Christian Kracht 

Impérium 

2014, Mladá fronta, přeložil Tomáš Dimter

Pod dlouhými bílými oblaky a nádherným sluncem na jinak jasné obloze bylo slyšet nejprve táhlé houkání. Poté svolával k obědu pronikavý lodní zvon a malajský hoch tichým a lehkým krokem obcházel horní palubu a jemným stisknutím ramene budil cestující, kteří po vydatné snídani znovu usnuli.

Pokud člověk cestoval první třídou, Severoněmecký Lloyd, čert aby ho spral, se uměním čínských kuchařů s dlouhými copy každé ráno staral o úžasná manga druhu Alphonso z Cejlonu, podélně rozkrojená a umělecky naaranžovaná, o sázená vejce se slaninou, dále o kuřecí prsíčka v ostrém nálevu, krevety, aromatickou rýži a vydatné anglické pivo značky Porter.

Právě požití onoho posledního vyvolávalo mezi navracejícími se pěstiteli, kteří se — oděni do bílého flanelu svého cechu — na lehátkách horní paluby Prince Waldemara spíše rozvalili, než způsobně uložili ke spánku, veskrze nehorázný, téměř zhýralý výjev. Knoflíky na rozepnutém poklopci jejich kalhot visely na nitích, vesty jim pokrývaly šafránově žluté skvrny od omáčky s karí.

Byl to úděsný pohled. Pobledlí, zarostlí, otupělí Němci, výrazem se podobající hrabáči kapskému, tam leželi a pozvolna se probouzeli ze svého zažívacího spánku. Němci na zenitu svého světového vlivu. 

Tak či nějak podobně uvažoval August Engelhardt, který si překřížil hubené nohy, hřbetem ruky smetl pár imaginárních drobků ze svého oděvu a zlostně se zahleděl přes reling na olejnatou mořskou hláď.

Loď vlevo i vpravo doprovázely fregatky; nikdy to nebylo dále než sto námořních mil od pobřeží. Objevovali se zničehonic, tihle velcí lovci s ocasem podobným vlaštovčímu, jejichž dokonalou leteckou akrobacii a pozoruhodné manévry s kořistí miloval každý, kdo se plavil po jižních mořích.

Také Engelhardt se nadchl pro ptáky Pacifiku, zejména pro medosavku novozélandskou čili Anthornis melanura. Jako kluk je celé hodiny zkoumal ve foliantech, obdivoval jejich nádherné, výrazné a ve žhavém slunci dětské představivosti se mihotající peří, drobnými prsty přejížděl po jejich zobácích, po jejich pestrých perech.

A nyní, když Engelhardt skutečně plul pod jejich třepotajícími křídly, už pro ně neměl oči. Pozoroval spíše tělnaté plantážníky, kteří — nosíce v sobě dlouho neléčenou syfilidu ve třetím stadiu — se zrovna vraceli na své plantáže a usínali nad suše a nezáživně sepsanými články v Tropickém pěstiteli nebo Německých koloniálních novinách a s mlaskáním snili o snědých černošských dívkách s obnaženými ňadry.

Slovo „plantážník“ není úplně přesné, neboť tento pojem předpokládá úctu, obeznámené zacházení s přírodou a posvátným zázrakem růstu.

Ano, mělo by se mluvit o „správcích“ ve vlastním slova smyslu, neboť přesně těmi byli, správci domnělého pokroku, tito šosáci se zkrácenými kníry, které se v Berlíně nebo Mnichově nosily před třemi lety, s kníry pod červeně žilkovaným chřípím, jež se při každém výdechu mohutně zachvěly, a s odulými ústy pod nimi s bublinkami slin, které kdyby se osvobodily od rtů, vznesly by se samy od sebe do výše jako poletující mýdlové bubliny při dětské hře.

Plantážníci zase jednou mžourali zpod víček a poněkud stranou uviděli sedět třesoucí se, ani ne pětadvacetiletý uzlíček nervů s očima melancholickýma jako salamandr, útlý, vyzáblý, dlouhovlasý, v beztvarém oděvu barvy vaječné skořápky, s dlouhými vousy, jejichž konce se neklidně otíraly o halenu bez límce, až člověka letmo napadalo, co divného je vlastně na tom muži, jenž při každé druhé snídani, a dokonce u každého oběda, sedává v rohu salonu druhé třídy sám, jen se sklenicí džusu, půlku tropického ovoce pečlivě rozděluje na kousky a k dezertu otevírá kartonový obal, ze kterého lžící nabírá a ve sklenici s vodou rozpouští nahnědlý pudrovitý prášek, který připomíná hlínu rozmělněnou na prach.

