Vladimír Sorokin

Telurie 

2014, Pistorius & Olšanská, přeložil Libor Dvořák

V jediném oku Magnuse Pospěcha se míhaly širé dálavy. Už nebyly popelo-plastiko-oloupané jako lausannský vánoční kolotoč, podpálený tálibánci. Ani cihlově-žulově-úlomčité jako centrum Ženevy, vybombardované eskadrou šejcha Mansúra. Nebo třeba alpská úbočí Švýcarska.

Tady, na jihu někdejší Francie, byly ty dálavy uprostřed léta tříbarevné jako státní vlajka nové republiky Languedoc, spojující čtyři provincie – rostlinně-kamenně-nebeské.

Spáleništi to tu cítit nebylo.

V chřípí skákajícího Magnuse se již od švýcarských hranic střídaly jiné pachy – vůně levandule, chlévské mrvy, ropných rafinérií, sýráren, malých plynových terminálů, útulných, sluncem prohřátých městeček. Velkým městům se Magnus vyhýbal, aby se zbytečně nerozptyloval. Pospíchal. Slunce pálilo.

Do očí řezala fialová levandulová pole. Nad kamenitými cestami se vznášela mračna prachu. Nebyl to však cihlový prach pobořených švýcarských měst. Vdechovat languedocký prach bylo příjemné. Magnusovy sedmimílové boty, které si hned po Bitvě tří národů nechal vyrobit za sto třicet sedm zlatých, ho unášely k cíli – k La Couvertoirade.

Všechny cesty vedly k zámku, všechny provensálské, languedocké a jihopyrenejské prsty ukazovaly na jihozápad. Odrážeje se od uprášeného kamene cest, Magnus skákal nad krajinou. A neohromovala ho městečka a vísky, nezasažené válkou. Spíš zastavivší se čas. Ten čas voněl předválečnou Evropou.

Byla to vůně dětství. Magnus se ve skocích vznášel nad svažitými loukami, na nichž se pásly ovce, krávy a koně, nad taškovými střechami domů a chlévů, nad udírnami a sýrárnami, nad protileteckými bateriemi, nad solárními panely, nad rolníky, kteří na něj vrhali pohledy, stíněné dlaní – jako na jestřába či bezpilotní letoun.

I když to znamenalo zbytečné plýtvání palivem, v těch skocích zůstával dlouze viset nad krajinou, jako by v tomto čase chtěl uvíznout jako hmyz v jantaru a zůstat v něm navždy. Pak se ale jeho těžké holínky vždy znovu dotkly země.

La Couvertoirade.

Magnus Pospěch tam spěchal už druhý měsíc. A musel to stihnout. Do zítřejšího rána. Bezpodmínečně!

Jinak to dopadnout nesmělo.

Z cesty mu zbýval už jen kousek. Dnes těmi skoky strávil celý horký den. Dokonale padnoucí kombinéza ho ochlazovala, jako vždy odsávala pot a dodávala mu vitamíny. Únavu Magnus necítil.

Přestože byl hubený a nevelké postavy, vynikal fyzickou zdatností a vytrvalostí. A vlastně se mu tu skákalo snáz než v Rakousku či ve Švýcarsku. V ospalém Riez se posilnil čerstvým chlebem, teplými okurkami, vařeným kůzlečím masem a ovčím sýrem, s rozkoší se napil pramenité vody, u maličké pumpy dotankoval do bot plyn a hopsal dál, tam, kam za nerovný modrozelený obzor zapadalo žhnoucí slunce nové republiky, která zastavila salafitské barbary.

Magnusovi se to slunce líbilo a své jediné oko za tmavým sklem před ním nijak nechránil.

Zřítelnice Magnuse Pospěcha byla plná slunečního světla.

To světlo bylo příslibem setkání.

A příslib na sebe nenechal dlouho čekat. Když se do pyrenejských předhůří opřel dusný vítr, když už místo levandule zavoněl zimolez, akáty a vistárie a rozezvonily se cikády, vpředu na večerní nebeské báni blýskl obrovský hologram: tlapatý kříž nových templářů.

Konečně!

„La Couvertoirade…“ vydechl Magnus do vzduchu a uprostřed skoku se unaveně pousmál.

Kříž se vznášel nad věžemi hradu a zvolna se otáčel podél svislé osy.

Magnus vyskočil tak vysoko, že kolem poplašeně zacvrlikaly břehule, které zrovna končily své celodenní lety. V Magnusových špinavých vlasech naposledy zasvištěl teplý večerní vzduch. Dopadl na novou dlažbu široké silnice vedoucí k hradu, vypnul boty a zvolna kráčeje na obtěžkaných nohou se vydal dál.

