Zemřela umělkyně Adriena Šimotová. Do své práce vstupovala celým tělem

Adriena Šimotová Johnová, která dnes zemřela ve věku 87 let, patřila téměř půlstoletí mezi nejvýraznější osobnosti současného českého výtvarného umění. Její jméno je pojmem i v evropském kulturním povědomí.

V díle Šimotové lze nalézt podobenství, nepřetržitost času, pomíjivost bytí, věcí i vztahů, a především ztvárnění lidských osudů.

Tvorba malířky, grafičky a ilustrátorky Adrieny Šimotové odráží její osobní zkušenosti, radosti, ale i prožité tragédie. Jde o bytostně existenciální dílo soustavně se zabývající člověkem.

Silné zážitky ze setkání se smrtí manžela, malíře Jiřího Johna (1923 až 1972) a v posledních letech také ze smrti syna ji přivedly k intenzivnějšímu zkoumání vlastního nitra. "To vše se projevilo v mé práci narůstáním metafyzického rozměru. Dokonce by se dalo hovořit o určité spirituálnosti," přiznávala Šimotová.

Ale dodávala, že její východisko bylo vždy pozitivní. "Ať to vezmu, jak to vezmu, můj život byl stejně šťastný jako nešťastný, a to není málo," vyznala se výtvarnice.

Šimotová se narodila 6. srpna 1926 v Praze. Vystudovala grafickou střední školu a Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v ateliéru profesora Josefa Kaplického, kde se také seznámila se svým mužem. Od 60. let patřila mezi umělce kolem skupiny UB 12, Nové skupiny a obnovené Umělecké besedy.

Krizi po manželově smrti v 70. letech překonala prací. Tehdy změnila i své výrazové prostředky. Přestala malovat. "Měla jsem pocit, že do toho musím vstoupit celým tělem," popsala nový styl založený na fyzickém doteku.

Začala pracovat s kresbou, prostorem a zaměřila se na lidskou figuru a tvář. Využívala textil a další materiály, především papír, který prořezávala, muchlala, drásala a tvarovala do křehkých papírových soch.

Vznikaly tak otisky člověka – tváře, dlaní, chodidel i celého těla, závěsné reliéfy složené z mnoha vrstev průsvitného nebo karbonového papíru, malby na skle technikou pigmentu.

Její nová tvorba měla ohlas a stala se jednou z přelomových výtvarných událostí konce 80. let, kdy se začali do výstavních síní vracet neoficiální umělci.

Za minulého režimu neměla Šimotová moc příležitostí a oficiálně takřka nevystavovala. Nikdy nedělala angažované umění, a živila se proto tak, jak to šlo. V těžké době jí pomohl zájem v zahraničí, kde si získala jméno i řadu ocenění na mezinárodních soutěžích.

O dílo Šimotové je velký zájem jak doma, tak v cizině. Je zastoupeno v Národní galerii v Praze a v řadě českých i zahraničních galerií a muzeí. Šimotová je jednou z mála českých výtvarnic, jejíž tvorba je součástí sbírek pařížského Muzea moderního umění, známého Centre Georges Pompidou. Francie, kde v posledních letech často vystavovala, ale i pracovala v ateliéru Centra Pompidou, ji jmenovala rytířem Řádu za umění a literaturu.

Jako ocenění svých celoživotních postojů a umělecké tvorby převzala Šimotová v roce 1997 medaili Za zásluhy a v roce 2005 Cenu ministerstva kultury. Milovníkům umění pak připomněla šíři jejího výtvarného záběru velká retrospektivní výstava v pražském Veletržním paláci v roce 2001.