Milena Štráfeldová

Guláš pro Masaryka 

2014, Mladá fronta

Bude teprve svítat, už teď jsou ale unaveni. A všecko je bolí. Ramena, záda, nohy...

Hlavně nohy. Jsou samý puchýř. Není divu, všichni mají za sebou dlouhý pochod.

Sem k Hradci spěchali kolik dní, s plnou polní. „Tak pohněte, chlapi,“ popoháněl je desátník celou cestu. „Musíme tam být dřív než Prajzi!“ – Přesto se sotva vlekli. Mezi sebou se však ještě povzbuzovali: utlučeme je čepicema... 

Od půlnoci mají být podle rozkazu připraveni zaútočit. Ve skutečnosti ti zkušenější dospávají vstoje, vždy dva a dva se o sebe opřeli zády. Hlavy jim padají na prsa.

Nejotrlejší z nich, těch je ale jen pár, se dokonce posadili do trávy, hlavu složili na kolena a tvrdě usnuli. Dobře vědí, že je třeba šetřit síly.

Oficír, co je měl udržet v bdělém stavu, do nich každou chvíli kopl. Neřval ale jako na cvičáku, i on musel tentokrát zůstat potichu. A taky věděl svoje: „Proberte se! Přeci mi tu nebudete chrnět,“ skoro je přemlouval. 

Pokaždé se neochotně zvedli. „Ty nám můžeš – víš co!“ ucedili mezi zuby. A za chvíli spali znovu.

Nováčci však usnout nedokázali. Ani Leopold. Podupával, aby se trochu zahřál, k ránu bylo přece jen chladno. I když je červenec. Tak rád by si zapálil, to ale měli přísně zakázáno. – Hlavně nesmí myslet na to, co je čeká!

Hlavou se mu přitom honí bůhvíco. Teď si třeba vzpomněl, jak voní čerstvě semletá mouka, když si jí u nich doma, ve mlýně, naložil plný pytel na záda... Mlynář ho sice honil jak nadmutou kozu, ale dneska v noci by si to rád vyměnil!

Takových pytlů by klidně odnesl i padesát. Co padesát! Třeba stovku, i kdyby si měl hřbet ztrhat.

Nebo jak po nocích chodili s bráškou pytlačit pstruhy! Zrovna loni touhle dobou jich byl plný potok... Hlídač, válečný veterán, si na několikrát počíhal. Tomu pajdavému chudáčkovi by ale utekli stokrát! Klopýtal za nimi s tou svou haksnou, hrozil holí, cosi pokřikoval – smáli se mu! Pstruzi se jim zatím mrskali za košilí. Může snad být něco krásnějšího? Dnes ho ale pomyšlení na tu nohu trochu děsí... 

„Spíš?“ uslyšel za sebou. Pavel, byli oba z jednoho kraje, stejný ročník, jen šeptal. 

„Ne...“ 

„Na co myslíš?“ 

„Na pstruhy.“ 

„Cože?! – Teď myslíš na pstruhy?“ 

„Chodili jsme na ně s bráchou na panský do potoka... Pak jsme si je pekli k snídani. Na ohni. Měli jsme takový svoje místo v lomu, tam se za námi nikdo neodvážil. Ani hlídač. Ten teprv ne! S tou jeho nohou...“ 

„Co mu bylo?“ 

„Střelili ho do ní někde v Itálii.“ 

Oba zase ztichli. 

Z louky se začala zvedat ranní mlha. V prvním, ještě šedavém světle z ní vystupovaly vojenské přilby, tlumoky na zádech, bodáky na puškách. Vojáci se mezi sebou najednou bavili hlasitěji. 

„Ticho tam,“ zasyčel na ně oficír. 

Ti starší mlčeli. Z torny si vyndali kus chleba a slaninu. Krájeli si ji na tlusté plátky a pomalu, hodně pomalu ji žvýkali. Zapíjeli ji vodou z vojenské láhve, občas ale zavoněla i slivovice. – Kdyby si tak mohli ještě zapálit! 

