Jennifer Eganová

Hrad 

2014, Odeon, přeložil Jiří Hanuš

Hrad se rozpadal, ale ve dvě ráno to v nanicovatém světle měsíce Danny neviděl.

To, co měl před sebou, vypadalo pekelně solidně: dvě kulaté věže, mezi nimi oblouk, a ten uzavírala železná brána, která se možná nepohnula posledních tři sta let, nebo nikdy. 

Danny v životě na žádném hradě nebyl, dokonce do této části světa ani nezavítal, ale něco na tom všem se mu zdálo povědomé. Připadalo mu, že si to místo pamatuje z minulosti, ne jako že tady už někdy byl, ale jako ze snu nebo z knihy.

Věže měly nahoře hranaté zářezy, jaké jim dělají malé děti, když kreslí hrad.

Vzduch byl studený a lehce štípal kouřem, jako by už nastal podzim, i když byla teprve polovina srpna a lidi v New Yorku chodili úplně nalehko. Ze stromů padalo listí – Danny, cítil, jak mu klouže po vlasech, a při chůzi je slyšel šustit pod botama. Hledal zvonek, klepadlo, světlo, nějaký způsob, jak se dostat dovnitř nebo alespoň najít cestu. Začínal to vidět černě. 

Předtím čekal dole v ponurém městečku dvě hodiny na autobus k hradu, ta kraksna ovšem vůbec nedorazila. Posléze vzhlédl a uviděl proti obloze černou siluetu. Vydal se tedy vzhůru, vláčel kufr značky Samsonite a satelitní anténu několik kilometrů až na tenhle kopec. Titěrná kolečka poskakovala po kamení a kořenech a klouzala do králičích nor. A ještě k tomu kulhá.

Celá tahle cesta stála za bačkoru už od samého začátku: jedna patálie za druhou počínaje poplachem na Kennedyho letišti, kde je odtáhli do pole, protože někdo vyhrožoval bombou, obklopili je požární vozy s blikajícími červenými majáčky a obrovskými hubicemi vodních děl, která člověka uklidňovala pouze chvíli, než si uvědomil, že zajišťují, aby případná ohnivá koule nezpopelnila nikoho dalšího, pouze ty nebožáky, co už v letadle sedí.

Dannymu pak uletěl přípoj na Prahu a samozřejmě ujel i vlak, který ho měl dopravit do místa, kde teď tvrdne, do nějakého Zapadákova s německy znějícím jménem. Nevypadá to tu ovšem jako v Německu – ani kdekoli jinde. Danny to jméno na webu nenašel, ale nebyl si zas tak docela jistý, jak se to píše.

Pokusil se zjistit víc podrobností, když telefonicky mluvil s bratrancem Howiem, který hrad vlastní a zaplatil Dannymu cestu, aby mu přijel pomoct s renovací. 

Danny: Pořád ještě se v tom nemůžu vyznat – ten tvůj hotel je v Rakousku, v Německu, nebo v České republice? 

Howie: Abych ti řekl pravdu, ani mně to není příliš jasné. Ty hranice si pořád kloužou sem tam. 

Danny (zaskočený): Fakticky? 

Howie: Ale nezapomínej, že hotel to ještě není. V tuhle chvíli je to jenom starý – 

Telefon ohluchl. Když se Danny pokoušel dovolat zpátky, nedostal spojení. 

Následující týden však dorazily letenky a jízdenky na vlak a autobus (poštovní razítko rozmazané) a vzhledem k tomu, že Danny právě přišel o práci a potřeboval z New Yorku bleskem vypadnout vzhledem k nedorozumění v restauraci, kde pracoval, nemohl odmítnout příležitost, kdy mu někdo zaplatí cestu někam jinam – kamkoli, třeba i na zkurvený měsíc. 

Měl patnáct hodin zpoždění.