Hrad se před ním tyčil stále mohutněji, kříž zářil a otáčel se nad ním tak, jako by ho ve výši držel udatný duch obyvatel citadely.

Klid, který v Magnusovi dlel po celou dobu šestitýdenní cesty, teď vystřídalo vzrušení, které s každým krokem vzrůstalo. Před ním se tyčila rodící se legenda nové Evropy, naděje všech evropských křesťanů, tvrz odvahy ducha a hrdinství těla.

Aby se uklidnil, začal se Magnus nahlas modlit.

Silnice končila příkopem. Za tím začínaly nízké hradby, obklopující celou citadelu. Přímo před sebou Magnus uviděl zvednutý padací most.

Zastavil se. Ze strážní věže po něm okamžitě šlehl scanovací paprsek a zesílený hlas položil otázku:

„Kdo jsi, poutníče, a co tě sem přivádí?“

Magnus nabral do plic co nejvíc vzduchu a hlasitě pronesl frázi, která s ním skákala celých těch šest neděl:

„Jsem tesař Magnus Pospěch a přicházím na pozvání velmistrovo.“

Uplynula dlouhá minuta.

Pak se most začal nehlučně snášet dolů.

„Vítáme tě v La Couvertoirade, Magnusi Pospěchu,“ pronesl ten hlas.

Magnus vkročil na jeho černý mřížovaný povrch a zaklapal po něm sedmimílovými botami.

Stihl jsem to… pousmál se v duchu a pocítil dlouho očekávanou a neuvěřitelně příjemnou úlevu.

Křídla vrat se otevřela a před ním blýsklo světlo. Magnus vstoupil do citadely. Vítali ho tu tři opásaní bojovníci v lehké výstroji. Na každém z jejich opasků visel minisamopal, pistole, krátký meč, tři granáty a kapalná sekera.

Tváře bojovníků byly tvrdé a nezúčastněné. Hodnostně nejvyšší z nich roztáhl zářícího chytrého a beze slova ho zvedl k Magnusovi.

Ten rovněž mlčky přiložil k zářícímu povrchu pravou dlaň. Do chladného vzduchu vystoupil hologram s Magnusovými intimitami. Bojovník ho chvilku studoval, pak pokývl hlavou a chytrého sbalil.

Druhý z bojovníků pohnul pákou. Hydraulika ožila, mříž před nimi se pomalu zvedla a otevřela se další vrata – vysoká, silná, pobitá kováním se hřeby. Za nimi čekali další dva bojovníci.

„Následuj nás,“ řekl jeden z nich.

Magnus se za nimi vydal, jako by to byli jeho bratři, zubil se a hlasitě dusal. Překonali nádvoří, po jehož obvodu stála dobrá stovka samohybů, vstoupili do další brány, ocitli se pod kamennou klenbou chodby, ozářené zelenavým světlem umělých pochodní, a začali sestupovat do sklepení.

V malém kruhovém sále na něj čekal muž v šedém plátěném plášti s rudým templářským křížem na prsou.

„Zdráv buď, Magnusi Pospěchu,“ pokývl muž lehce hlavou. „Jsem správce hradu Leonard.“

Magnus se rovněž uklonil.

„Zavedu tě k tesařům. Tam ti dají najíst a dostaneš možnost do zítřka si odpočinout.“

Leonard ho chodbami vedl dál. Na rozdíl od Magnuse, rámusícího svými sedmimílovkami, se pohyboval naprosto neslyšně. Přistoupili ke dveřím, správce přiložil dlaň k bílému čtverci a dveře se otevřely. Magnus vstoupil, kdežto správce zůstal venku. Také tento klenutý sál ozařoval umělý nazelenalý oheň.

Uprostřed stál dlouhý stůl s vínem a skromnými pokrmy. U stolu seděla pětice mužů. Jakmile příchozího spatřili, vstali a vykročili k němu. Byli to známí jihoevropští tesaři. Tři z nich – Silvestra Florentského, Nicolase Chlupáče a Huga Máslorukého – znal Magnus osobně. Další dva, Theodora Konstantského a Arise Proloma, zatím jen z doslechu.

„Vidavida! Koho to zřím! Magnus Pospěch!“ zvolal tlustý zlatovousý Hugo a potřásl dlouhými dredy, do nichž měl zapletené mormolonové hádky. „Ale žes k nám spěchal dosti dlouho!“

„Magnusi!“ udeřil ho pěstí do prsou drsný Nicolas, jemuž černošedé vousy rostly málem až po oči.

„Ozývaly se tu zvěsti, že to nestihneš,“ pokýval hlavou vyzáblý Silvestr s nápadně chytrou tváří.

„Ale my je potlačili!“ rozesmál se halasně Hugo a objal Magnuse tlapami, posetými prsteny a náramky.

