Gabriel García Márquez

Zlá hodina

2006, Odeon, přeložil Vladimír Medek

Otec Ángel se s obřadným úsilím zvedl. Klouby na rukou si promnul víčka, odhrnul pletenou moskytiéru a na okamžik zůstal zamyšleně sedět na holé rohoži, jenom tak dlouho, aby si stačil uvědomit, že je naživu, a připomněl si datum a svátek, který na dnešek připadá. "Úterý, čtvrtého října," pomyslel si, a polohlasem dodal: "Svatého Františka z Assisi."

Oblékl se, aniž by se namáhal umýt a pomodlit. Byl mohutný, krevnatý, s pokojným vzezřením krotkého vola, a jako vůl se i pohyboval, ztěžka a smutně. Pomalými pohyby prstů, jako když někdo zkouší struny na harfě, se přesvědčil, že má knoflíky na sutaně správně zapnuté, odsunul závoru a otevřel dveře na dvůr. Při pohledu na nardy zmáčené deštěm se mu vybavila slova písně.

"I moře vystoupí, co vyroním já slz," vzdychl. Ložnici spojovala s kostelem krytá chodba, vroubená květináči plnými květin a vydlážděná volně položenými cihlami; škvírami mezi nimi začínala prorůstat říjnová tráva. Než otec Ángel zamířil do kostela, došel si ještě na záchod.

Důkladně se vymočil a zadržoval přitom dech, aby necítil pronikavý pach čpavku, z kterého mu slzely oči. Pak vyšel na chodbu a připomněl si přitom: "Ta loď mne zaveze až do tvých sladkých snů." V úzkých dvířkách do kostela naposled ucítil vůni nardů.

Uvnitř to páchlo zatuchlinou. Chrámová loď byla velká, také vydlážděná volně položenými cihlami, a s jedinými dveřmi do náměstí. Otec Ángel zamířil přímo do spodní části věže. Víc než metr nad svou hlavou uviděl závaží hodin a pomyslel si, že jsou natažené ještě na týden. To už se na něho sesypali komáři. Prudkým plesknutím si jednoho rozmáčkl na krku a otřel si ruku o provaz zvonu. Pak shora uslyšel hlasitý rachot složitého mechanického soukolí a okamžitě nato pět dutých, hlubokých úderů, ohlašujících pátou hodinu ranní.

Počkal, až dozněl poslední úder. Potom oběma rukama uchopil provaz, omotal si ho kolem zápěstí a rázně rozezvučel puklé zvony. Bylo mu 61 let. Vyzvánění bylo na jeho věk už příliš namáhavé, vždycky ale svolával věřící na mši osobně a to úsilí mu utvrzovalo morálku.

Zvony ještě vyzváněly, když zvenčí přišla Trinidad a zamířila do kouta, kde předchozího večera nastražila pasti na myši. Objevila něco, co v ní vzbudilo odpor a potěšení zároveň: malý masakr.

Otevřela první past, palcem a ukazováčkem uchopila myš za ocas a hodila ji do kartonové krabice. To už otec Ángel otevřel dveře do náměstí.

"Dobrý den, velebný pane," řekla Trinidad. Kněz ani nevnímal, jaký má krásný barytonový hlas. Opuštěné náměstí, spící mandlovníky v dešti a nehybné městečko v nevědomém říjnovém úsvitu v něm vzbudily pocit osamění. Ale když si zvykl na šelest deště, uslyšel vzadu na náměstí jasné a trochu neskutečné zvuky Pastorova klarinetu. Teprve teď odpověděl na ženin pozdrav.

"Na té serenádě s nimi Pastor nebyl," řekl.

"Ne," potvrdila Trinidad, a přistoupila k němu s krabicí mrtvých myší. "Ti hráli na kytary."

"Dobré dvě hodiny vyhrávali jedinou hloupou písničku," řekl farář. "'I moře vystoupí, co vyroním já slz.' Říkám to dobře?"

"To je Pastorova nová píseň," vysvětlila mu žena.

Farář stál nehybně u dveří, na chvilku jako unesený. Pastorův klarinet slýchával už dlouhá léta; každý den o páté se dva bloky odtud posadil na sedačku opřenou o sloup svého holubníku, a začal cvičit. Vžitý mechanismus městečka fungoval spolehlivě: nejdřív pět úderů hodin, ohlašujících pátou, pak první zvonění na mši a po něm Pastorův klarinet na dvoře jeho domu, jenž svými zřetelnými a čirými tóny čistil ovzduší, páchnoucí holubím trusem.

"Melodie je hezká," mínil kněz, "ale text je hloupý. Ta slova se dají navzájem převracet, a vychází to stejně. 'Ten sen mne odveze až na tvou sladkou loď.'"

Otočil se, usmál se svému vlastnímu zjištění a šel zapálit svíce na oltáři. Trinidad šla za ním. Na sobě měla černobílý župan s rukávy až k zá-pěstí a s modrou hedvábnou stuhou jednoho laického sdružení. Oči pod srostlým obočím měla černé jako uhel.

"Celou noc byli někde blízko," řekl farář.

"U Margot Ramírezové," řekla Trinidad roztržitě a zahrkala mrtvými myšmi v krabici. "Ale v noci jsme měli i něco lepšího než tu serenádu."

Farář se zastavil a upřel na ni své mlčenlivě modré oči.

"A co?"

"Hanopisy," řekla Trinidad a nervózně se zahihňala.

