Liao I-Wu

Kulky a opium 

2014, Mladá fronta, přeložil Bohuslav Smil

Bylo deset hodin dopoledne 2. července 2011. Ve městě Che-kchou na jihu provincie Jün-nan jsem překročil státní hranice a jako ve snách se potácel vietnamskou ulicí.

Ještě jednou jsem se ohlédl k domovině a na mysli mi vytanula píseň: 

Svět je jako velmi úzká lávka

dobře si však pamatuj

hlavně se nesmíš bát. 

Je to stará lidová báseň rozšířená na břehu Středozemního moře, naučil mě ji jeden starý rybář z Evropy.

Před pár lety přijel do Číny na výlet, potkali jsme se v Li-ťiangu a hned jsme si padli do oka, naučil mě ji zpívat hebrejsky. Prý si ji za druhé světové války zpívalo mnoho Židů, když odevzdaně kráčeli do nacistických plynových komor. 

Já do plynové komory nikdy nevešel. Prošel jsem rozpáleným Vietnamem, přestoupil ve Varšavě a přistál na letišti v centru Berlína.

Vyplázl jsem jazyk a lízl si vzduchu, byl sladký. Svobodné ovzduší má sladkou příchuť.

Peter Sillem, vysoký muž z nakladatelství S. Fisher Verlag, mě už z dálky vítal s otevřenou náručí. Oči mi zvlhly. Jak budu v cizí zemi, jejíž řeči nerozumím, vyprávět o lidech, které jsem za všechny ty roky potkal, a o událostech, které jsem zažil? 

Před masakrem 4. června 1989 jsem byl básníkem a buřičem, rád jsem se toulal, občas se i popral, rád jsem si vymýšlel, nakecal jsem toho, až se mi od huby prášilo.

Vyznamenali mě více než dvaceti oficiálními literárními cenami, říkal jsem si, je jen otázka času, kdy se ze mě stane světově proslulý básník.

Pak mě ale za poezii odsoudili, šel jsem do vězení. Z romantické kůže básníka mě zaživa stáhli. Pak mě propustili. Jako by se během jediné noci zhroutil celý svět, byl jsem sám, opuštěný. 

Masakr 4. června je dělicí čarou mezi světy. Před ní všichni svorně milovali vlast, za ní všichni svorně milovali peníze. A já byl propuštěný vězeň bez peněz, lidi na mě hleděli svrchu.

Když jsem se vrátil domů, opětovné shledání s bývalou ženou, rodiči, sourozenci a starými známými probíhalo vždy v ledovém klidu, žádné vypjaté, srdceryvné scény, jak je známe z knih.

Dcera se narodila půl roku po mém uvěznění, byly jí teď tři roky, a když uviděla mou holou hlavu, vyděšeně se rozbrečela, utekla a schovala se za dveře, odkud tajně plivala mým směrem.

Vězňové bývají staří mládenci, někteří roky, jiní desítky let sukni ani nezahlédnou. A tak se po čase v žaláři stane sex nejčastějším tématem všech, idealistické politické vězně s vznešenými cíli nevyjímaje.

Rozdíl je jen v tom, že když trestanci kolektivně masturbují a celá cela vzdychá a heká, političtí vězňové předstírají hluchotu nebo berou nohy na ramena.

Jednou jsem spal na palandě nad jedním obchodníkem s bílým masem. Pokaždé, když dávali něco lepšího k večeři, tenhle chlapík pak vždy masturboval, někdy s takovou vervou a rozmachem, že jsem to už nahoře nevydržel a na výraz protestu poklepal na kovovou konstrukci postele.

A ten chlapík zvedl hlavu, rukou pokračoval vesele dál a houkl na mě: Víš co? Když čepel nebrousíš, zrezaví. 

Ohrnoval jsem nos. Nenapadlo mě, že až vyjdu ven, skutečně „bude rezavá“. Dlouho toužebně očekávané shledání s manželkou skončilo katastrofálně, ani jsme se pořádně nedotkli a byl konec.

Žena se postavila a chladně se usmála: Nechtěla jsem to dělat, ale když ses zrovna vrátil, nemohla jsem odmítnout.

Zíral jsem tupě a nehnutě, uvnitř to ve mně ale vřelo a vířilo. Spěšně jsem se oblékl. Po třech měsících jsme se po jedné hysterické roztržce rozvedli.

Tenhle svět je vskutku lidským peklem. Co si tu počne muž se silnou sexuální touhou, který neustále předčasně ejakuluje, podivín, jenž zaostává za ostatními? Kam tenhle kousek ostudného politického dědictví složí hlavu?

Bývalí přátelé mi zvedli telefon jednou a víckrát ne, někteří mě jednou pozvali na večeři a víc se neukázali.

Moje bývalá žena pracovala v redakci magazínu jednoho nočního podniku, obávala se, že by má holá hlava přitahovala pozornost a problémy, a tak mi koupila paruku a nutila mě, abych ji nosil.

