Etgar Keret

Najednou někdo klepe na dveře 

2014, G plus G, přeložily Magdalena Křížová a Tereza Černá

„Vyprávěj mi nějaký příběh,“ poroučí vousatý muž, který sedí u mě v obýváku na pohovce.

Tahle situace, přiznávám, mi není zrovna příjemná. Já přeci příběhy píšu, nevyprávím je. A ani to nedělám na objednávku. Poslední, kdo mě požádal, abych mu něco vyprávěl, byl můj syn. Stalo se to před rokem. Vyprávěl jsem mu o víle a hrabošovi, ani už si nepamatuju co. Za dvě minuty usnul.

Ale to, co se tady děje, se podstatně liší. Můj syn nemá vousy. Ani pistoli. Můj syn navíc o ten příběh pěkně poprosil, zatímco tenhle chlapík ho ze mě chce vypáčit násilím. 

Snažím se vousáčovi vysvětlit, že pokud vrátí pistoli do pouzdra, bude to tak pro něj lepší. Pro nás oba. Je těžké vymyslet nějaký příběh, když vám na čelo míří hlaveň nabité zbraně. Ten člověk ale trvá na svém. Jestliže v téhle zemi něco chcete, vysvětluje mi, musíte si to vydupat, třeba i násilím. On sám je přistěhovalec ze Švédska. Ve Švédsku je všechno úplně jinak. Tam když něco chcete, slušně o to požádáte a také to většinou dostanete.

Ale v téhle rozpálené a dusné Levantě to tak nefunguje. Stačí vám tady být týden, abyste pochopili, jak to chodí. Lépe řečeno, abyste pochopili, jak to nechodí. Palestinci pěkně poprosili o stát. Dostali ho? Hovno dostali. Přešli k sebevražedným útokům v autobusech plných dětí a najednou je všichni kolem začali poslouchat.

Osadníci chtěli dialog. Někdo se s nimi bavil? Zlatý voči. Začali kolem sebe mlátit hlava nehlava, na pohraničníky vylili trochu vroucího oleje, a najednou není problém vyjít jim vstříc.

V téhle zemi platí jenom hrubá síla a je jedno, jestli je řeč o politice, ekonomice anebo parkovacím místu. Tady rozumíme jenom síle. 

Švédsko, odkud se ten vousáč přistěhoval, je pokroková země, úspěšná v mnoha oblastech. Švédsko, to není jen ABBA, Ikea a Nobelova cena. Švédsko je zkrátka země snů: všechno, čeho tam dosáhli, dokázali pouze a výhradně po dobrém.

Kdyby šel ve Švédsku ke zpěvačce skupiny Ace of Base, zaklepal u ní doma na dveře a požádal, ať mu zazpívá nějakou písničku, připravila by mu šálek čaje, vytáhla by zpod postele akustickou kytaru a zahrála by mu. Všechno s úsměvem. Ale tady? Kdyby neměl pistoli, už bych ho dávno skopal ze schodů.

„Podívejte se,“ pokouším se zahájit vyjednávání.

„Žádný takový,“ zabručí vousáč a natáhne kohoutek, „buďto příběh, nebo ti vpálím kulku do hlavy.“

Chápu, že nemám na vybranou. Ten chlápek to myslí naprosto vážně.

„V pokoji sedí dva lidé,“ začínám, „a najednou někdo klepe na dveře.“

Vousáč se napřímí. Chvilku se zdá, že ho ten příběh zaujal, ale ne. Špicuje uši kvůli něčemu jinému. Někdo opravdu klepe na dveře.

„Otevři,“ povídá mi, „ale o nic se nepokoušej. Vypakuj odsud toho člověka, jak nejrychleji to jde, jinak bude zle.“

Mladík u dveří má pár otázek do nějaké ankety. Stručných. Chce se zeptat na naše dusné letní parno, jak působí na mou psychiku. Říkám mu, že nemám zájem se ankety účastnit, ale on se přesto hrne dovnitř.

„Kdo je to?“ ptá se mě a ukazuje na vousáče.

„To je synovec ze Švédska,“ zalžu. „Přijel sem pohřbít svého otce, který zahynul ve sněhové lavině. Zrovna procházíme závěť. Mohl byste laskavě respektovat naše soukromí a odejít?“

„Ale no tak,“ poklepe mi mladík bodře na rameno, „vždyť je to všeho všudy pár otázek. Přece byste našince nepřipravil o příležitost přijít si na pár drobnejch. Platí mě od hlavy.“

Rozvalí se se svými papíry na mé pohovce. Švéd si sedne vedle něj.

Já pořád stojím a snažím se působit nekompromisně. „Buďte tak laskav a odejděte,“ říkám mu, „přišel jste nevhod.“

„Jo tak já přišel nevhod?“ mladík vytáhne z pořadače velký bubínkový revolver. „Pročpak nevhod? Protože jsem tvůj brácha orientálec? Na Švédy máš moře času. Ale na Marokánce, na vojáka, co nechal kus vlastní sleziny v Libanonu, na takovýho kámoše nemáš ani minutku.“

Pokouším se mu vysvětlit, že to tak není. Že mě prostě zastihl s tím Švédem v choulostivém okamžiku. Ale on si dá hlaveň revolveru k ústům a posunkem mě umlčí. „S chutí do toho a půl je hotovo,“ povídá, „a bez vytáček. Posaď se tady do křesla a začni sypat.“

„Sypat co?“ ptám se. Teď už se opravdu cítím stísněně. I Švéd má zbraň a mohlo by dojít k určitému napětí, znáte to: Východ a Západ, odlišná mentalita. Anebo vybuchne jen tak, protože chtěl ten příběh sám pro sebe, mezi čtyřma očima.

