I Munjol

Básník

2014, Argo, přeložila Miriam Löwensteinová

Možná by bylo dobré započít úvahu nad jeho poměrně nekonformním životem fenoménem paměti. Na sklonku života shrnul vlastní pouť v dlouhé básni následujícími řádky:

Než mi hlava zbělela,
osud mnou smýkal po hrbolatých cestách. Rodinná pouta přetržená,
morušový háj se stal modrým mořem.

Později se lidé domnívali, že verše nepatří konkrétní vzpomínce, ale že jsou poetickým přenosem paměti. Obecně se věří, že se hluboko zasuté zážitky z dětství promítnou do dospělosti a že to, čemu říkáme paměť, si vyrábíme až ve chvíli, kdy si ozřejmujeme vlastní původ. 

Takové vysvětlení ale může uspokojit jen ty, pro které jsou legendy podstatnější než samotný život. Pro ty je také nepředstavitelné, že by Kim Pjongjon mohl mít nějaké vzpomínky na své narození nebo rodinu do svých devatenácti let, kdy, jak je zaznamenáno, zvítězil v jakési vesnické básnické soutěži.

Až toto je ten dramatický moment, od něhož se může odvíjet legenda. Bohužel, pravda o životě téměř nikdy neodpovídá fabulačním požadavkům. Na rozdíl od obecně přijatého přesvědčení sahala jeho paměť do daleko hlubší minulosti.

I na konci svého života, kdy byl unavený a osamělý, si dokázal zvláště živě přehrát jeden večer posledního měsíce toho roku, kdy mu byly čtyři. Večer, který mu od základů změnil osud, a morušový háj se mu změnil v modré moře.

Byl malý. Přesto si během několika posledních dnů nejasně uvědomoval, že se do domu vplížila jakási nezvykle napjatá atmosféra.

Sluhů a služek, kterých byl dosud plný dům, očividně ubylo. Ti, co zůstali, nepracovali. Postávali v koutech a neustále si o něčem šeptali. 

Nebyla to nějak výrazná vzpomínka, ale zdálo se mu, že mezi šeptanými slovy opakovaně slyšel „povstání“ a že se to vztahovalo k jeho milovanému dědečkovi. A ještě v podivných vzpomínkách na tyto dny figurovala jedna. Jeho otec za normálních okolností zůstával v mužské části domu a častěji ležel než seděl, teď ale vystrojený a v úředním oděvu vycházel často ven. 

I toho dne přiběhl odkudsi správce a něco mu pošeptal do ucha. Otec vyběhl z domu tak jak byl, aniž by si oblékl formální oděv, a rychlými kroky se vydal už ztemnělou ulicí. Díval se za jeho mizející postavou a ovzduší v domě se mu zdálo temnější a tíživější, než kdyby se v tu chvíli začalo zničehonic křičet. 

Dávno se setmělo. Nevrátil se do protějšího pokoje, který sdílel se starším bratrem, uložili ho ve vnitřním domě. Nedostal ani večeři, zato zůstal se svou pohublou, nervózní matkou, která kojila jeho mladšího bratra. 

Možná byl citlivější než jiné děti, ale byly mu přece jen čtyři roky. Měl strach, který na něj přecházel z toho, jak se držel matky za sukni. S pokračujícím večerem začal být přese všechno ospalý. Jako by sám pozval spánek, aby zahnal vlastní neklid a dusivé ticho ovládající dům. Ale tuhle vzpomínku si bezpochyby přidal až jako starší. 

Otec se vrátil právě ve chvíli, kdy prohrával svůj boj se spánkem a ustlal si na matčiných kolenou. Z jeho svrchních šatů zavanul venkovní chlad a naplnil pokoj. Otec mu krátce poručil: „Jdi do svého pokoje, Pjongjone.“ 

Ve světle svíčky se otcův obličej nezdál bílý, ale sinalý. Sinalost v něm vyvolávala strach a neodvážil se cokoliv namítnout. Procházel verandou o šesti kchanech a provázelo ho matné světlo zavěšené lampy; za větru vydávala truchlivé zvuky, jako když se zametá široký vnitřní dvůr.

Byl bosý a na svých chodidlech cítil mrazivé dřevo verandy. I to byla jedna z jeho živých vzpomínek na tuto noc. A ještě obraz bratra Pjonghy, když otevřel dveře. Bez zřejmého důvodu do už tak ledového pokoje zavanul mrazivý vzduch. Pjongha seděl uvnitř sám a ve tmě. Vnímal to tehdy šestiletý bratr možná jinak? 

„Tatínek se vrátil?“ Bratr se na něj zadíval a zeptal se způsobem, jakým lidé vyslovují hluboké myšlenky.

Z nějakého důvodu se mu zdálo, že by odpověděl špatně, a tak jen tiše přikývl. Bratr zřejmě sdílel jeho pocity a nějakou chvíli nepromluvil. Nicméně měl na srdci cosi tíživého a to si nemohl nechat pro sebe.

„Půlka sluhů už utekla.“ 

Bratr ztišil hlas až k šepotu, jako když se sděluje obrovské tajemství. O sluzích už do jisté míry věděl, ale že to řekl bratr, začala ho náhle zajímat příčina. 

