John Lanchester

Chceme to, co máte vy 

2014, Odeon, přeložila Věra Klásková

Jednoho dne koncem léta se po obyčejné ulici jižního Londýna v prvním ranním světle pohyboval tiše a zvolna muž v mikině s kapucí.

Cosi zde dělal, i když náhodný divák by se sotva dovtípil, oč jde. Někdy se přikradl k domům blíž, jindy zase poodstoupil. Někdy se zahleděl dolů, jindy zase nahoru.

Zblízka by divák rozpoznal, že mladík drží v ruce malou videokameru s HD rozlišením. Jenomže tu žádný divák nebyl, takže si toho neměl kdo všimnout. Až na zmíněného mládence byla ulice liduprázdná. Z mátoh se ještě neprobudila ani ta nejčasnější z ranních ptáčat, dnes nejezdil mlékař ani se nevyvážely popelnice.

Tohle možná mladík věděl, a fakt, že domy filmoval právě nyní, tedy nebyl dílem náhody. 

Ulice, již si natáčel, se jmenovala Pepys Road. V této městské čtvrti nevypadala nijak neobvykle. Většina zdejších domů pocházela ze stejného období.

Koncem devatenáctého století, během konjunktury následující po zrušení daně z cihel, je postavil jistý stavební podnikatel, který si najal cornwallského architekta a irské zedníky. Zhruba do roka a půl domy stály. Měly tři podlaží a ani dva z nich nebyly zcela stejné, poněvadž architekt a jeho dělníci při výstavbě vytvořili různé drobné rozdíly ve tvaru oken či komínů a v detailech cihlového zdiva.

Řečeno slovy průvodce po místní architektuře, „jakmile to člověk postřehne, s potěšením začne budovy obhlížet a po těchto nevelkých rozdílech pátrat“.

Čtyři z domů v ulici měly dvojité průčelí, takže zabíraly dvojnásobek prostoru; a že prostor byl určitý luxus, stály třikrát tolik než stavby s průčelím jednoduchým.

Mládenec s kamerou se zjevně obzvlášť zajímal právě o tyto větší, dražší domy.

Budovy v Pepys Road se stavěly pro konkrétní okruh zájemců: původním záměrem bylo nalákat sem rodiny z nižší střední třídy, ochotné žít v části města, jež nebyla módní, výměnou za možnost získat vlastní řadový dům – dům natolik velký, aby nabízel prostor pro služebnictvo.

V prvních letech zde bydleli nejen právníci, advokáti a lékaři, ale i lidé, kteří pro ně pracovali, ať už manuálně, či jako úředníci: zkrátka ti úctyhodní, snaživí, kteří už nepatřili mezi chudinu.

Během následujících desetiletí demografie ulice kolísala co do věkového složení i společenské třídy v závislosti na tom, jaké popularitě se těšila u stále mobilnějších mladých rodin a jak dobře se této oblasti dařilo.

Za druhé světové války čtvrť bombardovali Němci, ale Pepys Road zůstala nedotčena až do roku 1944, kdy dva domy uprostřed ulice zasáhla raketa V-2. Prázdné místo zelo v řadě domů po celé roky jako mezera po dvou chybějících předních zubech, dokud se zde v padesátých letech nepostavila nová budova s balkony a francouzskými okny, která se uprostřed viktoriánské architektury vyjímala velice zvláštně.

Během tohoto desetiletí se do čtyř domů v ulici nastěhovaly rodiny, jež nedávno přicestovaly z karibské oblasti; otcové všech těchto rodin pracovali pro londýnskou dopravní společnost.

V roce 1960 byl na jednom konci Pepys Road vybetonován malý trávník nepravidelného tvaru, prázdný už od doby, kdy předchozí stavba padla za oběť německým bombám, a vznikl zde rohový obchod se dvěma místnostmi v přízemí a dvěma obytnými v patře.

Těžko by se dalo určit, kdy přesně začala Pepys Road šplhat po ekonomickém žebříčku vzhůru. Konvenční odpověď by vyzněla v tom smyslu, že vzestup Pepys Road odrážel změnu v prosperitě Británie, kdy se z ošumělé kukly konce sedmdesátých let vylíhl vulgární, křiklavý motýl thatcherovských dekád a dlouhého rozkvětu, jenž po nich následoval.