Nechal kufr a satelitní anténu u brány a obešel levou věž (když si mohl vybrat, chodil zásadně vlevo, protože většina lidí se vydá vpravo). Od ní se obloukem do stromů táhly hradby a Danny kráčel podél nich, až ho zcela obklopily stromy.

Pohyboval se poslepu. Slyšel pleskání křídel a dupot nožiček a stromy se stále víc přibližovaly k hradbám, až se nakonec protahoval při zdi. Bál se, že když od hradu odbočí, ztratí se v lese. Ale pak narazil na dobré místo: stromy tady do hradby pronikly a roztrhly ji, takže Danny mohl prolézt dovnitř. 

Nebylo to snadné. Zeď byla sedm metrů vysoká, rozervaná, bortila se a v průrvě ležely kmeny, navíc Dannyho zlobilo koleno po zranění spojeném s nedorozuměním v práci. Ani jeho boty nebyly tak docela určené k lezení po skalách – byly to frajerské městské botky nad kotníky, někde mezi hranatými a špičatými –, ale nosily mu štěstí, nebo si to Danny alespoň myslel, když si je kdysi dávno kupoval. Potřebovaly podrazit. Klouzaly dokonce i po hladkém betonu ve městě, takže pohled na to, jak se zuby nehty drápe na sedm metrů vysokou zborcenou hradbu, by netoužil nikde inzerovat.

Ale nakonec se mu to podařilo, i když bolavou nohu vlekl za sebou, a s funěním se celý zpocený vyhoupl na plošinu, jakýsi chodník, který se táhl po vrcholku hradby. Oprášil si kalhoty a vztyčil se.

Před sebou měl jeden z těch výhledů, kdy si člověk na pár vteřin připadá jako Bůh. V měsíčním světle se stříbřité hradby klikatily po návrší kopce v oválu velikosti fotbalového hřiště. Každých asi patnáct metrů z nich vyčnívala okrouhlá bašta.

Uvnitř hradeb pod Dannym panovala temnota, čirá jako jezero nebo kosmický prostor. Nad hlavou vnímal obrovskou kupoli nebes pokrytých roztrhanými purpurovými mraky.

Vlastní hradní budovy se nacházely tam, odkud se Danny vydal – shluk budov a věží natěsnaných k sobě. Ovšem nejvyšší věž stála samostatně, úzká a hranatá. V nejhořejším okénku svítilo červené světlo. 

Při tom pohledu se v Dannym cosi uvolnilo. Když přijel poprvé do New Yorku, snažili se s přáteli pojmenovat vztah, který toužili vytvořit mezi sebou a světem. Angličtina jim nepřipadala dost výstižná – perspektiva, vize, poznání, moudrost –, všechna ta slova byla příliš těžká nebo příliš lehká. Takže společně vytvořili nové: alto.

Pravé alto fungovalo na obě strany: člověk viděl, ale také mohl být viděn, znal lidi a lidé znali jeho. Oboustranné uznání. Když Danny nyní stál na hradbách, cítil alto v sobě – to slovo v něm zůstávalo po všech těch letech, i když přátelé už se vytratili. Nejspíš dospěli. 

Danny litoval, že si s sebou na hradby nevzal satelitní anténu. Cítil nutkavou potřebu pár lidem zavolat – byla úplně bazální, jako nutkání ke smíchu nebo kýchnutí. Rozptylovala ho natolik, že sklouzl dolů z hradby a prodíral se zpátky mezi neodbytnými stromy, pod dlouhými nehty měl natlačenou hlínu a mech. Ale když dorazil k bráně, jeho alto se vytratilo a cítil pouze únavu.

Nechal satelitní anténu v pouzdře a našel si pod stromem rovné místo k ležení. Navršil na něm hromadu listí. Když to v New Yorku začalo být někdy hodně drsné, spal občas venku, ale tomuhle se to ani zdaleka nepodobalo.

