Terry Jones

Pohádky k neuvěření 

2014, Knižní klub, přeložil Petr Matoušek

PŘED DÁVNÝMI A DÁVNÝMI ČASY se jeden král rozhodl postavit věž.

„Bude tak vysoká,“ prohlašoval, „že když se na nejvyšším ochozu vytáhnete na špičky, dosáhnete odtamtud až na Měsíc.“ 

„Vaše Veličenstvo,“ ozval se vrchní stavitel, „v celém království bohužel nebude dost kamení, abychom postavili tak vysokánskou věž.“ 

„Hloupost!“ zarazil ho král. „Mazej stavět.“ 

„Vaše Veličenstvo,“ osmělil se kancléř, „v pokladnici bohužel nebude dost peněz, abychom takovou věž zaplatili.“ 

„Hloupost!“ zarazil ho král. „Upaluj vybírat daně.“ 

„A k čemu to vůbec bude, když si sáhneme na Měsíc?“ nechápala vladařova dcera. 

Jenže princeznu už král neposlouchal. Měl plné ruce práce, jelikož bylo nutno položit základy, vybrat peníze a zbořit podstatnou část hlavního města, aby jeho věž měla dost místa. 

Město se kvůli stavbě věže rozdělilo na dva tábory. Polovina obyvatel zastávala názor, že je to úžasný nápad. „Je důležité dotknout se Měsíce dřív než naši protivníci.“ 

Jenže druhá polovina obyvatel (těch, kdo kvůli stavbě věže přišli o své domovy a krámky) samosebou nepřekypovala nadšením. Ani oni však proti stavbě věže úplně nebrojili – pouze nechtěli, aby se stavěla zrovna v jejich půlce města.

„Bude to vážně nádhera, když se jen vytáhneme na špičky a budeme si moct sáhnout na Měsíc,“ dali se slyšet. „Bylo by ale mnohem rozumnější postavit ji na druhé straně města – ta se rozkládá na kopci, takže by se přece jen trochu ušetřilo!“ 

„K čemu nám bude, když si sáhneme na Měsíc?“ nechápala pořád princezna. 

Připadalo jí, jako by mluvila do dubu. Vlastně… ona do dubu mluvila! Popravdě řečeno to souvisí s jistým jejím tajemstvím – ale já vám je nemůžu prozradit. 

Prozatím.

Královi stavitelé tudíž zbořili půl města a v jeho sutinách začali budovat obrovskou věž. Obyvatelé, kteří tím pádem přišli o své domovy, byli nuceni nocovat za hradbami a třásli se tam zimou. Nové domy si však postavit nesměli, neboť všechno kamení bylo zapotřebí na stavbu věže.

Lomy v zemi obdržely nesmlouvavý rozkaz dodávat na staveniště veškerý vytěžený kámen, dokonce i ten sebemenší kamínek. Královi stavitelé se lopotili ve dne v noci, celou zimu, celé léto a pak celou další zimu, než dokončili první patro. 

„Musíme postupovat rychleji!“ stanovil panovník. „Nebo si nikdy nebudeme moct sáhnout na Měsíc, ani když se vytáhneme na špičky.“ 

Proto vydal rozkaz, ať stavební práce probíhají dvojnásobným tempem. Nikdo už si napříště nesměl vybírat přestávky na oběd ani na svačinu, a dokonce i muly, jež tahaly káry, si musely počínat dvakrát hbitěji. 

A tak stavěli dál celou zimu. V lomech brzy došel kámen, takže se začaly hloubit nové na místech, kde se dřív rozkládaly pastviny. 

Stavěli a stavěli – a v zimě bylo hotové druhé patro. 

„Flákači! Ulejváci! Budižkničemové! Zahrádkáři!“ rozčiloval se král. „Tímhle tempem si na Měsíc nikdy nesáhneme!“ 

Vydal proto rozkaz, ať polovina jeho poddaných okamžitě zanechá práce, kterou mají na starost, a jde se činit na stavbu věže. A bylo vystaráno. 

Krajina se začala ztrácet pod samými lomy, jež se zřizovaly na místě někdejších statků. Brzy nebylo co jíst a země trpěla. 

„To je BLÁZNOVSTVÍ!“ vykřikla princezna. „Můj otec zešílel. Zničí celé království, a kvůli čemu? Jen proto, aby se nějací pitomci mohli vytahovat na špičky a dotýkat se Měsíce!“ 

Jenže dubovým polínkům, kterým to sdělovala, to bylo jedno. Jen si tam tak ležela, jak už dřevo mívá ve zvyku. 

„Máte víc rozumu než otec!“ mínila princezna. „A to jste jen dvě polena!“ 

Stavba mezitím pokračovala. Poddaní v tom království trpěli den za dnem víc a víc. Donekonečna se utěšovali tím, že se to vyplatí, protože jednou si budou moct sáhnout na Měsíc. 

Konečně bylo dokončeno třetí patro. Zato královské pokladnice byly už takřka vymetené, v zemi nezbylo skoro nic k snědku a útrapy se vystupňovaly. 

Než bylo hotové čtvrté patro, většina království se proměnila v kamení, které vychrtlé muly dopravovaly na stavbu věže. Zelené louky i zlatavá pole zmizely, lesy a hájky byly vymýceny a ze všeho zbylo jediné: věž. 

