Martin Reiner

Básník – Román o Ivanu Blatném

2014, TORST

V roce 1912 nastupuje osmnáctiletý Lev Blatný na Karlovu univerzitu, vlastním nákladem vydává básnickou prvotinu Vzkazuji a ve stejném roce píše první dopisy pozdější matce Ivana Blatného, tehdy šestnáctileté Zdeně Klíčníkové. 

Jsou to zajímavé listy. 

I když vezmeme v potaz dobovou kurtoazii a smícháme ji s představou sečtělého, ale nezkušeného básníka, vychází nám psychologický profil mladého flagelanta, ne-li masochisty. 

Náruživé, vyznavačské řádky se téměř dva roky podobají jako vejce vejci. Řada jich je, hlavně zpočátku, psána ve verších. On touží a miluje. Ona odmítá: 

„... Déšť, který před chvílí stříkal do světnice otevřeným oknem, přestal. A já si umiňuji, že budu v životě k jiným a hlavně k sobě tak tvrdým, jakous Ty byla ke mně. Amen. Pozdravuji Tě silně a vřele. Lev.“ 

Ví, že svými nezkrocenými tužbami nesmí vyvolenou dívku obtěžovat, ví, jak je sobecké psát pořád jen o sobě, dělá to však znovu a znovu. Plačtivě, chvílemi dokonce vyčítavě; vzápětí vše ironicky shazuje, prosí za odpuštění.

Jelikož Zdenčiny dopisy z té doby nemáme, nezbývá než Lvovi uvěřit, že je skutečně odmítán, respektive je mu přivolen status kamaráda. 

V jiném milostném listu — to už se píše rok 1914 — se Lev Zdenu přece jen pokouší dohnat k „vysvětlení“, proč ho nemá ráda, aby se hned v příštím dopise zase bičoval, „stál-li on za takovou bolestnou a trapnou úvahu a zda mu ona dokáže odpustit“. 

Ale nakonec se dočká. 

V lednu 1915 se Zdena Klíčníková a Lev Blatný trochu nečekaně zasnoubí; jak zásnuby vypadaly, připomíná Lev Zdence ve „výročním“ dopise o tři roky později: 

„Byl to zvláštní den, tolik dětské romantiky měli jsme oba v duši. Romantiky, v níž byla krása i touha, i trocha bolesti. Nebylo to blažené zasnubování dvou srdcí proniknutých jedinou láskou. Vždyť jsme měli takové podmínky — při zasnubování! Bylo v tom cosi krutého, jako při nerovném sňatku „z rozumu“ u vdovce s holčičkou. A u Tebe — cosi chladného, zase rozumářského. Zbyla Ti nedotknutelná touha, čekání toho pravého muže, kterému budeš náležet aspoň svou krásou tělesnou, svou vášní. Uvěříme tomu kdy? A potom se stal zázrak. Našla’s svého muže v tom, s nímž ses zasnoubila jen na polovici...“ 

Než se však ten zázrak stal, musel Lev narukovat.

Naštěstí do jiných míst, než kde umírají statisíce podobně mladých hochů v děsivých řežích. Většinu času tráví nekonečnými přesuny mezi Tyrolskem, Haličí, Bukovinou, Sedmihradskem a Albánií. Když nepochoduje, muzicíruje. Pomáhá udržet morálku vojska.

Svou nejdůležitější bitvu vybojuje už 21. července 1915 v rakouském Innsbrucku, kde mu po sérii vyšetření přiznají lehký zánět pravého plicního hrotu a následně též status minder­ tauglich (méně způsobilého) vojáka, který může být připuštěn pouze zum leichten Dienst čili k lehké službě. 

Že se k tomuto rozhodujícímu střetnutí chystal svědomitě, dokládá list ze 7. června:

„Jak jsem Ti psal, zítra jdu k marodvisitě... Přišel jsem teď z hostince Kirchbrünn. Tu mají takové speciality amolety. Jedna za 1 korunu. Dal jsem si jednu vřelou, na to 3 piva a asi 15 cigaret, které ještě dokouřím — ono mně to bude dělat dobře... Hned Ti napíšu, jak to zítra dopadlo.“ 

Dopadlo to dobře... „A kdybys chtěla vědět, jak vypadám, představ si člověka vyhublého, osmahlého a zarostlého. Zarostlý jsem kupodivu černě, ač jindy šedě... Říkají mně tu někteří Kristus.“ 

První světová válka proměnila dosavadní představy o možné míře utrpení a průmyslového vraždění. Na Sommě — v nejkrvavější bitvě celé války — masakrují německé kulomety britské vojáky, kteří se kvůli „nepřesným informacím“ blíží k nepřátelským zákopům lehkým vycházkovým krokem.

Během jednoho dne napočítá britská armáda 20 000 mrtvých a 40 000 raněných. Po čtyřech měsících bojů postoupí spojenecká vojska o třináct kilometrů.

Konečný účet je ohromující: 615 000 padlých, převážně britských vojáků na straně Dohody, a k tomu půl milionu Němců. 