Takhle to však patrně nepřipadalo lidem, kteří v ulici bydleli – mimo jiné i proto, že také oni se změnili. Jak pozvolna rostla cena domů, příslušníci pracující třídy (původní i ti, co se přistěhovali později) vytřískali kapitál z prodeje a odstěhovali se, zpravidla do větších obydlí na tišším místě, se sousedy podobného ražení. A jelikož domy v Pepys Road byly klidné a u mladých rodin se jako vždycky těšily značné popularitě, nově příchozí většinou ještě lépe zapadali do kategorie střední třídy, manželé mívali slušně placené, leč nijak oslnivé zaměstnání, zatímco manželky zůstávaly doma a pečovaly o děti.

Když se posléze zvedly ceny a změnila doba, dalšími nově příchozími byly rodiny, kde pracovali oba rodiče a děti hlídal někdo zvenčí, ať už doma, či jinde. 

Lidé si začali domy vylepšovat, a to nikoliv účelově jako v přechozích desetiletích, ale systematickými přestavbami ve stylu, jenž přišel do módy v sedmdesátých letech a vlastně nikdy neodezněl a jehož podstatou bylo probourávání příček a vytváření místností s nečleněným půdorysem.

Lidé upravovali podkroví; když pak v osmdesátých letech městská rada nabrala kurz doleva a přestala na tyto úpravy vydávat stavební povolení, skupina zdejších obyvatel se dala dohromady a nakonec zvítězila v precedentním případu týkajícím se práva rozšiřovat vlastní dům směrem vzhůru. Zčásti argumentovala tím, že se zdejší domy stavěly pro rodiny, takže přebudování půdy je zcela v souladu s duchem původní výstavby, což byla svatá pravda.

Věčně zde někdo něco vylepšoval; nenastalo období, kdy by venku nestály kontejnery na odpad a uprostřed silnice se neroztahovaly dodávky stavebních firem, pochopitelně za všelijakého bouchání, rachotu, vrtání, dunění a kraválu, podmalovaného řevem tranzistoráků, které si na plné pecky pouštěli zedníci a lešenáři. Horečná činnost trochu polevila po krachu stavebního průmyslu v roce 1987, ale po deseti letech se opět počala utěšeně rozvíjet.

Koncem roku 2007, tedy po mnoha letech nového společenského rozkvětu, bylo běžné, že taková či onaká rozsáhlejší renovace probíhala ve dvou třech domech zároveň.

Do módy se dostala stavba sklepení; náklady obvykle začínaly u 100.000 £.

Avšak leckdo z těch, kdo kutali v základech vlastního domu, s oblibou vykládal, že i když ho sklepení přišlo na statisíce, zhodnocovalo cenu domu minimálně na dvojnásobek, takže z určitého hlediska – a poněvadž řada nových obyvatel ulice pracovala v londýnském City, slavilo toto hledisko značný úspěch – bylo vlastně zdarma. 

Tohle všechno přispívalo k zásadní změně charakteru Pepys Road. Za celou historii se v této ulici stalo všechno, co se vůbec stát mohlo.

Mnoho, přemnoho lidí se zamilovalo a odmilovalo; dívenka dostala první polibek; stařec vydechl naposledy; právník vracející se ze zaměstnání cestou od stanice metra vzhlédl k obloze, větrem vyfoukané domodra, a náhle pocítil zbožnou útěchu a začal mít pocit, že tenhle život, to přece nemůže být všechno, není možné, aby s koncem života skončilo i vědomí; nemluvňata umírala na záškrt a lidé si v koupelně stříkali do žil heroin a mladé matky plakaly vyčerpáním a pod tíhou samoty a lidé se odsud chystali uniknout a snovali plány, jak dosáhnout významného zlomu, a vegetovali před televizí a zakládali požár v kuchyni, protože zapomněli vypnout pánev na hranolky, a padali ze žebříků a zažívali všechno, co jen může člověka v průběhu života potkat, narození a smrt a lásku a nenávist a štěstí a žal a složité pocity a jednoduché pocity a všechny odstíny emocí mezi tím. 

