Franz-Olivier Giesbert

Himmlerova kuchařka

2014, Argo, přeložila Helena Beguivinová

ČERNÉ MOŘE, 1907. Narodila jsem se na stromě 18. července sedm let po začátku století, což by mi v zásadě mělo přinést štěstí. Na staleté třešni s větvemi jako těžké a unavené paže.

Ten den byl trh. Tatínek šel prodat pomeranče a zeleninu do Trapezuntu, někdejšího hlavního města stejnojmenné říše na březích Černého moře kousek od nás: od Kovaty, hlavního města hrušek, a jinak nočníku světa.

Než se vydal do města, upozornil matku, že nemyslí, že by se vrátil do večera, je mu to líto, protože maminka měla co nevidět porodit, ale nemá na vybranou: musí si dát vytrhnout zkaženou stoličku a od jednoho strýce si vzít peníze, které mu strýc dluží; setmí se brzy a cesty v noci nejsou bezpečné.

Myslím, že si plánoval i pitku s přáteli, ale taky neměl žádný důvod dělat si starosti.

Maminka byla jako ty ovce, které porodí, ani se přitom nepřestanou pást. Sotva že přestanou žrát nebo přežvykovat, aby olízaly jehně, které jim vypadne ze zadku. Když rodí, zdá se, jako by dělaly potřebu, a i to někdy vypadá obtížněji.

Matka byla žena s těžkými kostmi a dostatečně širokou pánví, kudy by prošel celý příval dětí. Porody se u ní odehrávaly jaksi samy od sebe a netrvaly déle než několik vteřin. Hned po slehnutí maminka pokračovala v práci. Bylo jí osmadvacet a měla už čtyři děti, nepočítaje dvě, které velmi záhy zemřely.

V den mého narození už na světě žily tři osoby, které měly zdevastovat lidstvo: Hitlerovi bylo osmnáct, Stalinovi osmadvacet a Maovi třináct. Padla jsem na špatné století, to jejich.

Slovo padnout to vystihuje přesně. Jedna z domácích koček vylezla na třešeň a nedařilo se jí slézt dolů. Hřadovala na zlomené větvi a celý den strašlivě mňoukala. Když maminka krátce před západem slunce pochopila, že se otec nevrátí, rozhodla se ji vysvobodit.

Vylezla na strom a natahovala paži, aby kočku uchopila, když tu podle rodinné legendy ucítila první kontrakci. Vzala zvířátko za kůži na krku, vypustila je o pár větví níže a nějaké tušení ji přimělo si najednou lehnout do prohlubně, odkud vybíhaly třešňové větve. Tak jsem přišla na svět: sletěla jsem dolů.

Je pravda, že než jsem spadla, byla jsem taky vypuzena z matčina břicha. Kdyby se upšoukla nebo vykadila, myslím, že by to bylo podobné. Akorát že mě pak maminka hodně hladila a hýčkala: byla to žena překypující láskou, dokonce i k dcerám.

Odpusťte mi ten obraz, ale je první, který se mi vybaví, a nedokážu ho zaplašit: mateřský pohled byl jako slunko, které nám všem svítilo a v zimě nás hřálo. Na tváři měla maminka stejně něžný výraz jako zlatá Panenka Marie trůnící na oltáři v kostelíku v Kovatě. Výraz všech matek na světě nad jejich dítětem.

Díky mamince bylo prvních osm let nejšťastnějších v mém životě. Dohlížela, aby se u nás nedělo nic ošklivého a až na střídání ročních období se nedělo nikdy nic. Žádný křik, žádné scény, dokonce ani žádný zármutek.

Ač hrozí, že budu vypadat pošetile, což nejspíš odpovídá mé pravé povaze, bych řekla, že právě to je štěstí: když dny plynou jeden za druhým v jakési strnulosti, když se čas vleče do nekonečna, když se všechny události opakují bez překvapení, všichni se mají rádi a venku ani v domě nikdo nekřičí, když člověk usíná vedle své kočky.

Za kopcem nad naším hospodářstvím stál kamenný domek obývaný muslimskou rodinou. Otec, čahoun s obočím hustým stejně jako kníry, uměl dělat všechno a pracoval jako nádeník u okolních sedláků. Zatímco jeho žena nebo děti hlídaly kozy a ovce, on vypomáhal všude kolem, včetně u nás, když toho měl tatínek během sklizně moc.

Jmenoval se Mehmed Ali Efendi. Myslím si, že to byl otcův nejlepší přítel. Protože jsme neměli stejné náboženství, svátky jsme spolu netrávili. Ale v neděli se obě naše rodiny často navštěvovaly na společné, nekonečně dlouhé jídlo, kdy jsem pohledem hltala malého Mustafu, jednoho ze sousedových synů, o čtyři roky staršího než já.

Rozhodla jsem se, že si ho jednou vezmu za muže, a kvůli němu jsem počítala s konverzí k islámu...

Měl tělo, jaké jsem toužila sevřít v náručí, dlouhatánské řasy a hluboký pohled jakoby empatický s celým světem. Hrdá a temná krása, jako ty, které se napájejí sluncem.

