Gabriel García Márquez

Láska za časů cholery 

2003, Odeon, přeložila Blanka Stárková

Bylo to prostě tak: vůně hořkých mandlí mu vždycky připomínala osud zbraňovaných lásek.

Doktor Juvenal Urbino ji ucítil, hned jak vkročil do domu, dosud zšeřelého, kam byl naléhavě povolán k případu, který pro něho ztratil naléhavost už před mnoha lety. Antilský utečenec Jeremiah de Saint-Amour, jeho nejmilosrdnější soupeř v šachu, válečný invalida a dětský fotograf, se spasil před mukami paměti vonnými výpary kyanidu. 

Mrtvé tělo, zakryté přikrývkou, našel na polním lůžku, na němž fotograf vždycky spával, poblíž taburetky s miskou, která posloužila k odpaření jedu. Na podlaze, uvázáno k noze kavalce, leželo tělo velké černé dogy se sněžnou hrudí a vedle něj berle.

V dusném a neuspořádaném pokojíku, který sloužil zároveň jako ložnice i laboratoř, se teprve začínalo jasnit, jak otevřeným oknem pronikala záře časného rána, ale i tohle světlo stačilo, aby doktor Urbino okamžitě rozpoznal majestát smrti. Ostatní okna byla přelepena černým papírem a všechny skuliny a škvíry utěsněny hadry, takže místnost, beztak přecpaná, působila ještě tísnivěji.

Na velkém pultu se hromadila spousta lahviček a flakonů bez štítku. Pod obyčejnou lampou zastíněnou červeným papírem se nacházely dvě oprýskané plechové misky; třetí, ta na ustalovač, stála u mrtvoly. Všude se povalovaly staré noviny a časopisy, haldy skleněných desek s negativy, pochroumané kusy nábytku, ale čísi pečlivá ruka dbala o to, aby se na tom všem neusazoval prach.

Průvan z okna sice pročistil vzduch, avšak pro toho, kdo by jej dokázal rozeznat, v něm stále doutnal vlahý hořkomandlový oharek nešťastných lásek. Doktor Juvenal Urbino, ač dalek nějakých věšteckých předtuch, si nejednou pomyslil, že tohle není to pravé místo, kde by se dalo umřít v milosti Boží, časem se však ustálil v názoru, že ve zdejším výstředním nepořádku se možná zračí nějaký zašifrovaný úradek Boží prozřetelnosti. 

Policejní komisař s mladičkým studentem medicíny, který v městském špitále vykonával soudní praxi, stačili ještě před příchodem doktora Urbina místnost vyvětrat a zakrýt mrtvolu. Pozdravili ho s obřadností, která tentokrát vyjadřovala spíše soustrast nežli úctu, neboť nikomu nebyla utajena míra lékařova přátelství s Jeremiahem de Saint-Amour.

Věhlasný mistr stiskl oběma pravici, jako odjakživa každému ze svých žáků před začátkem každodenní přednášky z všeobecné klinické medicíny, načež bříšky ukazováku a palce uchopil lem přikrývky, jako by bral do štipky květ, a s posvátnou zdrženlivostí píď po pídi odhalil mrtvé tělo.

Nebožtík byl úplně nahý, tuhý a zkroucený, oči měl otevřené a tělo zmodralé a byl o dobrých padesát let starší než předešlého večera. Zornice měl průzračné, vousy a vlasy zežloutlé a na břiše se mu klikatila stará jizva po ráně, kterou kdosi sešil baličskými uzly. Svalstvo na trupu a pažích měl vypracované jako galejník, jak zabíral berlemi, jeho bezbranné nohy se však podobaly nohám siroty.

Doktor Juvenal Urbino ho chvíli pozoroval a srdce se mu přitom sevřelo jako málokdy za ta dlouhá léta jeho jalového zápasu se smrtí. 

„Tak vidíš, ty troubo,“ řekl mu. „To nejhorší máš za sebou.“

Zase ho zakryl a opět nabyl své akademické důstojnosti. Minulého roku, kdy se na počest jeho osmdesátých narozenin konaly třídenní oficiální oslavy, se v děkovném proslovu znovu vzepřel pokušení zanechat praxe.

„Na odpočinek budu mít času dost, až jednou umřu, ale tuhle možnost prozatím nemám v plánu,“ řekl tehdy.