„A to opravdu tvrdě!“ a zvedl směrem k Silvestrovi potetovanou pěst.

„Nemohl jsem velmistra zklamat,“ pronesl Magnus, vymanil se z Hugova objetí a stáhl si z ramenou svůj cestovní vak.

Silné tesařské ruce mu podávali i další dva.

„Vítám tě, Magnusi Pospěchu,“ mohutně Magnusovu pravici sevřel světlovlasý a světlovousý Aris. „Řím si dobře pamatuje zvonění tvého titanového kladívka.“

„Buď zdráv a silen, Arisi Prolome,“ opětoval stisk Magnus. „Tvá sláva tě věru předchází. Vybudoval jsi širokou telurovou cestu z Prahy až do Vídně.“

„Rád Magnusi Pospěchovi přináším srdečný pozdrav a projevy mimořádné úcty,“ přistoupil k němu pomenší ramenatý Theodor s vyholenou hlavou a podal mu žilnatou ruku. „Tvé mistrovství je rok od roku dokonalejší.“

„Abych jednou dosáhl mistrovství tvého, Theodore Konstantský. Trvale mě oslňují hlavičky hřebů, které jsi zatloukl.“

„Ach tak – není divu, že se ti říká také Magnus Zlatoústý,“ uchichtl se Hugo.

Tesaři evropského jihu spolu mluvili eurem, což byla směs francouzštiny, španělštiny a bavorštiny. Magnusovi se po dlouhém švýcarském turné po tomto jazyku zastesklo, protože v jeho životě s ním bylo spojeno opravdu mnohé.

„Pánové, nechte už konečně našeho hosta zout!“ zahřímal Hugo.

Tesaři přinesli Magnusovi židli. Ten se posadil, rozepnul si sedmimílové boty a unavené nohy z nich s požitkem vytáhl. Sedmimílovky ihned uklidili a před něj postavili umyvadlo s vodou. Aris a Theodor poklekli, rozšněrovali Magnusovy vysoké měkké boty, stáhli je stejně jako propocené ponožky, Magnusovy nohy postavili do vody a začali mu je pomalu mýt voňavým levandulovým mýdlem.

„Podle nohou vidím, žes sem přiskákal přímo ze Švýcarska,“ mrkl na něj Hugo s ručníkem už připraveným v ruce.

„Je to tak. Turné jsem byl nucen přerušit,“ odpověděl Magnus tiše, jako by se bál nabourat rituál omývání nohou, tak příjemný zrovna dnes, v závěru dlouhého dne a vlastně celé cesty.

„A co je tam nového? Neohýbal ti luzernský cech hřeby?“

„To ne. Ale ani mi je nebrousil. Za turné mě sprostě seřvali a pak mě zbavili stop.“

Tesaři si vyměnili chápavé pohledy.

„Švýcarům je jakýkoli takový turné trnem v oku vodjakživa,“ pronesl vztekle Nicolas Chlupáč. „Tak to bylo před válkou, za války a je to tak i teď. Burani lakomý!“

„Vypadá to, že válka švýcarské tesaře opravdu ničemu nenaučila,“ přikývl Aris a spláchl z Magnusovy nohy mýdlovou pěnu. „Zbavit stop rodilého Evropana… to tedy nevím…“

„Oni se ani nic naučit nechtějí,“ poznamenal Magnus a slastně a unaveně přimhouřil své jediné víčko. „Pro ně je hlavní, co si urvou.“

„Švýcaři jsou zvědavi výhradně na přímé dodávky,“ pokrčil kostnatými rameny Silvestr. „To je nad slunce jasnější. Proto je kodex nezajímá. Jen ty přímé dodávky.“

„Přímý dodávky? Dyť to berou vod překupníků, od Peršanů! Přesně vod těch Peršanů, kerý bombardovali Basilej!“ pohodil hřívou Nicolas.

„Víc jim toho navozí Kazaši,“ namítl Theodor, aniž přerušil rituál. „Přímo z Telurie, přisvíceným koridorem.“

„A Peršani!“ vedl si dál svou Nicolas. „Peršani generála Halatbarího. Ty Peršani, co vyvraždili Maďary, přebarvili archívy a srazili hlavu starýmu Morisovi.“

„S telurem problémy nemají,“ pronesl Magnus. „Zato s tesaři ano.“

„Protože stojej za hovno!“ zaryčel Nicolas třesoucí hlavou a zvonící čtyřmi mormolonovými obojky. „Vždycky za hovno stáli a stát budou! Tam by měl velmistr vyrazit a počastovat je vohněm a mečem. To jsou mi pěkný křesťani! Voni svýho souvěrce klidně zbavěj stop! Eště neuplynulo ani půl roku, a voni už se takhle zkurvili!“

„Velmistr o jejich hříších ví, Nicolasi.“ Hugo položil těžkou dlaň na Chlupáčovo rameno. „Přijde čas, kdy za své povýšenectví a kořistnictví zaplatí.“

„To nejni kořistnictví, to je vodpadlictví, bratře Hugo!“ burácel Nicolas.