„Proč utekli? Proč ti sluhové utekli?“ 

Také on ztišil hlas. Bratr nasadil překvapený výraz. Zpětně viděno je možné, že sice odpověď znal, ale neuměl ji zformulovat, nebo si myslel, že mu malý sourozenec nebude rozumět. Také tu mohly sehrát svou roli další věci související s postavením staršího a mladšího. 

Po chvíli váhání se bratr rozhodl mu to vysvětlit. Ale z toho mu v paměti nezůstalo jediné slovo. Jen co otevřel ústa, přerušil ho totiž matčin nářek doléhající k nim přes dvůr. 

V tom okamžiku oběma přibylo několik let. S úzkostí naslouchali tichu přehlušovanému jejími vzlyky, které se postupně měnily v hlasité hořekování. Zanedlouho následoval otcův rozkaz. Dveře vnitřního pokoje se otevřely a zase prudce zavřely. Matka se ztišila. 

Domem se znovu rozprostřelo tíživé a zlověstné ticho. Bez zřetelného důvodu teď oba bratři napínali uši směrem k vnitřní části domu. Jediné, co zaslechli, bylo občasné zaskřípání pantů u šatníku a klapnutí otvíraných a zavíraných zásuvek. 

Chvíli nato slyšeli matčiny kroky mířící přes dvorek k nim. Když otevřela dveře, na její tváři nebyly patrné žádné stopy po slzách. Podala bratrovi tlusté kalhoty a kabátek: „Pjongho, převlékni se do toho.“ 

Pak pomohla s oblékáním i jemu. Nesnášel zimu při oblékání, teď ho ale vatované oblečení hned zahřálo. 

Od hlavy k patě včetně bot měl na sobě dvojitou vrstvu. Nakonec mu matka ovinula hlavu hedvábným šátkem. Dveře se otevřely a vstoupil otec. Od úst mu šla bílá pára a následoval ho sluha Suman. 

Suman byl mladý otrok, který v době dědečkovy služby v hlavním městě zodpovídal za jeho nosítka. Tehdy měl na starosti vnější, mužské pokoje. Otec měl bledou a vyčerpanou tvář; Sumanova tmavorudá zářila proudy slz a vypadala vedle něj tak trochu zvířecky. 

„Až dorazíš do Koksanu, řekni Songsuovi, že už není otrok rodiny Kim, ale je svobodný člověk. Že půda tam už není majetkem naší rodiny, ale jeho. A ještě mu řekni, ať nepovažuje tyhle dvě děti za velkou přítěž. Jestli přežijí, nebudu cítit vinu za to, že se kvůli mně přetrhla rodová linie. Ve víc nedoufám.“ 

Otec to všechno zopakoval Sumanovi ještě jednou, i když už to určitě udělal několikrát předtím. Pak se obrátil k synům: „Už nejste mladí pánové z mocného rodu, nejste ani moji synové. Od této chvíle musíte žít jako synové propuštěného otroka Kim Songsua. A teď jste na cestě domů do Koksanu v provincii Hwanghä. Tady jste byli navštívit příbuzné z matčiny strany a Čon Suman je váš strýc. Rozuměli jste?“ 

Otec mluvil jinak než obvykle, takovým vlhkým zastřeným tónem. Odmlčel se, ale všichni ještě na cosi čekali. Odchrchlal si tedy a do hlasu se mu vrátila původní vyrovnanost. 

„Rozuměli jste? Váš otec je Kim Songsu z Koksanu v provincii Hwanghä. Navštívili jste matčinu rodinu a vracíte se domů se svým strýcem na oslavy Nového roku. Od této chvíle nesmíte vyslovit jméno svého děda nebo otce a považovat se za jejich potomky.“ 

Uvědomme si, že jejich otci nebylo tehdy ani třicet let. Muselo pro něj být těžké v takovém věku ovládnout emoce a rozloučit se se svými malými syny, které už asi nikdy neuvidí. Dokázal to díky hlubokému pěstování osobnosti, nebo to byl projev zbytečné vznešenosti člověka narozeného ve vysoké třídě? Anebo v rozporu s vlastními slovy někde uvnitř věřil, že se v brzké době shledají? 

V každém případě váha a vznešenost jeho slov oba bratry dostatečně ohromila. Cítili přítomnost jakéhosi neodvratného osudu, a to nejen kvůli dusivému ovzduší nebo kvůli svému překotnému odjezdu, o kterém nic nevěděli. Bylo to kvůli způsobu, jakým otec mluvil. 

Otec se nevlídně zahleděl na matku. Snažila se, ale nedokázala zadržet slzy. Raději se tedy znovu obrátil na sluhu.

Podstatu toho, co otec tehdy Sumanovi řekl, si pamatoval až do konce života: 

„Ani ty se nevracej. Až předáš děti Songsuovi, jdi si svou cestou. Stejně jako Songsuovy, i tvoje dokumenty o tom, že jsi byl otrok, jsou spáleny. Nikdo tě nebude pronásledovat. Jdi si, kam chceš. Se zlatem, které jsem ti už dal, si pořídíš půdu dostačující k tomu, abys neměl starosti o jídlo a živobytí. Zapomeň na naši padlou rodinu.“