O tři domy dál se Césaru Monterovi zdálo o slonech. Viděl je v neděli v kině. Půl hodiny před koncem se spustil déšť, a teď film pokračoval v jeho snu.

Celou vahou svého obrovitého těla se převrátil ke zdi, zatímco vyděšení domorodci prchali před stádem slonů. Manželka do něj lehce šťouchla, ale ani jeden z nich se neprobudil. "Půjdeme," zamumlal a vrátil se do původní polohy. To už se probudil. V tu chvíli bylo slyšet druhé zvonění na mši.

Ložnice byla prostorná a všude byly drátěné sítě. Na okně do náměstí, také s drátěnou sítí, visela kretonová záclona se žlutými kvítky. Na nočním stolku bylo přenosné rádio, lampička a hodiny se svítícím ciferníkem. Na druhé straně stála u zdi obrovská skříň se zrcadly na dveřích.

Zatímco si César Montero obouval jezdecké boty, uslyšel Pastorův klarinet. Tkaničky ze surové kůže byly ztvrdlé bahnem. Napnul je a protáhl si je sevřenou dlaní, která byla drsnější než kůže tkaniček. Pak začal hledat ostruhy, ale pod postelí je nenašel. Ještě stále se oblékal potmě a snažil se nedělat hluk, aby manželku neprobudil. Když si zapínal košili, podíval se na hodiny na nočním stolku a znovu začal pod postelí hledat ostruhy. Napřed je hledal rukama, potom se spustil na všecky čtyři a začal šátrat pod postelí. Jeho žena se probudila.

"Co hledáš?"

"Ostruhy."

"Visí za skříní," řekla. "Sám sis je tam v sobotu pověsil."

Odhrnula moskytiéru a rozsvítila světlo. Její muž se zahanbeně napřímil. Byl obrovitý, ramena měl hranatá a důkladná, pohyboval se však pružně dokonce i v jezdeckých botách, které měly podrážky jako dvě prkna. Zdraví měl až neuvěřitelné. Jeho věk bylo těžké odhadnout, ale podle kůže na krku se poznalo, že už má padesátku za sebou. Posadil se na postel, aby si připnul ostruhy.

"Ještě pořád prší," řekla žena; cítila, že její mladé kosti nasákly nočním vlhkem. "Připadám si jako houba."
Byla drobná, kostnatá, s velkým špičatým nosem, a co jí sloužilo ke cti, nebylo na ní poznat, že se právě probudila. Pokusila se přes záclonu podívat, jak prší. César Montero si konečně ostruhy připnul, postavil se a několikrát zadupal podpatky. Dům se zachvěl cinkotem měděných ostruh.

"V říjnu jaguáři tloustnou," řekl.

Manželka ho však neslyšela, tak ji uchvátila Pastorova melodie. Když se na něj znovu podívala, stál před skříní a česal se, s nohama rozkročenýma a se skloněnou hlavou, poněvadž jinak by se do zrcadel nevešel.

Žena si dál broukala Pastorovu melodii.

"Drnkali tu písničku celou noc," řekl César Montero.

"Je opravdu krásná," řekla.

Odvázala z čela postele stužku, shrnula si vlasy do uzlu a vzdychla, teď už úplně vzhůru: 'Zůstanu ve tvém snu do chvíle smrti své.' Manžel si jí nevšímal. Z jedné zásuvky skříně, kde bylo i několik šperků, malé dámské hodinky a plnicí pero, vytáhl tobolku s penězi. Vzal si z ní čtyři bankovky a uložil ji zpátky na totéž místo. Potom si zastrčil do kapsy u košile šest nábojů do kulovnice.

"Jestli nepřestane pršet, v sobotu nepřijedu," řekl.

Když otevřel dveře na dvůr, na okamžik zůstal stát na prahu a vdechoval těžký říjnový vzduch, zatímco si jeho oči zvykaly na tmu. Právě se chystal zavřít dveře, když v ložnici za-zvonil budík.

Jeho manželka vyskočila z postele. Zůstal nehnutě stát s rukama na závoře, dokud budík nevypnula. Potom se na ni poprvé zamyšleně podíval.

"V noci se mi zdálo o slonech," řekl.

Pak zavřel dveře a šel osedlat mulu.

Před třetím zvoněním déšť ještě zesílil. Přízemní vítr strhal z mandlovníků na náměstí poslední zvadlé listí, pouliční lampy už zhasly, ale domy zůstaly zavřené. César Montero vjel na mule až do kuchyně, zůstal sedět v sedle a křikl na svou ženu, aby mu přinesla nepromokavý plášť. Sundal si dvouhlavňovou kulovnici, kterou měl křížem pověšenou přes záda, a řemeny sedla si ji uvázal podélně. Mezitím už mu manželka plášť přinesla.

"Počkej, až se vyčasí," řekla mu nepřesvědčivě.

Její muž si mlčky oblékl nepromokavý plášť. Potom se podíval na dvůr.

"Nevyčasí se dřív než v prosinci."

Sledovala ho pohledem až na opačný konec chodby. Na zrezivělou plechovou střechu se lil hustý déšť, ale on byl rozhodnutý odjet. Pobodl mulu a musel se shýbnout v sedle, aby cestou na dvůr nenarazil do trámu nade dveřmi. Kapky z okapu se mu rozpleskly na zádech jako broky. Od brány na ni ještě křikl, aniž otočil hlavu:

"Nashledanou v sobotu."