Recenze: Wilsonovo představení 1914 je jako přesně seřízený válečný stroj

Americký režisér Robert Wilson považuje sám sebe za architekta. Nerežíruje. Nesnaží se designovat. Forma pro něho není koloratura, ornament, ozdoba, nýbrž akt konstrukce.

Wilson každé představení znova a znova od počátku (arché) vytváří jako autentický svět, v němž se sice objevují totožné prvky jeho specifické, stylové řeči (zářivky, nalíčené obličeje, strojový pohyb herců, zvláštní rytmus obrazů...), ale který má vlastní logiku, texturu, emoce, život.

I když obrazová báseň 1914, zdánlivě zachycující jen známé válečné téma, využívajíc přitom společné inspirace Haškovým Švejkem a Posledními chvílemi lidstva Karla Krause, z vnějšku silně připomíná předchozí Wilsonovu pražskou režii Věci Makropulos, je v jádru naprosto odlišná.

Inscenace 1914 zpřítomňuje práci válečného stroje, v němž jsou lidé součástkami, na nichž ani tak nezáleží, které ale nakonec – když se stroj rozbije – získávají svou cenu.

Proto také představení jako stroj pracuje: proto ten mechanický pohyb známý z pouťových střelnic, proto onen zmechanizovaný, zrychlený rytmus filmové grotesky.