Gabriel García Márquez 

Sto roků samoty 

Odeon, 2012, přeložil Vladimír Medek

O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led.

Macondo v oněch dobách sestávalo z dvaceti domků z hlíny a divokého rákosu, postavených na břehu řeky, jejíž průzračné vody se hnaly řečištěm plným ohlazených kamenů, bílých a obrovských jako předvěká vejce. Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě ani neměla jméno, a kdo o nich chtěl hovořit, musel na ně ukázat prstem.

Každoročně v březnu rozbila u vesnice svůj stan otrhaná cikánská rodina a s lomozným doprovodem píšťal a bubínků předváděla nové vynálezy. Nejdřív přinesli magnet. Podsaditý cikán s divokou bradou a s titěrnýma rukama, který se představil jako Melquíades, sveřepě předváděl vesničanům objev, který sám nazýval osmým divem učených alchymistů makedonských.

Chodil od domu k domu se dvěma kovovými pruty a všichni užasle hleděli, jak hrnce, kotlíky, kleště a koše na rezavé uhlí padají z polic, dřevo skřípe, jak se z něho zoufale pokoušejí vytrhnout všecky hřebíky a šrouby, a dokonce i věci, které dávno pohřešili, se objevují tam, kde se jich nejvíc nahledali, a v divé změti se plazí za Melquíadesovými kouzelnými pruty.

„Věci jsou nadány vlastním životem,“ vyhlašoval cikán s drsným přízvukem, „běží jen o to, probudit v nich duši.“

Josého Arcadia Buendíu, jehož nespoutaná představivost zacházela obvykle ještě dál než důmysl přírody, ba dokonce dál než zázraky a čáry, napadlo, že onoho neužitečného vynálezu by bylo možno využít k dobývání zlata ze země. Melquíades byl počestný člověk a upozornil ho: „K tomu se nehodí.“

José Arcadio Buendía však v oněch dobách na počestnost cikánů nevěřil, a vyměnil s ním ony dva zmagnetizované pruty za mezka a stádo koz. Jeho žena, Úrsula Iguaránová, jež ona zvířata mínila prodat a rozmnožit tak scvrklé rodinné jmění, mu to nedokázala vymluvit. „Brzo budeme mít zlata, že si s ním vydláždíme dům,“ odpověděl jí manžel.

Několik měsíců se pak pokoušel dokázat správnost své domněnky. Píď po pídi prozkoumával celý kraj, nevyjímaje ani říční dno, vláčeje s sebou ony dva železné pruty a odříkávaje nahlas Melquíadesovo zaklínadlo. Jediné, co přitom vykopal, bylo brnění z patnáctého století; rezivý povlak spojil jednotlivé díly dohromady, a když jím pohnuli, dutě zachřestilo jako obrovská tykev plná kamení.

Když se Josému Arcadiu Buendíovi a čtyřem mužům, kteří ho doprovázeli, podařilo brnění rozebrat, našli uvnitř zvápenatělou kostru, která měla na krku měděný závěsek s kadeří ženských vlasů.

V březnu se cikáni vrátili. Tentokrát přinesli dalekohled a lupu, velikou jako buben, a předváděli je jako nejnovější objev amsterodamských židů. Jednu z cikánek posadili na okraj vesnice a u vchodu do stanu postavili dalekohled. Za pět reálů se do něho vesničané mohli podívat a spatřit cikánku na dosah ruky.

„Véda odstranila vzdálenosti,“ vyhlašoval Melquíades. „Zanedlouho bude člověk s to spatřit, co se děje kdekoliv na zemi, aniž by vysel z domu.“

Jednoho žhavého poledne předvedli podivuhodný pokus s obrovitou lupou: vysypali doprostřed ulice hromadu suché trávy, soustředili na ni sluneční paprsky a zapálili ji. José Arcadio Buendía, který ještě úplně nestrávil svůj neúspěch s magnety, pojal úmysl využít toho objevu jako válečné zbraně. Melquíades se mu to i tentokrát snažil vymluvit, nakonec však výměnou za lupu přijal oba zmagnetizované pruty a tři koloniální zlaťáky.

Úrsula to hořce oplakala; ony peníze pocházely z truhly se zlatými mincemi, které její otec nashromáždil dík celoživotnímu odříkání, a ona je mela zakopané pod postelí, čekajíc, až je bude moci prospěšně vynaložit. José Arcadio Buendía se ji ani nepokoušel utěšovat, protože byl plně zaujat svými taktickými pokusy, do nichž se vrhal s obětavostí badatele, neváhaje nasadit vlastní život. Ve snaze dokázat účinky lup na nepřátelské oddíly se vystavil soustředěným slunečním paprskům a utrpěl při tom spáleniny, které se proměnily ve vředy a dlouho se nechtěly zahojit.