Jednou v noci, bylo už hodně pozdě a já o ni měl strach, jsem si nasadil paruku a vydal se do nočního podniku, abych ji vyzvedl a doprovodil domů. Hned u dveří jsem narazil na dva generální ředitele zpité pod obraz. Jeden byl hubeňour a druhý tlouštík, oba bývali dříve básníci, oba jsem znával. Založili jsme spolu undergroundový časopis, společně jsme si utahovali z komunistické partaje.

Jistě, oni dva milovali vlast víc než já, v době studentských demonstrací v roce 1989 dokonce běželi na kampus, četli tam do tlampačů politické básně proti korupci a večer 4. června se odhodlaně vrhli na čchengtuské náměstí Tchien-fu na pomoc studentům čelícím ozbrojenému zásahu.

Nesli jim vodu a jídlo, zraněné pomáhali dopravit do nemocnice. 

Poznali mě. Tlusťoch mi trhnutím stáhl paruku z hlavy: hele, maskovaná kontrarevoluce! Hubeňour se přidal: jednu slečnu pro kontrarevolucionáře! Polil mě pot. Oni dva se jen halasně řehtali a táhli mě na privát. 

Kolem se hned shlukla děvčata, rozeznělo se karaoke. Tlusťoch vytáhl portmonku, a jako by rozdával cukrátka, každé nadělil sto jüanů spropitného. Hubeňour se mě zeptal, jestli ještě píšu básně. Už ne, nejde mi to, povídám. Kdybys psal, hubeňour na to, mohl bys změnit styl a téma, napsat ódu na noční podniky, na noční život v Čcheng-tu, na krásu našich žen, na chuť ostré polívky, pod pseudonymem bychom ti to u nás v magazínu vydali, víš, v té příloze, jak ji tvá žena šéfredaktoruje. 

Nechápal jsem nic: bývali jste chudí básníci, ani na sklenku lepšího alkoholu jste neměli, jak se z vás stali mrknutím oka boháči? Takový velkolepý podnik, jen roční nájem tu musí dělat přes sto tisíc jüanů. 

Půjčka, brácho, povídá tlouštík, stačí nebýt skoupý, v bance mít známého, když prachy dojdou, barák i vybavení zastavíš. Škoda jen, že nemůžem zastavit i holky. 

Od chvíle, kdy Teng Siao-pching podnikl svou jižní cestu, poučil mě hubeňour, socialismus už neznamená chudobu. Demokratické hnutí nám nevyšlo, zato prachy se sypou na zavolání! 

Tu noc, když jsem se s ženou vrátil domů, jsem se neubránil povzdechu nad rychlostí, s jakou občané naší země obrátili kormidlo. Změnu, která se udála s tlouštíkem a hubeňourem po 4. červnu 1989, bylo možno nazvat převratnou.

Moje ex mi na to řekla: Závidíš? Jestli jsi chlap, uděláš všechno proto, abys ty roky dohnal. 

Spolkl jsem slova na jazyku. Tu noc jsem oka nezamhouřil. Bylo to vprostřed zimy, bál jsem se rušit svou ex ve spánku, tak jsem si sedl na balkon a dlouho jen tak koukal, pak jsem vytáhl bambusovou píšťalu.

Bylo mi ale tak těžko u srdce, že jsem ji nedokázal rozezvučet. Nachladl jsem.

Druhý den jsem uprostřed hrozného kašle sedl a napsal dopis své dlouholeté kamarádce Liou Sia, ženě známého politického vězně Liou Siao-poa, ve kterém mimo jiné stálo: 

Problémy všude, kam se podíváš. Bývala mi tak důvěrně blízká, a proměnila se v ženu, která by snad i vraždila bez mrknutí oka, pak je tu problém s výživným a pak to mlčení starých známých, se kterými si už nemáme co říct.

Říká, že je jí už třicet a nemá žádné zázemí, že musím vydělávat peníze a zabezpečit dceru.

Pohrdá naší minulostí a nejvíc nesnáší, když hraju na píšťalu, a tak nehraju. V hloubi srdce ji pořád miluju, ale neumím ji milovat způsobem, jakým ona potřebuje. 

Když jsem sám doma, často mluvím sám se sebou, měním hlas dvou nebo tří lidí: „Máš se?“ „Ser na to!“ „Co je?“ „Kurva!“ „Seš normální?“ „Prase!“ „Jsem ženatej!“ „Do bordelu!“ „Prachy, prachy a zase prachy!“ „Ať žije revoluce!“ 

Zvuk píšťaly je měkký, jen vprostřed noci se stává tenoučkým ostřím nože. Liou Sia, přítelkyně moje, je možné, že přijde den a já nebudu moct dál hrát?

Bojím se, opravdu se bojím, že přijde den a já už nebudu moct dál hrát. 

Ten dopis je datován 26. března 1994. Chvíli poté jsme se s ženou nadobro rozešli, odstěhoval jsem se na druhý konec města k rodičům, jako když jsem byl malý, starali se o mě a vařili mi. Často jsem v kapse neměl víc než pár drobných, neodvažoval jsem se ani ven.

Bratr, ten nejstarší, mi půjčil deset tisíc jüanů, zaplatil jsem tím dlužné výživné na dceru — narodila se asi půl roku po mém uvěznění, dnes je jí už jedenadvacet, čas strávený se mnou však dohromady nedá víc než dva měsíce.