Sice stále hůře slyšel na pravé ucho a při chůzi se opíral o hůl se stříbrnou rukojetí, aby zamaskoval vratkost kroku, ale ve svém lněném obleku s dvojitým zlatým řetízkem v knoflíkové dírce se pořád nosil jako za junáckých let. Pasteurovský plnovous perleťového odstínu a vlasy téže barvy, přepečlivě uhlazené a rozdělené uprostřed dokonalou pěšinkou, věrně zrcadlily jeho povahu.

Stále znepokojivější erozi paměti se snažil vyrovnávat poznámkami chvatně načrtávanými na útržky papíru, jenomže papírky se mu vždycky pomíchaly ve všech kapsách, sdílejíce osud lékařských nástrojů, lahviček s léky a různých jiných předmětů, beznadějně zpřeházených v přecpaném kufříku.

Požíval pověsti nejstaršího a nejosvícenějšího lékaře ve městě, jakož i muže nejvytříbenějšího zevnějšku, avšak jeho příliš okázalá učenost i pramálo bezelstný způsob, jakým užíval moci svého jména, mu vynášely méně náklonnosti, než si zasloužil. 

Komisaři a praktikantovi dal rychlé a přesné pokyny. Pitva není nutná. Z pachu v domě se dá bezpečně usoudit, že příčinou smrti byly výpary kyanidu aktivovaného v misce nějakou kyselinou užívanou ve fotografii, a v těchhle věcech se Jeremiah de Saint-Amour příliš dobře vyznal, než aby se mu to stalo náhodou.

Komisař se pokusil něco namítnout, doktor Urbino ho však umlčel výpadem, který přesně odpovídal jeho způsobům: „Nezapomeňte, že úmrtní list podepisuji já.“ Mladý lékař se neubránil rozčarování: ještě nikdy se mu nepoštěstilo prostudovat si účinky cyankáli na mrtvole.

Doktora Juvenala Urbina zprvu překvapilo, že si ho na lékařské fakultě dosud nevšiml, ale vzápětí si to vysvětlil mladíkovým andským přízvukem a jeho snadným ruměncem: zřejmě teprve nedávno přijel do města. „Za pár dní vám určitě dá příležitost nějaký ten blázen, co mu přeskočilo z lásky,“ řekl, a teprve teď si uvědomil, že má před sebou prvního sebevraha, který, až kam jeho paměť sahala, se neotrávil kyanidem z nešťastné lásky. V obvyklém tónu jeho hlasu se cosi změnilo.

„Až ho budete mít před sebou, dobře si všimněte jedné věci,“ řekl praktikantovi. „Obyčejně mívají písek v srdci.“ 

Na komisaře pak mluvil, jako by hovořil s nějakým podřízeným. Přikázal mu, ať obejdou běžný úřední postup, aby se pohřeb mohl konat ještě téhož dne odpoledne, a to v co největší tichosti. „Později si promluvím se starostou,“ řekl. Věděl, že Jeremiahovi de Saint-Amour, který se vyznačoval bytostnou střídmostí přírodního člověka, vynášela jeho umělecká dovednost mnohem víc, než kolik k živobytí potřeboval, a vyvozoval z toho, že někde v zásuvce tady v domě musí být dost peněz na pohřeb. 

„Ale jestli je nenajdete, nevadí,“ řekl. „Beru všechno na sebe.“ 

Novinářům měli oznámit, že fotograf skonal přirozenou smrtí, ačkoli tahle zpráva, jak si říkal, je určitě nebude zajímat. „Když to bude nutné, promluvím si s guvernérem,“ řekl.

Komisař, dbalý a skromný úředník, věděl, že mistrova neoblomnost v úředních záležitostech přivádí k zoufalství i jeho nejbližší přátele, a překvapilo ho, jak snadno pomíjí všechna zákonná ustanovení, jen aby pohřeb uspíšil. Jedině na rozmluvu s arcibiskupem ohledně uložení Jeremiaha de Saint-Amour do svěcené půdy nepřistoupil; rozmrzelý vlastní neomaleností, pokusil se o omluvu. 

„Povídá se, že nebožtík byl hotový světec,“ řekl. 

„Něco ještě podivuhodnějšího,“ řekl doktor Urbino: „Byl to světec ateista. Ale takové už jsou věci Boží.“ 

Kdesi v dálce, na druhém konci koloniálního města, bylo slyšet zvony z katedrály, svolávající na hrubou. Doktor Urbino si nasadil brýle s polovičními skly a zlatým můstkem a vytáhl hodinky na řetízku, čtverhranné, jemně pracované, jejichž víčko odskakovalo na pružinku: co nevidět zmešká svatodušní mši. 

