Návraty režisérů, kteří se na dlouho odmlčeli, bývají ošidné. Diváci si v minulosti zvykli na určitý styl, který hledají i v novém díle, ačkoliv režisérovy oči třeba už dávno vidí jinak. Petru Václavovi, který se po třinácti letech vrací po snímcích Marian a Paralelní světy filmem Cesta ven, se to nepřihodilo. A to jednoduše proto, že se nezměnila jeho citlivost a trpělivý způsob, jak filmem odemyká realitu.
Cesta ven, v níž kvůli reálnosti hrají autentická prostředí i autentičtí neherci, je na první pohled jen jakýmsi filmovým pokračováním běžného zpravodajství, v němž se vrší informace o sociální krizi romského etnika, o vyloučených lokalitách a marném hledání řešení. Dokonce se zdá, jako by Václav potřeboval mít ve filmu všechny okolnosti, které takto známe.
A to nikoli proto, aby film skrze cizího koproducenta oslovil francouzské publikum, nýbrž kvůli kontextu, do něhož potřebuje diváka naplno ponořit, aby mohl zachytit linii dění objevovaného kamerou.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
