě, se tu dodržoval zvláštní městský způsob chození na velkou. Vedle kuchyňských dveří visel klíč. Byl od očíslované latríny dole ve dvoře, o kterou se člověk dělil se sousedem a na kterou nesměl chodit nikdo další. Jednou za týden přijel ras a její obsah odvezl.

Slovo ras bylo pro chlapce nové, trochu děsivé. A stejně vzrušující jako velké krysy dole na dvoře.

Večeřelo se v kuchyni po obvyklé modlitbě u stolu. K jídlu měli většinou rybu s bramborami a jednou týdně vepřové. Jako doma na Osterøye.