Sundal si sametové sako, obrátil je naruby a sroloval u paty stromu do polštáře. Ulehl na záda do hromady listí a zkřížil paže na prsou. Shora padaly další listy. Danny sledoval, jak se kroutí a víří mezi napůl holými větvemi a nachovými mraky, a cítil, jak se mu klíží oči. Pokoušel se vymyslet pár vět, které na Howieho vybalí – 

Třeba: Nazdar, chlape, tvoje vítací rohožka by potřebovala trochu oprášit. 

Nebo: Zaplatil jsi mi cestu, ale hostům asi nejspíš platit nehodláš. 

Nebo možná: Věř mi, venkovní osvětlení promění tvůj svět k nepoznání. 

– jen aby měl co říct, kdyby Howie mlčel.

Danny byl ze setkání s bratrancem po tak dlouhé době nervózní. Howieho znával jako kluk a dospělého si ho nedokázal představit – jeho obtloustlá postava mívala hruškovitý holčičí tvar, vzadu mu z džín přetékaly roztomilé tukové polštářky. Bledá zpocená pleť a obličej rámovaný houštinou tmavých vlasů.

Když jim bylo sedm nebo osm, vynalezli spolu hru, kterou hráli o prázdninách nebo na rodinných sešlostech. Říkali jí Zeus Maximus. Ústředním hrdinou byl Zeus a vyskytovaly se tam obludy a válečné mise a ranveje a letecké mosty a zlosynové a ohnivé výbuchy a honičky ve vysoké rychlosti.

Mohli ji hrát kdekoli – v garáži, ve staré kánoi nebo pod stolem v jídelně – a používali při ní, co našli: brčka, peříčka, papírové talíře, obaly od bonbonů, přízi, známky, svíčky, kancelářské spony, co jim přišlo pod ruku.

Většinu toho vymýšlel Howie. Zavřel oči, jako kdyby na zadní straně víček sledoval film, který chtěl Dannymu ukázat: Tak jo. Zeus střílí na nepřátele Svítivými Střelami, po kterých se jim rozzáří kůže a on je může mezi stromy vidět a pak si je – blum! – přitáhne Elektrickými Uspávacími Lasy. 

Někdy chtěl, aby mluvil Danny – Teď zas vyprávěj ty: jak vypadá mučírna v podmořské sluji? – a Danny si začal vymýšlet: skaliska, chaluhy, koše vyloupaných lidských očí. Natolik se ponořil do hry, že zapomněl, kde je, a když rodiče volali Jde se domů a vytrhli ho ze hry, ten šok způsobil, že se Danny před nimi vrhl na zem a prosil: ještě půl hodiny, prosím!, ještě dvacet minut, deset, pět, prosím, jenom jednu minutu, prosímprosímprosím?

Zoufale žadonil, aby ho nevytrhávali ze světa, který si s Howiem vytvořili.

Ostatní bratranci si mysleli, že Howie je podivín, lůzr, a navíc je adoptovaný, takže si od něho udržovali odstup. Zvlášť Rafe, který sice nebyl nejstarší, ale všichni ho poslouchali. Je od tebe milé, že si s Howiem hraješ, říkávala Dannymu máma.

Ale Danny se nesnažil být milý. Záleželo mu na tom, co si myslí ostatní bratranci, ale zábavě při Zeus Maximus se nic nevyrovnalo. 

V pubertě se Howie změnil – přes noc, říkali všichni. Prožil jakousi traumatizující příhodu, jeho roztomilost se vytratila, stal se náladovým, úzkostným, neustále klepal nohou a mumlal si texty písní od King Crimson. Nosil s sebou zápisník, dokonce i při Díkůvzdání ho měl na klíně, přikrytý ubrouskem, aby ho nepokapal omáčkou. Tlustou upocenou tužkou si do něj něco zapisoval a obhlížel přitom různé členy rodiny, jako by se pokoušel rozhodnout, kdy a jak musí který z nich zemřít.

Ale nikdo si Howieho příliš nevšímal. A po té proměně, té traumatizující příhodě, i Danny předstíral totéž.