Tereza Límanová

Domeček

2014, Revolver Revue

Tenhle příběh mohl být napsaný v angličtině. Psala bych ho jako Kanaďanka, která vyrostla s rodiči v Halifaxu.

Necelé první dva roky svého života jsem prožila v Praze a pak jsem se s rodiči přestěhovala do Kanady. V Halifaxu jsem strávila necelé dva roky. Rodiče tam chtěli zůstat a začít nový, svobodný život.

Nakonec se však po dlouhém váhání rozhodli Kanadu opustit a vrátit se do Čech, do Prahy na Malou Stranu. K babičce Mince a dědovi Zdeňkovi.

Když se vracím z Kanady do Prahy, zatím bez rodičů (přijedou pár týdnů po mně), jsou mi skoro čtyři roky. Je těsně po Vánocích roku 1968, stojím vedle dědy před domem se sytě růžovou fasádou ve Šporkově ulici číslo 8, ve kterém strávím dalších deset let.

Drží mě za ruku, v jedné ruce mám plyšového kanadského tuleně s šedýma ploutvema, který se jmenuje Síl, a v druhé kufřík.

Ještě celá zmatená z dlouhého letu netrpělivě čekám, až se otevřou obrovitánské dubové dveře, jejichž konce nedohlídnu ani v největším záklonu. Ani na tepanou kovovou kliku ve tvaru ozdobného listu nedosáhnu.

Stojím na ledových, kluzkých schodech z růžového mramoru s bílými žilkami, co vypadají jak velký kus syrového masa. Střechy domů jsou pokryté bílými duchnami a střechy aut v ohybu náměstíčka sněhovými čapkami.

Přede mnou se skřípavě otevírá černá tlama. O jejích neznámých vnitřnostech nemám zatím ani potuchy.

V chodbě se nadechuju směsi pachů starého dřeva, chlupatých kožichů, leštidel na boty a dlouhých plstěných závěsů, ze kterých se ne a ne vymotat: obalí mě dech navlhlého prachu a nechce mě pustit. Začínám se dusit, otáčím hlavu na všechny strany a hledám něco, co by mě ujistilo, že tohle všechno, co se tu odehrává, tenhle šedý, velikánský pán, co je můj děda, tahle temná sluj, to všechno má být právě takhle a ne jinak.

Ve veliké dálce se černá chodba na konci proměňuje v nazelenalé, matné světýlko, vzpomenu si na pohádku o Jeníčkovi a Mařence a trošku se mi uleví. Mžourám dál, oči konečně trochu přivykají tmě: nejasně z ní vystupuje obrys příkrého schodiště, které se v polovině nečekaně a ostře stočí vzhůru jak had. Na plošinu v zatáčce dopadá – konečně – trochu světla.

Tam nahoře, tuším, bude cíl mého putování. Děda znovu vezme mou tlapku do své teplé dlaně a pomalu spolu stoupáme po dřevěných a skřípajících schodech vzhůru k jasu. Přede mnou se po strmém výšlapu v otevřených dveřích velikého pokoje najednou vztyčí mohutný vánoční strom, špičkou propichuje vysoký strop.

Nikdy jsem nic takového neviděla. Zvednu obličej a zakloním se, jak můžu nejvíc. Snažím se zaostřit na velikou svítící hvězdu na jeho špičce. Nedovedu pochopit, kde se tu ten obrovitý, nazdobený a čerstvým jehličím vonící strom vzal.

Pak mě děda přemlouvá, abych si odpočinula. Že jenom na chvilku zavřu oči, a až je zase otevřu, slibuje mi, provede mě celým tímhle růžovým domem, od sklepa až na půdu. Potom mě uloží do malé a úzké komůrky hned vedle pokoje se stromem, na dospělou postel ve stínu tří zdí. Mám tělo jak závaží.

Slyším dědovy těžké kroky, jak se pomalu vzdalují a tichnou, a vdechuju přitom nažluklý pach starého polštáře, do jehož načechraných kopců se bořím obličejem. Snažím se dýchat aspoň jednou nosní dírkou. Nemůžu se hnout, tak pevně mě shora objímá hora těžké duchny. Oči se klíží.

Nemám sílu se ptát, co bude potom, až se probudím, a jestli mě někdo z toho péřového sevření vysvobodí.

Představuju si, zalitá potem, jak mě chladí sněhová peřina ze střech tam venku. Přes pootevřené křídlo krémových dveří, které jsou vlastně čtvrtou stěnou, cítím za zády ten obří strom. Musí být z toho nejtemnějšího lesa na světě.

Říkám si, že mě snad ohlídá, na podobný strom přece lezl Jeníček. Ale známe se teprve chvilku. Stihnul si mě vůbec všimnout? Strachuju se.

Ale když se na mě děda tak pěkně usmívá a má tak velikou ruku, co zůstává teplá, i když je všude sníh, budu věřit, že to dobře dopadne. A proč je nahoře tolik dveří, dole tolik tmy, a proč tu mají takové velké okno místo stropu?

Pořád mi zní v uších táhlý skřípot vysokých dřevěných schodů. Přemýšlím, kdy – a jestli – uvidím mámu a tátu a bude tu ten děda taky zítra ráno a – nakonec se přece jen propadnu do bezedné tmy a zdá se mi můj první domečkovský sen.

Rodiče mě poslali napřed letadlem z Londýna a zůstali v něm (a v Paříži) několik týdnů navíc, než navždy spadne klec ve formě železné opony. Pobyt v Londýně a Paříži byl jednou z máminých podmínek k návratu: bála se, že to bude poslední cesta na Západ v jejím životě.

Oba už měli v Kanadě zaměstnání odpovídající jejich profesi, byt, amerického brouka a široké příbuzenstvo tátových dvou tet z první vlny emigrace po roce 1948. Babička Věra, tátova matka a prostřední sestra, zůstává po rodinné dohodě v Čechách. V druhé vlně emigrace zůstane v cizině i tátův bratr Tonda s manželkou Evou a synem Tonym.

Rodiče plánovali, že v emigraci setrvají napořád, stejně jako celý tátův rod. Ještě bylo potřeba dostat přes moře jeho rodiče. To se nezdálo být tak nemožné: babička Věra nás v Kanadě už navštívila. Stačilo jen, aby přijela znovu, tentokrát společně s dědou. Ale už od začátku jejich pobytu to byla máma, kdo chtěl zůstat, ne táta.