Vzdor námitkám své ženy, poděšené vynálezem tak nebezpečným, málem zapálil dům. Celé hodiny vysedával ve svém pokoji a propočítával strategické možnosti své nové zbraně, až o tom sepsal celou příručku, didakticky podivuhodně jasnou a naprosto přesvědčivou. Společně s množstvím svědeckých výpovědí o svých pokusech a s několika složkami vysvětlujících nákresů ji pak zaslal úřadům; svěřil ji poslu, jenž překročil pohoří, zabloudil v nekonečných močálech, plavil se po dravých řekách a jen zázrakem ho neschválila dravá zvěř, zoufalství a neštovice, než dorazil na cestu, kudy chodily poštovní muly.

Dostat se do hlavního města bylo v oněch dobách takřka nemožné; José Arcadio Buendía však ujišťoval, že se o to pokusí, jakmile mu to vláda přikáže, aby svůj vynález mohl názorně předvést vojenským činitelům a osobně je zaučit do obtížného umění sluneční války. Několik let pak čekal na odpověď. Nakonec ho čekání omrzelo; postěžoval si Melquíadesovi na neúspěch svých snah a cikán mu poskytl přesvědčivý důkaz o své počestnosti: vzal si lupu nazpět, dublony mu vrátil a navíc mu přidal několik portugalských map a navigační přístroje.

Vlastnoručně mu pak sepsal stručný přehled výzkumů mnicha Hermanna, aby dovedl užívat astrolábu, kompasu a sextantu.

José Arcadio Buendía strávil dlouhé měsíce dešťů v pokojíku, který si zbudoval v zadní části domu, aby ho nikdo nerušil v pokusech. Úplně se přestal starat o hospodářství, vysedával celé noci na dvoře a sledoval běh hvězd; jindy zas málem dostal úpal ve snaze najít přesný způsob, jak určit poledne. Naučil se s přístroji dokonale zacházet a vesmír znal tak dobře, že se mohl plavit po neznámých mořích, navštěvovat neobydlené končiny a navazovat styky s úžasnými bytostmi, aniž přitom opustil svou pracovnu.

V té době si zvykl mluvit sám pro sebe, přecházet po domě a nikoho kolem si nevšímat; Úrsula a chlapci se zatím plahočili v zahradě, kde měli banánovníky a áróny, maniok a bataty, tykve hlaďoučké i tykve bradavičnaté. Naráz a bez nejmenší výstrahy vsak jeho horečnou činnost vystřídalo jakési obluzení; několik dní chodil jako zmámený, šeptem si opakoval dlouhou řadu podivných domněnek a neodvažoval se uvěřit svému vlastnímu rozumu.

Jedno úterý v prosinci pak při obědě naráz vyslovil všecko, co ho sužovalo. Oba chlapci si na celý život zapamatovali, jak vznešené a slavnostně jejich otec usedl do čela stolu, roztřesen horečkou a zmožen dlouhým bděním a vlastní rozjitřenou představivostí, a odhalil jim svůj objev: 

„Země je kulatá jako pomeranč.“ 

Úrsula ztratila trpělivost. „Jestli už musíš bláznit, blázni si sám,“ rozkřikla se na něj. „Ale chlapcům ty svoje cikánské nápady do hlavy nenasazuj.“

José Arcadio Buendía se však tvářil netečně a nenechal se zastrašit zoufalým křikem své ženy, která v návalu vzteku uhodila astrolábem o zem a rozbila mu jej. Zhotovil si nový, sezval do svého pokojíku muže z vesnice a pomocí teorií, kterým žádný z nich nerozuměl, jim dokazoval, že je možné vrátit se zase zpět do výchozího bodu, plavíme-li se neustále na východ.

Celá vesnice byla přesvědčena, že José Arcadio Buendía přisel o rozum, když tu se objevil Melquíades a uvedl věci na pravou míru. Veřejně vyzdvihl důvtip onoho muže, jenž pouhými astronomickými úvahami došel k teorii už ověřené v praxi, i když v Macondu dosud neznámé, a na důkaz své úcty mu dal dar, který měl mít pro budoucnost vesnice zásadní význam: alchymistickou laboratoř. 

Melquíades v té době začal velice rychle stárnout. Za jeho prvních návštěv v Macondu se zdálo, že je stejně starý jako José Arcadio Buendía; ten si však i nadále udržoval svou úžasnou sílu, s níž dokázal uchopit koně za uši a povalit ho, kdežto cikána jako by sžírala jakási úporná choroba.

Popravdě to byl důsledek mnoha podivných nemocí, které ho postihly při jeho nespočetných cestách kolem světa. Jak o tom sám vyprávěl José Arcadiu Buendíovi, když mu pomáhal zařizovat laboratoř, smrt za ním chodila po celém světě a očichávala mu nohavice, neodvažovala se mu však zasadit poslední ránu. Unikl všem epidemiím a pohromám, které kdy sužovaly lidský rod.