Alissa Nutting

Tampa 

2014, Odeon, přeložil Martin Pokorný

Celou noc před nástupem do školy jsem strávila na své straně postele v bdělé smyčce vzrušení, bezhlasé masturbace. Tajně jsem si navlékla hedvábné negližé a průsvitné kalhotky, samozřejmě až pod noční košili, aby na mě nevnikl můj muž a nevyplenil terén.

Lidi čistě od pohledu soudí, že jsme s Fordem dokonalý pár, a mně to přijde k popukání. Když Fordův bratr na naší svatbě držel řeč, prohlásil, že jsme jak výherci genetické loterie – a hlasem, který se mu očividně zadrhával závistí, pak dodal, že působíme vyretušovaně.

Vůbec nevyzval k přípitku, jenom po posledním slově odložil mikrofon na stůl a vrátil se na svoje místo. Holka, se kterou tam byl, mírně šilhala a my všichni dělali, že to není vidět.

Nejspíš by mi Ford měl připadat až hýřivě atraktivní, protože takhle působí na všechny ostatní. „To je nesnesitelně krásnej chlap,“ zaskučela spolužačka z vysoké po prvním rande ve čtyřech. „Jenom se na něj podívám a mám pocit, že mi ho tam vrazil.“

Můj problém s Fordem tkví v tom, kolik mu je. Jak to bývá u partnerů ženských, které se vdají pro peníze, pravidlem, Ford je na mě starý. Mně osobně je šestadvacet, a vlastně jsme tedy vcelku vrstevníci. Jenomže jakožto jednatřicátník se nachází asi tak sedmnáct let za územím mých sexuálních zájmů.

Vzít si Forda nejspíš mělo smysl už pro ten prsten: zbrzdilo se tím tempo, kterým se na mě při běžných pochůzkách lepili různí idioti. A samozřejmě to byl překrásný prsten. Ford je sice z prachaté rodiny, ale slouží u policie. Původně jsem doufala, že mě jeho peníze rozptýlí, ale přineslo to opačný efekt: díky nim se všechny moje touhy naplnily – kromě té sexuální.

Už pár týdnů po svatbě jsem cítila, jak moje libido s kvílením drásá draze otapetované stěny naší předměstské vilky. Navykla jsem si sedat při večeři s nohama přitisklýma k sobě, až to bolelo, protože jsem se bála, že jestli je roztáhnu třeba jen trošičku, vyrazí z nich ječivé zasténání, které roztříští sklenice s vínem na kusy. Na téhle představě jsem neshledávala nic iracionálního. Vnitřní hukot touhy ve mně neustále zesiloval, žhavil elektrický obvod mezi mými spánky, ňadry a stehny a neodvratně – zdálo se mi – se blížila chvíle, kdy se chtíč naučí ovládnout pysky mého lůna jak loutku břichomluvce a promluví nahlas.

Jediné, na co jsem dokázala myslet, byli ti kluci, které už brzo začnu učit.

První zážitek, který jsem jako čtrnáctiletá měla v suterénu u Evana Kellera (a ta chvíle mi dodnes v dokonale živých barvách proplouvá vzpomínkami), mi – aspoň tak mi to připadá – vštípil fixní plán touhy. Byla jsem o něco vyšší než on, takže jsem si připadala jako polobůh před smrtelníkem – kdykoli jsme se muchlovali, musela jsem sklonit hlavu, abych mu dosáhla na rty.

Jakožto menší byl nahoře a počínal si s atletickým odhodláním prvotřídního žokeje, až měl celé tělo zbrocené potem. Odešla jsem pak do koupelny a odtud na něj zavolala. S výrazem zvídavé melancholie a jakoby uhranutý u akvária pozoroval pozůstatky mé panenské blány, jak se splachují do modré záchodové mísy jak nějaký poslední exemplář kdysi hojného druhu. Já sama se cítila povzneseně a plná energie – jako kdybych právě porodila první den svého skutečného života.

Pár měsíců nato Evan rychle poporostl a naše sexuální dynamika se změnila. Rozešla jsem se s ním a zahájila sérii odpudivých schůzek se staršími kluky. Takhle to probíhalo celou střední školu, až mi konečně došlo, že moje skutečná touha se upíná o pár let nazpět. Na vysoké jsem se vrhla na antiku a krátkodobě jsem dokázala svou sexuální frustraci konejšit studiem líčení starověkých bitev a zaníceného prolévání krve.

Ve druháku jsem se ale seznámila s Fordem, změnila si hlavní obor na pedagogiku a teď konečně získala místo, které mi umožní natrvalo se vrátit do osmé třídy.

Ne, bylo by nesnesitelné, aby se ve mně Ford vrtal večer předtím, než konečně zúročím léta studií a suplování.