Stálo jich tu na lukách pod Chlumem víc jak čtyři sta tisíc. Bylo 3. července 1866, právě svítalo. Taky se rozpršelo.

Nejdřív je třeba nakrájet cibuli. Hromadu cibule. Horu cibule. Hodně nadrobno. Kateřina, Johanna, Alžběta nebo jak se jmenovala, to už nevíme, to ale umí.

Krájí ji tak za svítání každý den, nejmíň osm let. Mohlo jí být sedm, když jí poprvé strčili do ruky ten ostrý nůž? Kolikrát se s ním pořezala!

Teď už ne, to se ví! Teď jí nůž kmitá v prstech, že se na ni chodí do kuchyně hospody U Škvorů i dívat... – I tak jí ale trvá, než všechny ty zlatavé, voňavé cibulky oloupe a naseká. A co se nad nimi dřív naplakala! Přes slzy ani neviděla, co vlastně krájí. Teď už to štípání v očích ani nevnímá, zvykla si. Člověk si zvykne...

Au!! 

Zarazila se a překvapeně zírá na levou ruku. Z ukazováčku jí na kuchyňský vál teče krev. Ostří nože zajelo hluboko do prstu, přeřízlo i kus nehtu.

Ještě to ani moc nebolí, to teprve přijde. Zato té krve! Stéká na nakrájenou cibuli... – Rychle ucukla rukou, aby cibuli ještě víc nepostříkala.

Ta troška se vyhodí, přece si ale nepokazí celou práci!

Popadla utěrku, prst do ní zabalila a smetla zkrvavenou cibuli mezi slupky. Musela si však pospíšit, než si toho hospodská všimne! To by jí dala! – Nikdo ale nic neviděl, naštěstí. 

V ruce jí začíná cukat.

„Pane generále, telegram z Vídně...“ – pobočníkovi polního zbrojmistra rakouské armády Ludwiga von Benedeka se trochu třesou ruce. Papír slabě šustí.

„Ukažte,“ vytrhl mu ho Benedek netrpělivě. Čeká na něj už kolik dní. Rychle si nasadil brýle a začetl se do písmen s mnoha kudrlinkami, která vojenský písař dokonce i vystínoval!

Teď si někdo dává práci s krasopisem, napadlo Benedeka a cítil, jak v něm stoupá zlost. Teď! Když jde o každou minutu... 

Jeho zlost ale ještě narostla, když telegram dočetl. Císař tedy chce útok! Přitom ho sám Benedek varoval, že rakouské vojsko teď není s to Prusům čelit. Chtěl jen malý odklad, nic víc!

Jenže Jeho císařsko-královské Veličenstvo asi nemůže před německým Vilémem ukázat žádnou slabost. Utlučeme je čepicema, říkali si nejspíš i ve Vídni. 

Takže útok! 

„Dal bych si trochu kávy,“ požádal tiše pobočníka. „A svolejte pány ze štábu. Za deset minut.“ 

Pobočník jen srazil paty a odběhl. Generál Benedek se zklamaně zahleděl z okna. – Kdyby to tak bylo v Itálii! Tam znal každou stráň, každý potok. Tam uměl pro císaře vyhrávat! Ale tady? V té bažinaté rovině?

Copak císař neví, co všechno je v sázce? Anebo to ví a pověřil velením právě jeho, aby pak měli na koho svést neúspěch? Má se on, proslulý válečník von Benedek, stát jejich obětním beránkem? 

A pak si sedl k polnímu psacímu stolu, který s sebou vozí už od italského tažení, a začal psát dopis ženě. Jako každý den. „Má drahá, za pár okamžiků začne bitva...“

Pavel padl mezi prvními, sotva ta mela začala. Pruská kule mu rozervala břicho. Chvíli skučel bolestí, naštěstí ale rychle vykrvácel. Poslední, nač pomyslel, byli ti Leopoldovi pstruzi. Na okamžik mu je záviděl.