Hugo chmurně přikývl na souhlas.

„Je to lačnost, hraničící s neznabožstvím,“ pronesl Aris.

„Bejt po mým, tak ty krkavce z lucernskýho cechu všechny pověsím, ale nejdřív bych jim každýmu vrazil to jeho zlatý kladívko do prdele!“ nebyl k utišení děsivý Nicolas.

Tato pohrůžka uvedla tesaře do pohybu: Silvestr přistoupil ke stolu a začal ze džbánu rozlévat do pohárů víno, Aris a Theodor vyjmuli Magnusovy čisté nohy z umyvadla ven, kdežto tlustý Hugo ztěžka klesl na kolena a začal ty nohy opatrně utírat ručníkem.

Pak Magnuse odvedli do jeho prostě, ale pohodlně zařízené klášterní cely. Stáhl si uprášenou tlustou kombinézu, vyndal z vaku domácí oblečení – béžové úzké kalhoty z jemné kůže, červené holínky s mědí okovanými podpatky a vyšívanou hedvábnou halenu bez límce – a s rozkoší se převlékl.

Na krk si pověsil těžký náhrdelník z bílého zlata, perel a mormolonu, na pravý prsteník si nasadil prsten s briliantovým křížem, vyšel z cely ven a jeho podkůvky čile zacvakaly chodbou.

Tesaři kolem stolu už ho očekávali.

„Odpusť, bratře Magnusi, ale povečeřeli jsme bez tebe,“ zabroukal Hugo. „S radostí si ale tímto vínem připijeme na tvé zdraví a na tvou jistou ruku.“

„Pozvednout pohár v této společnosti si mohu považovat za čest,“ odpověděl Magnus.

Rychle se pomodlil k Bohu, ruce ponořil do stříbrné mísy, pak vzal ručník, co mu podával Silvestr a chopil se plného poháru.

„Buď zdráv a silen, Magnusi Pospěchu!“ pronesli tesaři sborem, a pozvedli své číše.

„I vy buďte zdrávi a silni, přátelé!“ a Magnus si se všemi přiťukl.

„Nechať je jistá ruka tvoje!“

„Nechať jsou jisté ruce vaše!“

Místní víno, konkrétně loňský ročník madrillacu, Magnuse osvěžilo a on svůj pohár s potěšením vypil do dna. Nicolas zvedl poklici polévkové mísy, Aris podal prázdný talíř a Hugo ho štědře, až po okraj naplnil selskou fazolovou polévkou s uzeným hrudím, kořenovou zeleninou a česnekem.

Byla to stará dobrá garbure, která spolehlivě zahání hlad nejen rolnický, ale i poutnický. Přestože polévka byla už jen vlažná, Magnusovi připadala neuvěřitelně chutná a každý hlt mu prokazatelně vracel síly.

Tesaři, dopíjející víno, si zpočátku tu a tam vyměnili pár poznámek, ale pak zmlkli. Jako by na ně padla jakási zcepenělost – seděli nehybně, ruce položili na stůl a sklopili oči. Slyšet bylo jen Magnuse, pojídajícího svou porci polévky. Ale pak ustalo i to.

Otřel si ústa ubrouskem, odstrčil prázdný talíř a pohlédl na zamlklé společníky. Oni se zase zadívali na něj. Užuž se chtěl na něco zeptat, ale cosi mu v tom zabránilo. Pod kamennou klenbou chrámu panovalo ticho. Nebylo tísnivé, spíš naopak požehnané, plné očekávání oné velké a důležité věci, k níž byli všichni kolem stolu odhodláni. Takové ticho se nechtělo porušit nikomu. Silvestrovi ale nezbylo, než to udělat.

„Před zítřejším zatloukáním bychom se měli prospat,“ pronesl tiše, ale zřetelně.

Nikdo z dalších tesařů neodpověděl.

Jako první vstal Hugo. Neřekl nic, otočil se na patě a potřásaje dredy se ztěžka odšoural do své cely. Postupně vstali všichni a stejně mlčky se začali rozcházet. Magnus odešel také. V cele poklekl před krucifixem a jako vždy velice kuse Pánu poděkoval za střechu nad hlavou, dobrou krmi a klidnou cestu. Pak se svlékl, svalil se na úzkou postel a okamžitě usnul.