Vynaložila jsem tu noc nesmírnou námahu na to, abych byla uvnitř i navenek dokonale připravená, jak modelka před přehlídkou. Nohy, podpaží a ohanbí jsem si vyholila a pak nakrémovala, přičemž všechny použité přípravky vydávaly jahodovou vůni.

Chtěla jsem, aby celé moje tělo působilo jako plod zralý k nakousnutí. Chtěla jsem se oprostit od chutě čehosi, co už je staré skoro třicet let; chtěla jsem, aby mé kluzké ohanbí chutnalo stejně jako ta skoro průsvitná želatina, kterou jsem je před holením potřela, chtěla jsem, aby růž bradavek chutnala po broskvovém krému na pleť.

Chtěla jsem, aby mi ta vůně do prsou dokonale pronikla, a tak jsem si obě ňadra pokryla vrstvičkou našlehané masky a během holení je tak deset minut nechala; maska ztuhla jak cukrářská poleva a pokryla mé vzrušení tenkou křehkou krustou.

Vyholila jsem si pečlivě veškeré ochlupení a s úžasem pak zírala na jezírko pěny a chomáčků v umyvadle: připomnělo mi to punč se zmrzlinou, jaký nám servírovali na středoškolských plesech.

A představte si to potěšeníčko, až budu někdy brzy mít nad takovým plesem dohled! Třeba si pod zástěrkou zábavy a frivolity s jedním, dvěma osmělenějšími studenty i zatančím: s chlapci, kteří mě sebevědomě chytí za ruku, odvedou na parket a až poté, co se naše těla přitisknou, si uvědomí, že větří mou pulzující vlhkou vůni, od které je dělí jen vrstvička mých šatů.

Nenápadně k nim přirazím a rozhodím jim systém směsí rozverného chichotání a konverzačních frází, které jim vlhkými rty leju do ouška.

Než to vyslovím, samozřejmě se podívám stranou s bezcílným výrazem, který sugeruje, že se vůbec nic neděje, že jsem si vůbec nevšimla, jak jim moje stydká kost masíruje ztopořené horko ve smokingových kalhotách z půjčovny. Bude nutné, aby ten chlapec byl slušňák, takový ten typ, který by podobnou větu nikdy nedokázal vyřknout před rodiči a který na tu chvíli bude zmateně vzpomínat jen v temném přiopilém spánku těch nejosamělejších dospělých chvil: někde na služební cestě po obchodní večeři v hotelu kdovíkde na Středozápadě, když zatelefonoval manželce, prohodil pár vět s dětmi, vybalil z plastu tři, čtyři lahvičky bourbonu z letadla, nastavil si budíka a usadil se na posteli, jednu ruku přitisknutou na mohutnící tloušťku pyje a pronásledován tou vzpomínkou: opravdu jsem řekla to, co v tu chvíli uslyšel?

Přímo ve zdech školy, za elektronického bušení tónů tehdejšího šlágru, písničky, kterou poslouchal pořád dokola při své první brigádě v obchodním domě, zatímco skládal košile a zdravil matky s dětmi při vstupu do obchodu – opravdu jsem mu tu větu dýchla do ucha? 

Já to ale cítil, připomene si: cítil, jak se moje slova tvoří v horkém vzduchu, ta jedna věta, jejíž obláček se za pár vteřin – dřív, než se jí mohl chopit rozum nebo paměť – zase rozplynul.

Kus z něj po celý život zůstane tam na tom parketu, svírán nejistotou a lačností znát pravdu, svírán jí natolik, že už jako dospělý by v tom svém hotelu nejspíš rád vyměnil mnohé, opravdu mnohé za ten pocit řádu, o který jsem ho obrala, anebo třeba jen za to, aby mu někdo řekl: Opravdu se to stalo.

A já budu navždycky vědět – a on bude navždycky mít vnitřní, ne však pravou jistotu –, že jsem mu okrajem stydké kosti přejela přes hlavičku pyje, zmáčkla ji jak foto vkládané pod plastovou fólii v albu a zašeptala: Chci, aby tu zavonělo, jak se uděláš.

Mezi nejlákavější přednosti školy Thomase Jeffersona patřil fakt, že tu výuka začíná brzo, už v půl osmé. Kluci budou v podstatě pořád ještě spát, jejich těla se uchovají v různých fázích přetrvávajícího nočního vzrušení. Od katedry budu moct z výhodného stanoviště pozorovat, jak se jim pod lavicí otírají ruce o rozkrok, jak se v nich stud sváří s mírně nalitým pohlavím.

Druhá skvělá věc byla, že jsem dostala přidělenou třídu mimo hlavní budovu. V podstatě to byla maringotka postavená za školou, měla ale uzamykatelné dveře, a když byla spuštěná klimatizace v okně, bylo vyloučeno zvenčí slyšet, co se uvnitř děje.

