Jiří Kovanda líbal lidi přes stěny galerií. Nestojím o politická gesta, říká

Performance a veřejné instalace Jiřího Kovandy jsou prosté a dojemně nenápadné.

Do vyloupané omítky zastrká kulaté sušenky. Vodu z Vltavy nabere do dlaní a poponáší ji po proudu. Dívá se do slunce tak dlouho, až se rozbrečí. Nebo si stoupne na pražské Václavské náměstí a rozpřáhne ruce v marné naději na cizí objetí.

Jméno Jiřího Kovandy, kterému právě Galerie hl. m. Prahy až do 29. června pořádá výstavu v Domě fotografie, znal mnoho let jen malý kruh zasvěcenců.

S performativním uměním začínal v normalizačním Československu, a tak nemohl ani s žádnou publicitou počítat. Ale trefil do živého, a když se po sametu vysypaly věci z jeho "šuplíku", stal se českou ikonou režimem potlačovaného aktuálního umění.

Má to i své nevýhody. Zhruba dvacet let musí vysvětlovat, že není politický umělec, že za normalizace pouze vycházel ze svých tehdejších možností a že jeho tématem jsou psychologie a mezilidská pouta.

Jako první Čech byl Kovanda pozván do londýnské Tate Modern. Právě odtud pochází jeho Líbání přes sklo. Kovanda je trochu stydlivý, usměvavý muž, jenž překonal své rozpaky a nápisem na ceduli nabízel polibek kaž­dému z návštěvníků na opačné straně skleněné stěny.

HN: Jaké to je, líbat se s cizími ženami, byť přes sklo?

V tom je to alibi, to sklo. Nejde o fyzický kontakt, přesto člověk překračuje jistou mez. I když nejde o skutečný polibek, blízkost je téměř stejná. Taková akce je pro mě zátěž, musím se přemáhat, není mi to úplně příjemné. Ale právě o to jde, mé přemáhání je součástí akce.

HN: Jak dlouho trvalo Líbání v Tate Modern?

Hodinu.