„Moc si se mnou nezahrávej,“ vyhrožuje mladík. „Dost rychle mi bouchnou saze. No tak, vysyp už nějakej příběh, ať to lítá.“

„Správně,“ přidává se k němu Švéd v překvapivém souznění a už i on na mě míří zbraní.

Odkašlu si a znovu začnu: „Tři lidé sedí v pokoji…“

„A nechci slyšet nic o klepání na dveře,“ varuje mě Švéd.

Mladík s anketou sice moc nerozumí, o čem je řeč, ale drží s ním basu. „Přesně tak,“ povídá, „žádný klepání na dveře. Vyprávěj něco jinýho. Nečekanýho.“

Na chvilku se odmlčím, nadechnu se. Oba na mě visí očima. Jak já to dělám, že se vždycky dostanu do takovýchhle situací? Amosi Ozovi anebo Davidu Grossmanovi by se to nikdy nestalo.

Najednou někdo klepe na dveře. Jejich napjatý výraz střídá výhružný pohled. Pokrčím rameny. Tentokrát za to nemůžu. Nic z mého vyprávění s klepáním na dveře nesouvisí.

„Zbav se ho,“ přikazuje mi chlápek s anketou, „zbav se ho, ať už je to kdokoli.“

Pootevřu dveře. Za nimi stojí poslíček s pizzou. „Vy jste pan Keret?“ ptá se.

„Ano,“ přitakám, „ale já si neobjednal pizzu.“

„Mám tady napsáno ulice Zamenhof 14,“ mává mi před obličejem lístečkem a tlačí se dovnitř.

„Napsáno to tam je,“ povídám, „ale já jsem si žádnou pizzu neobjednal.“

„Rodinné balení,“ pokračuje paličatě. „Půl s ananasem a půl s ančovičkami. Už je to zaplacené. Kreditkou. Dejte mi jen dýško a mizím odsud.“

„Vy jste tu taky kvůli povídce?“ vyzvídá Švéd.

„Jaký povídce?“ ptá se poslíček. Je poznat, že lže a moc mu to nejde.

„Tak šup,“ vyštěkne ten s anketou, „vytáhni přece bouchačku.“

„Nemám bouchačku,“ přiznává poslíček a zpod krabice od pizzy vytáhne obrovský řeznický nůž, „ale nakrájím ho na jemné plátky jako kuřecí šunku, pokud mi tady nevystřihne nějaký kousek.“

Všichni tři sedí na pohovce. Švéd zprava, vedle něj poslíček a vlevo ten s anketou.

„Já takhle nemůžu,“ vysvětluju jim, „žádná povídka mě prostě nenapadne, když jste tady tři a navíc ozbrojení. Běžte se na chvíli projít ven a až se vrátíte, už budu mít něco připraveného.“

„Ten hajzlík zavolá policajty,“ řekne ten s anketou Švédovi. „Co si myslí, že nás opije rohlíkem?“

„Tak už vytáhněte nějakou povídku z rukávu a my půjdeme,“ žadoní poslíček, „aspoň krátkou. Neškudlete na nás. Tohle je těžká doba. Nezaměstnanost, teroristický útoky, Írán. Lidi baží po něčem jiným. Copak si myslíte, že nás, normální, přivedlo až sem k vám? Zoufalství, člověče, zoufalství.“ 

Přikyvuju a znovu začínám. „V pokoji sedí čtyři lidé. Je vedro. Nuda. Klimatizace nefunguje. Jeden z těch lidí prosí o nějaký příběh. Druhý a třetí se k němu přidají…“

„To není žádná povídka,“ rozčiluje se mladík s anketou, „to je hlášení. Přesně to, co se tady teď děje. Přesně to, před čím se snažíme utýct. Nesypej na nás takhle realitu, jako popelářský auto. Zapoj představivost, kámo, vymejšlej, nech se unášet, zajdi tak daleko, jak to jenom jde.“ 

Začínám znovu. „Jeden člověk sedí sám v pokoji. Je osamělý. Je to spisovatel. Chce napsat nějakou povídku. Ode dne, kdy naposledy napsal povídku, uplynulo moře času a jemu to chybí. Chybí mu ten pocit, že tvoří skutečnost ze skutečnosti. Ano, skutečnost ze skutečnosti. Protože tvořit skutečnost z něčeho, co není skutečné, je bohapusté vymýšlení. To za nic nestojí a taky to není žádný kumšt. Ale když tvoříte skutečnost ze skutečnosti, odhalíte cosi, co ve vás celou dobu bylo, a to i v příběhu, který se nikdy nestal. Člověk se rozhodne napsat povídku o tom, co se právě děje. Ne o politické situaci, ani o poměrech ve společnosti. Rozhodne se napsat povídku o situaci člověka. O situaci člověka, jak ji právě teď zakouší. Ale žádná povídka ho nenapadá. Asi proto, že situace člověka, jak ji právě teď zakouší, za povídku vůbec nestojí. Už se chystá, že to vzdá, když vtom najednou…“

„Já tě varoval,“ přerušuje mě Švéd, „bez klepání na dveře.“

„Já musím,“ povídám umíněně, „bez toho zaklepání nebude nic.“

„Nechte ho být,“ říká jemně poslíček, „dopřejte mu trochu prostoru. Chce tam mít zaklepání? Jak je libo. Hlavně ať už máme tu povídku.“