Utrpení Lva Blatného je poněkud jiného řádu:

„Burácí to tu v horách divoce, déšť se leje a blesky křižují. Před chvílí zvonily všechny zvony, nevím proč — a já jsem myslel, že se zblázním. Představ si jen na malém fleku asi 10 kostelů a v každém 5–10 zvonů a teď to spustí. Ano, v dálce někde to může být fajn, protože štimuňk to má... ale když sedíš skoro v tom... to je k zbláznění... A to očkování teď zatraceně píchá!“ 

Když konečně dojde i na první válečné zranění, vypadá to takhle: 

„Dnes Ti píšu nešikovně. Totiž: mám tužku jen ve dvou prstech. Ukazováček jsem si rozřízl o hranu krabičky pro pastu na boty. Krev se mi řinula kapitálně. A zrovna dnes, kdy se musím přichystat na cestu do Innsbrucku. Nevím, budu-li se moci oholit.“

Jelikož válečná pošta chodí nepravidelně — Lev si v jednom dopise stěžuje s významnou zámlkou, že mu dopis z Brna došel tři dny po odeslání! —, vyvstane potřeba dosadit do vzájemné korespondence určitý řád.

Aby bylo jasné, zda se nějaká pošta neztratila a na co vlastně odpovídat, začnou Lev i Zdena dávat dopisům jména — Dante, Jerusalem, Fejfara, Ikaros, Hannover, Fakír, Chimé­ ra, Opium, Beethoven, Caesar, Klíč, Eufrat, Chachar, Jaspis, Sokol, Isaiáš, Labyrint, Amoniak, Píseň, Rychtář, Ypsilanti, Zenith, Lastura, Telemach, Salamander, Ferrum, Vídeň, Nir­ vana, Gejzír, Fjord, David, Mikroskop, Žofín... 

Větší kreativitu při vymýšlení jmen projeví Zdenka; tím víc nás může mrzet, že většina dopisů, které posílá Lvovi na frontu, se ztratí. Naštěstí máme k dispozici její listy z posledního roku války, kdy Lev pobývá v sanatoriu v Jevíčku a mladá dvojice se už připravuje na společný život v míru.

Ukazují, že dcera významného brněnského filantropa Arnolda Klíčníka je — na rozdíl od svého snoubence — vitální, praktická dívka; mimo jiné vede společnou pokladnu a posílá do Jevíčka pravidelné zprávy o pohybu peněz. Jak dospívá, její vcelku půvabný dívčí zjev nabírá víc a víc mužské rysy... a tato tendence se v příštích letech dále stupňuje.

Nakonec i rozdychtěný Lev ji ve svých dopisech častuje spíše adjektivy „hodná, hodňoučká“, „věrná“, „veselá“ než „krásná“. 

Když Zdenka stráví část února 1918 z donucení u kamarádky ve Velkém Meziříčí, napíše Lvovi: 

„Budu hledět i zde být prospěšná, abych se později na těch 14 dnů nedívala jako na něco neužitečně prožitého.“ 

V rodině s tradiční linií mužské dominance, kde vyrostla po boku dvou starších bratrů, jsou úkoly ženy jasně dány a vše nasvědčuje tomu, že Zdena jim bude schopna dostát. Leoš, jak říkají Blatnému přátelé a blízcí, má ovšem daleko do pevné a sebejisté prostoty svého příštího tchána. Svou očekávanou roli osvědčuje především skrze časté, s potměšilou jemností servírované výtky, sugestivní a lehce vyděračské dotazy a záplavu milostných vyznání, nad kterou by se starému panu Klíčníkovi muselo udělat nevolno. 

Vezmeme-li v úvahu, jak málo času spolu snoubenci až dosud strávili, mohli bychom přičítat tyto Lvovy výkony přirozeným obavám věčně nepřítomného milence a partnera. A přesto cítíme se Zdenou; třeba když čteme korespondenční spor o její herecké aktivity... 

Zdena nadějně ochotničí, Lev v dálce je tím znepokojen. Zdena uznává, že styky s divadelní společností se nehodí pro zadanou ženu. V únoru 1918 nicméně dostane možnost hrát ve hře Naše babička mužskou roli Valentina Rabova... a je z té nabídky „jako u vytržení“. 

Píše Leošovi dlouhý dopis, v obavách a pokoře žádá o jeho svolení, které nedostane. 

Udělá to, co se od správné ženušky očekává: 

„Četla jsem potřetí Tvůj dopis, oblékla se, vzala úlohu a šla ji vrátit.“ 

Po drobných peripetiích, kdy se zdá, že představení bez její účasti padne, má povoleno roli dozkoušet, ale to už pod tíhou výtek píše: 

„Čím dál tím více mrzím se na toho prokletého Rabova a netěším se už ani trošku. Považuji to pouze za svou povinnost.“ 

Působí to na první pohled jako prkotina. Přiměje však Zdenu k reflexi, jež vypovídá cosi podstatného o vztahu „ženušky“ a „Lvíčka“ v příštích dvanácti letech: 

„Budu nyní dlouho přemýšlet o těch dvou možných formách manželství. Dosud jsem si vždy myslela, že naše bude ta první — že my dva stvoříme jeden celek, jednu individualitu. Příliš jasně cítím, že já první začala jsem to bořit. A budu-li někdy chtít opět dosáhnout onoho ideálního stavu, pak zase já se budu muset silně o to přičiňovat... Lvíčku drahý, jsem velký hříšník a nevím, mohou-li kdy mé viny dojít odpuštění. Říkala jsem to vždy, že nejsem hodna tak velkého štěstí, ale nyní to cítím víc a více, že jsem třtina, která není schopna stvořit něco krásného. — Vím, mám Tvou silnou ruku, kterou Ty mně tak krásně podáváš. Ale domnívám se, že bys musel být bohem, abys to všechno dovedl ze mě sejmout a očistit mě. Nemysli, že je to snad nálada, světobol, co ze mě dnes mluví. Byla bych šťastna, kdyby to tak bylo. Ale dnes mohu říci zcela určitě, že ta tíha půjde se mnou až do našeho hnízdečka...“