V saloně stála pojízdná kamera na kolečkách, podobná těm, co bývají k vidění ve veřejných parcích; visel tu závěs, zpodobňující v uměleckých barvách svítání na moři, a stěny místnosti byly vytapetovány portrétními snímky dětí při pamětihodných událostech: při prvním přijímání, v kostýmu králíčka, při šťastných narozeninách.

Doktor Urbino, který v zahloubání nad šachovnicí míval možnost na vlastní oči pozorovat, jak se tato tapeta rozlézá po zdech rok od roku víc, si nejednou s bezútěšnou jasnozřivostí pomyslil, že tato galerie nahodilých podobenek v sobě chová zárodek budoucího města, které tyto nezodpovědné děti jednou ovládnou a přivedou k mravní zkáze a z jehož slávy nezbude ani popel. 

Na psacím stole vedle plechovky s několika lulkami mořského vlka stála šachovnice s rozehranou partií. Navzdory spěchu a pochmurné náladě se doktor Urbino neubránil pokušení, aby si ji prostudoval. Věděl, že to musí být partie z předchozího večera, protože Jeremiah de Saint-Amour hrál šachy každý den, vždycky odpoledne a přinejmenším se třemi různými protihráči, ale pokaždé dohrál až do konce a šachovnici s figurkami pak ukládal do krabice a krabici do zásuvky psacího stolu.

Z rozestavení bílých figurek, s nimiž fotograf vždycky hrával, tentokrát jasně vyplývalo, že po čtyřech dalších tazích musel nevyhnutelně prohrát. Kdyby šlo o zločin, tohle by byla dobrá stopa, pomyslel si doktor Urbino. Co já vím, takovouhle léčku by dokázal narafičit jen jediný člověk. Nedovedl by dál žít, kdyby se později nedopídil, proč tenhle houževnatý voják, zvyklý bít se do poslední kapky krve, nedobojoval až do konce poslední válku svého života. 

V šest hodin ráno si ponocný při poslední obchůzce všiml cedule připíchnuté na venkovních dveřích: Vstupte bez klepání a uvědomte policii. Brzy nato se dostavil komisař s praktikantem a oba společně prohledali dům, pátrajíce po nějakém důkazu, který by protiřečil nezaměnitelnému pachu hořkých mandlí.

Právě v té chvíli, kdy lékař studoval nedokončenou šachovou partii, však komisař objevil mezi papíry na psacím stole obálku; byla adresována doktoru Juvenalu Urbinovi a opatřena mnoha pečetěmi, takže ji museli roztrhat na cáry, než se dostali k dopisu. Lékař odhrnul černý závěs na okně, aby lépe viděl, zběžně přejel pohledem jedenáct listů popsaných po obou stranách pečlivým krasopisem a pak si přečetl první odstavec. V tu chvíli pochopil, že přišel o svatodušní přijímání.

Jak se začítal, zrychloval se mu dech, vracel se o několik stránek nazpátek, aby znovu navázal ztracenou nit, a když dočetl, vypadal, jako by se navracel z daleka a z dávna. Ačkoli se snažil nedat na sobě nic znát, vypadal vyčerpaně: rty měl sinalé jako ten nebožtík a prsty se mu neovladatelně třásly, když dopis skládal a zasunoval do kapsy saka.

Teprve pak si vzpomněl na komisaře a na mladého lékaře a usmál se na ně z temnot sklíčenosti. 

„Nic zvláštního,“ řekl. „Jeho poslední pokyny.“ 

Přijali tuto poloviční pravdu za celou; když posléze na příkaz doktora Urbina nadzvedli volnou dlaždici v podlaze, našli pod ní ohmatanou účetní knížku s heslem k trezoru. Obsahoval sice méně peněz, než čekali, ale i tak částka bohatě stačila k úhradě pohřebních výloh a dalších drobných pohledávek.

Doktoru Juvenalu Urbinovi už bylo jasné, že před evangeliem se do katedrály nedostane. 

„Potřetí od té doby, co jsem začal rozum brát, zmeškám svatodušní mši,“ řekl. „Ale Pánbůh to pochopí.“