Říkala jsem si, že bych dokázala strávit zbytek života koukáním na Mustafu, což je podle mého ta nejlepší definice lásky. Moje dlouhá zkušenost mě od té doby naučila, že láska spočívá v tom, že splynete s druhým, ne že se zapomenete před zrcadlem, které vám druhý nabízí.

Poznala jsem, že tato láska je opětovaná, když mě jednou Mustafa vzal k moři, dal mi měděný náramek a utekl. Volala jsem na něj, ale neotočil se. Byl jako já. Měl strach z toho, co v něm rostlo.

Z našeho vztahu mi zůstala podivná chuť polibku, který jsme si nikdy nedali. Čím víc let uplynulo, tím víc toho lituju.

O téměř století později mám ten náramek ještě na ruce. Nechala jsem si ho zvětšit a hledím na něj, když teď hledám slova, jak tyto řádky napsat. Je to to jediné, co zbývá z mého dětství, které dějiny, ta čubka prokletá, pozřely do poslední kostičky.

Nevím přesně, kdy započaly své dílo zkázy, ale po tom, co 14. listopadu 1914 vyhlásil odporně špinavý vousáč šejk ul-Islam džihád, začali o pátečních modlitbách imámové vyzývat k vraždění Arménů. Signál ke svaté válce vyhlásili toho dne náramně okázale za přítomnosti pěkné řádky slavnostně kníratých chlapíků před mešitou Fathi v historické čtvrti Konstantinopole.

My ostatní, Arméni, jsme si nakonec zvykli – nebudeme si kazit život takovými pitomostmi. Pár týdnů před genocidou mého lidu jsem si však všimla, že tatínkova nálada se zachmuřila; přičítala jsem to jeho rozepři s Mustafovým otcem Mehmedem, který k nám už nikdy nechodil.

Když jsem se maminky ptala, proč už spolu nemluví, pokývala vážně hlavou:

„Kvůli něčemu tak hloupému, že by to děti nepochopily.“

Jednou koncem odpoledne, když jsem šla nahoru na kopec, jsem uslyšela otcův hlas. Přiblížila jsem se k němu opatrně, abych na sebe neupozornila, a skrčila jsem se za křoví. Tatínek byl úplně sám a s pozvedáním svých velkých paží řečnil k moři vlnícímu se před ním:

„Drahé sestry, drazí bratři, říkám vám, že jsme vaši přátelé. Chápu ovšem, že vás to může překvapit, po tom všem, čemu jste nás vystavili, ale vězte, že jsme se rozhodli na to všechno zapomenout, abychom se my ani vy nenechali zatáhnout do pekelné spirály, v níž krev volá po krvi, k nezměrnému neštěstí našich potomků...“

Odmlčel se a netrpělivým gestem si od moře vyžádal, aby přestalo tleskat a on mohl pokračovat. Protože ho neposlechlo, dál křičel:

„Přišel jsem vám říct, že chceme mír a že ještě není pozdě, nikdy není pozdě na to, abychom si podali ruce!“

Uklonil se před vlnami mořského potlesku, pak si otřel čelo rukávem košile a vydal se k domovu.

Šla jsem za ním. V jednu chvíli se uprostřed cesty zastavil a zařval:

„Volové!“

Mnohokrát jsem na tuto poněkud směšnou scénu myslela. Tatínek se chystal sehrát roli politického mírotvorce, a zároveň v ní nevěřil. Začínal zkrátka být trochu praštěný.

Následující večery otec potichu mluvil s maminkou. Občas zvýšil hlas. Z pokojíku, který jsem sdílela se dvěma sestrami a svou kočkou, jsem dobře nerozuměla, co říká, ale zdálo se mi, že je tatínek naštvaný na celý svět obecně a na Turky zvlášť.

Jednou oba rodiče zvýšili hlas a to, co jsem za zdmi zaslechla, mi nahnalo hrůzu.

Maminka vykřikla: „Jestli věříš tomu, co říkáš, Hagope, musíme okamžitě odejít!“

„Nejdřív nám všem dám ještě šanci a nabídnu jim mír, jako to udělal Kristus, ale moc tomu nevěřím. Viděla jsi, jak Kristus skončil? Jestli nás nevyslyší, nejsem zastáncem nastavování druhé tváře. Přece jim nenecháme bez boje všechno, co jsme tu celý život budovali!“

„A co když nás nakonec zabijí a děti taky?“

„Budeme bojovat, Vart.“

„Čím?“

„Vším, co máme!“ zařval tatínek. „Puškami, sekyrami, noži, kamením!“

Maminka křičela:

„Uvědomuješ si, co říkáš, Hagope? Jestli své výhrůžky chtějí uskutečnit, jsme odsouzeni předem. Utečme, dokud je ještě čas!“

„Nedokázal bych žít jinde.“

Nastalo dlouhé ticho, pak chroptění a vzdechy, jako by si ubližovali, ale o to jsem si starost nedělala, právě naopak. Když jsem slýchala tyhle zvuky, někdy přerušované chichotáním a smíchem, věděla jsem, že ve skutečnosti jim to dělá moc dobře.