Při červencové schůzi v jídelně se o třídu mimo budovu nikdo nehlásil: znamenalo to víc chození každý den, výpravy zpátky do budovy kvůli záchodkům a v dešti nutnost běžet sem s deštníkem a odemknout. Já si ale zahrála na šplhounku, zdvihla ruku a o třídu se přihlásila. „Ráda to pro vás udělám,“ oznámila jsem a na všechny se široce zazubila.

Provoznímu řediteli Rosenovi zrudl krk.

Klesla jsem očima tak, aby mi pohled nezaměnitelně směřoval do jeho rozkroku, stiskla rty, podívala se mu do očí a vědoucně se usmála. Samozřejmě sis při těch slovech začal představovat, co všechno bych pro tebe ještě udělala, ujišťovala jsem ho očima. To je v pořádku – to není tvoje chyba.

„To je od vás moc laskavé, Celeste,“ vypravil ze sebe, pokývl hlavou, pokusil se něco si zapsat, upustil pero, zase je sebral a nervózně si odkašlal.

„Přesně jak jsem říkala,“ zaskřehotala za mnou Janet Feinlogová. Janet učila dějepis a předčasně plešatěla; podomácku si vlasy obarvila, ale jediný výsledek byl, že chřadnoucí kadeře tím ostřeji kontrastovaly s ostrůvky prosvítající kůže. A jak tomu u výrazných tělesných nedostatků bývá, družil se k dalším. Ve stahovacích punčochách, které nosila kvůli otokům, nabírala její lýtka a kotníky texturu zvlněné lepenky. „Třídy se mají přidělovat podle toho, kdo tu je déle.“

„Přesně tak,“ souhlasila jsem. „Jsem tu nová. Je to tak spravedlivé.“ Nato jsem na Janet vrhla obratně nacvičený úsměv, který mi neoplatila, naopak z kabelky vytáhla zažloutlý kapesník a odkašlala si do něj, aniž by ze mne spustila oči, jako kdybych byla děsivý přelud, který se jistě rozplyne, když si z plic pořádně odstraní hlen.

Třída mimo budovu znamenala, že to je skutečně moje výsadní území.

Rozvěsila jsem tu neprůhledné záclony a nastříkala je svojí oblíbenou voňavkou, stejně jako látkový potah židle za katedrou. Ještě jsem sice nevěděla, které osmáky si oblíbím nejvíc, ale zkusila jsem to odhadnout podle jmen a provedla malý rituál vúdú: navlhčila jsem si prst o polštářek, který jsem měla vložený v rozkroku pod šaty, a napsala na lavice v prví řadě jejich jména v naději, že je nějaké kouzlo na tahle místa přičaruje a že jejich hormony přečtou to tajné písmo, jehož tahy oči nevidí.

Vsedě za katedrou jsem se laskala, až mě číča bolela a židle byla celá zvlhlá; snad ten vzduch prosycený feromony řekne těm pravým žákům vše, co mi není dovoleno vyjádřit slovy. Sedla jsem na katedru obkročmo a nechala vnější pysky přiléhat nebezpečně blízko k ostré dřevěné hraně; pak jsem překlouzla dopředu, dosedla a žhavá nahota mezi mýma nohama se přimáčkla na chladnou vrstvu laku.

Tyhle rohy: jestli nebudu při vstávání opatrná, škrábnou mě na stehně do masa.

Obdélníková katedra, rozložitá dřevěná plocha, na kterou bych se celá vešla, na mě působila symbolicky: stůl byl jemně shlazený, vybíhal však ke čtyřem ostrým a nebezpečným rohům, které mi připomínaly, že musím zachovávat jisté meze.

Pokaždé, když jsem před zahájením výuky do třídy přišla, jsem si na katedru lehla, vmáčkla páteř do dřeva, upřela oči na nedokončený strop a rozevírala a zavírala nohy, jako kdybych od pasu dolů dělala ve sněhu andělíčka. Když jsem si nakonec sedla, schválně jsem přejela přes hranu v takovém úhlu, aby mě roh škrtl do zadku a vyvolal mírnou bolest, kterou jsem si pak nesla jako cenu útěchy, zatímco jsem musela čekat na zahájení školního roku.

Pokaždé, když jsem před odchodem vypínala hučící klimatizaci v okně, měla jsem pocit, jako kdyby načas umlkal hnací motor mých fantazií. V následném tichu se místnost proměnila: palčivý pach potu imaginárních hošíků znovu pohltil laminátový odér dřevotřískového obložení. Křídový prach proplouvající v paprscích světla náhle ustrnul a jeho částečky vypadaly jako zkamenělé mušky ve světelném jantaru. Když byla klimatizace zapnutá, hnaly se tyhle skvrnky zběsile sem tam a vířily vzduchem jak ztracené kožní buňky, které bloudí místností a hledají hostitele.

Před odchodem jsem pokaždé vyplázla nasliněný jazyk, vnořila jej do toho světelného medu a lovila v něm v kruzích s nadějí, že mě uspokojí, když něco zachytím, i když to třeba bude nevnímatelně malé.