Teď už začalo reptat i obyvatelstvo. Vyslalo ke králi své předáky, aby mu přednesli stížnost. Poselstvo padlo před panovníkem na kolena: 

„Ó, Veličenstvo! My pochopitelně chápeme, jak je pro naši zemi důležité dosáhnout na Měsíc. Jenže už skoro nemáme co jíst, země se proměnila v jeden obří lom a život je k nesnesení. Prosím, můžeme už tu stavbu zastavit?“ 

Vladař se rozzuřil a vyslal vojsko, aby všechny v království do poslední duše nahnalo pracovat na stavbu. 

A tak bylo dokončeno páté patro. 

V tu chvíli milá princezna, z níž mezitím vyrostla sličná šestnáctiletá dívka, pravila: 

„Teď s tím nesmyslem jednou provždy skoncuju.“

Už myslím nastala pravá chvíle, abych vám prozradil, co králova dcera před světem tajila. Ale nesmíte to nikomu říct, protože… ehm… zkrátka ráda dělala něco, čemu se dívky příliš často nevěnují. Vlastně to podnikala jedině ve chvíli, kdy si byla naprosto jistá, že ji při tom vůbec nikdo – ani její největší důvěrnice komorná – nenačapá. Docela by mě zajímalo, jestli jste už uhodli, co to tutlala.

Ne? Tak to snad bude lepší, když vyjdu s barvou ven. Princezna totiž hrozně ráda, ale opravdu hrozně a hrozně moc ráda… pracovala se dřevem! 

Za našich časů se těm, kdo pracují se dřevem, říká tesaři či truhláři a jejich práce se považuje za vcelku obyčejné zaměstnání. Princezna však milovala dubové, kaštanové a zimostrázové dřevo. Zbožňovala, když ho mohla řezat a dlabat a vyrábět z něj všelijaké vymoženosti. 

Kdyby se to dozvěděl její otec, najisto by vzteky proskočil dírou v koruně, ostatně to taky byla naprosto neprinceznovská záliba. Jenže ten by na to nikdy, vůbec nikdy nepřišel, kdyby – jen vydržte! Vždyť to bychom proskočili rovnou na konec příběhu!

Princezna nejenže milovala práci se dřevem, ale byla ve svém zaujetí opravdu, ale opravdu vynikající. A tak postavila létající koráb, který vybavila šesti spřežím labutí s bělostnými krky. Potom se převlékla za bláznivku, postavila se na náměstí a začala halekat: „Lidičky, kdo se chce dotknout Měsíce?!“

Jak jinak, vcukuletu se kolem ní srotil dav. Všichni se té hastrošce pošklebovali, utahovali si z ní a předstírali, že nikdo nebaží po ničem jiném. Princezna je tedy pozvala na svůj létající koráb. Lidé se nahrnuli na palubu, vtipkovali a pochichtávali se v domnění, že ta holčina je pomatená chudinka. 

A najednou k jejich ohromení práskla bičem a labutě se vznesly do povětří. Koráb táhly za sebou. Stoupaly výš a výš až k Měsíci, kde se všichni mohli vyklonit a dotknout se ho. Jen tak. 

Když přistávali zase na náměstí, král příšerně zuřil. Čekal na ně obklopený hordou stráží. 

„Zavřete tu bláznivou ženskou!“ zaburácel. 

Jenže princezna mu přelétla nad hlavou, přelétla i hlavy jeho vyjevených strážných, a zvolala: 

„A proč? Já myslela, že si chceš sáhnout na Měsíc! Naskoč si a já tě tam odvezu!“ 

Panovník soptil: „Na Měsíc se dá sáhnout jenom z nejvyššího ochozu mé věže! Když se člověk vytáhne na špičky!“ 

„Ale my jsme se ho už dotkli!“ namítali cestující, kteří se svezli v korábu. „Jen se račte podívat, Vaše Veličenstvo! Je plný našich otisků!“ 

Král zvedl hlavu a vážně – na Měsíci byla najednou k vidění spousta otisků připomínajících skvrny. (Předtím byl čistě bílý, úplně beze šmouh.) 

„Leťte s ní!“ žádali panovníka poddaní. „Sáhněte si taky na Měsíc, Veličenstvo, a pak můžeme skončit se stavbou věže, která plundruje naši zemi!“ 

To už byl vladař rudý vzteky. „Nikdo mi v té stavbě nezabrání!“ zavřískl. Pak poručil lučištníkům, aby labutí šestispřeží sestřelili. Létající koráb se zřítil na zem a s ním i jeho velitelka. 

Když se k ní lidé seběhli, sklouzl nehybně ležící princezně převlek a všichni ji poznali. Otočili se ke králi a lamentovali: „Vidíte, co jste provedl! Dal jste zabít vlastní dceru!“ 

Vladař se svezl na kolena a žal se ho zmocnil tak zprudka, jako když pára orosí plochu zrcadla. „Zešílel jsem!“ hořekoval. „Co mě to posedlo! Ne touha sáhnout si na Měsíc, ale touha po moci a slávě!“

A pak poručil stavitelům, aby věž rozebrali a začali ze získaného kamene a dříví stavět domovy pro poddané. 

Nato se princezna pohnula – pád ji nezabil, pouze omráčil – a zamumlala: „Proč se štvát k Měsíci? Nejlíp vypadá odtud.“ 

A od toho dne se žádný pozemšťan Měsíce víckrát nedotkl. 

Avšak ty otisky už na něm zůstaly a za jasné noci bývají dobře vidět. Jako by jeho bledá tvář křičela do temnoty: „Nesahat!“