A tento zemský pudink navíc pojídá! Jak výstřední! Pravděpodobně kazatel, očividně anemický, nepoužitelný pro život. Přesto v zásadě nezajímavý. A hlavně — zbytečné o něm déle přemýšlet. V duchu mu prorokovali nanejvýš rok v Pacifiku, zavrtěli hlavou, zavřeli přimhouřená víčka a mumlajíce si cosi nesrozumitelného znovu usnuli. 

Zdaleka slyšitelné vrzající chrápání doprovázelo německou loď kolem amerických Filipín, Luzonským průlivem (v Manile nepřistávali, neboť panovala nejistota, zda se průběh války, která zachvátila kolonii, ještě neobrátí v dobrý konec), teritoriálními vodami Nizozemské východní Indie, jež se zdály nekonečně rozhlehlé, a nakonec do vlastního protektorátu.

Jak se mu jen hnusili. Ne, ne a ještě jednou ne. Engelhardt zavíral a zase otevíral Schlickeysenovo klasické dílo Plody a chléb, marně se pokoušel přečíst několik odstavců, na okraji jedné strany si udělal pár poznámek pahýlem tužky, kterou stále nosil v kapse. Ale jakmile je dopsal, už je neuměl rozluštit. 

Loď se poklidně kolébala pod nebem bez mráčku. Jednou Engelhardt zahlédl v dálce hejno delfínů, ale než si stačil od člena posádky půjčit dalekohled, zase se ztratilo v bezedných mořských hlubinách.

Zanedlouho dopluli k malebnému ostrovu Palau, předali poštovní vaky a ostrov opět opustili. Na další krátké zastávce, v Yapu, se k velké lodi váhavě přiblížilo několik katamaránových člunů — ke koupi byly půlky prasat a kořeny jamu, jenže ani pasažéři, ani posádka neprojevili o nabízené zboží sebemenší zájem. 

Při otáčení lodi byl jeden ze člunů zachycen vírem u lodních šroubů a přiražen k boku lodi. Ostrovan se zachránil skokem do moře, člun se však rozpadl na dvě části a potraviny, ještě před okamžikem nabízené snědýma rukama nataženýma k nebi, se nyní pohupovaly ve zpěněné vodě. 

Engelhardt, jednou rukou objímaje Schlickeysenovu knihu, se vyklonil přes zábradlí, co nejvíc to šlo, a zděsil se při pohledu na půlku prasete, po straně protkanou krvavými šlachami, jež chvíli plavala a pak pomalu klesla do indigově modré hlubiny oceánu. 

Princ Waldemar byl rychlý moderní parník o výtlaku tří tisíc tun, který připlouval každých dvanáct týdnů z Hongkongu a dál mířil Tichým oceánem do Sydney, zastavuje přitom v Německém protektorátu, jmenovitě v Novém Pomořansku, v zátoce Blanche na Gazelím poloostrově, kde se rozkládalo hlavní město Herbertshöhe (u jednoho z jeho dvou přístavních mol), jehož splavná mělčina byla optimisticky označena za přístav. 

Město Herbertshöhe nebylo žádný Singapur, sestávalo v zásadě z oněch dvou dřevěných mol, několika křížících se širokých alejí, na nichž byly zřízeny více či méně impozantní faktorie (podle úhlu pohledu) společností Forsayth, Hernsheim & Co. a Burns Philp.

Pak se zde nacházela ještě jedna větší budova společnosti Jaluit, obchodující s guánem na Yapu a Palau, dále policejní stanice, kostel včetně mimořádně pitoreskního hřbitova, hotel Kníže Bismarck, konkurující hotel Německý dvůr, přístavní úřad, dvě nebo tři taverny, čínská čtvrť, o níž netřeba ztrácet slovo, Německý klub, malá klinika fungující pod pečlivým dohledem lékařů Winda a Hagena a sídlo guvernéra, mírně vyvýšené nad městem, stojící na kopečku porostlém travou, jež odpoledne neskutečně zeleně zářila.

Ale bylo to řádné rozvíjející se německé město, a pokud se o něm říkalo, že je to „díra“, pak jen tehdy, když se na něj nadávalo nebo když tam lilo jako z konve, takže třicet stop od nosu už nebylo nic vidět.

Po poledních lijácích se vždycky objevilo slunce, přesně ve tři hodiny, a nádherně pestrobarevní ptáci si vykračovali v šerosvitu dlouhých travin a čistili si peří, z něhož kanula voda.

V kalužích pod vysokými kokosovými palmami alejí pak rejdily domorodé děti, bosé, nahé, mnohé v krátkých roztrhaných kalhotách (na kterých bylo více děr než látky), s hlavami porostlými vlnitými, z rozmaru přírody plavými vlasy. Tyto děti nazývaly Herbertshöhe „Kokopo“, což znělo rozhodně lépe, a především se to krásněji vyslovovalo.