Nyní však historie předvedla obyvatelům Pepys Road úžasný dějový zvrat: poprvé v dějinách byli ti, kdo v této ulici žili, bohatí, a to podle měřítek globálních, a dokonce snad i lokálních. Boháče z nich činil sám fakt, že bydleli v Pepys Road. Zbohatli prostě proto, že jako zázrakem měly teď všechny domy v Pepys Road cenu milionů liber.

Tato skutečnost způsobila zvláštní obrat. Po většinu doby, kdy ulice existovala, zde bydlel víceméně ten druh lidí, pro něž byla vybudována: lidé snaživí a nepříliš zámožní. Radovali se, že zde žijí, a bydlení zde bylo součástí jejich energického a odhodlaného pokusu mít se lépe a zajistit slušný život sobě a své rodině.

Ale zdejší domy stály v pozadí jejich života: náležely sice k životu coby jeho důležitá složka, tvořily však kulisu, kde se odehrávaly různé události, a nebylo možno je považovat za ústřední postavy příběhu.

Nyní ovšem měly takovou cenu pro lidi, kteří v nich už bydleli, a byly tak drahé pro ty, kdo se sem nedávno přistěhovali, že se samy o sobě ujaly hlavních rolí a začaly mít svoje práva. 

Zpočátku tento vývoj probíhal zvolna, postupně, zároveň s tím, jak průměrné ceny domů přelézaly hranici statisíců, a když pak tuto oblast objevili lidé ze sféry finančního průmyslu, ceny bydlení obecně začaly prudce stoupat a lidem se začaly vyplácet tučné prémie, prémie, jež byly troj- až čtyřnásobkem jejich teoretického ročního platu, prémie, které představovaly velkorysý mnohonásobek průměrné mzdy v národním hospodářství, a všechno, co souviselo s cenami domů, opředla obecná atmosféra hysterie, pak zničehonic vylétly ceny nahoru takovým tempem, jako by se řídily vlastní vůlí.

Zde je věta, jež odzvonila umíráček předchozím desetiletím – a jde o větu tuze anglickou: „Už jste slyšeli, co dostali za támhleten barák?“

Kdysi by ona horentní suma obnášela částky, které došplhaly k hranici desetitisíců liber. Pak se počítala v řádu jejich násobků. Po čase se statisíce násobily nižšími jednocifernými čísly, posléze vyššími, až se dotyčná suma nakonec ustálila na cifře sedmimístné.

Přestalo být proti dobrým mravům, aby spolu lidé o cenách nemovitostí stále hovořili; stačilo promluvit, a po několika minutách tohle téma přišlo nutně na přetřes. Když se dva potkali, zpočátku se mu zdrženlivě vyhýbali, leč po chvíli se touze poklábosit si o cenách domů s úlevou podvolili. 

Bylo to jako v Texasu při ropné horečce, až na to, že místo aby lidé vrtali do země díry, odkud by vytrysklo fosilní palivo, stačilo jim sedět doma a představovat si, jak cena v hotovosti za jejich dům vystřeluje k nebesům tak rychle, že na tu cifru ani nedohlédnou .

Jakmile rodiče odešli do práce a děti do školy, bylo přes den na ulici vidět méně lidí než dřív (zedníci se nepočítají); do domů se však po celý den vozila spousta věcí. Jak byly stále dražší a dražší, jako by procitaly k životu a měly vlastní přání a potřeby.

Dodávky od firem Bratři Berryové či Rudd jim dopravovaly víno; přijela sem dvě tři auta s lidmi venčícími psy a také květináři, dovozci zboží z Amazonu, osobní trenéři, uklízečky, topenáři, učitelé jógy – tihle všichni po celý den přicházeli coby prosebníci k domům a ty je polykaly.

Přijížděla prádelna, byla tu čistírna a FedEx a UPC, dovážely se psí pelíšky, náplně do tiskáren, zahradní nábytek, plakáty inzerující klasické filmy, nákupy DVD s doručením v týž den, výhodné nákupy z eBay, rozmary z eBay a nákupy z náhlého popudu, bicykly objednané přes internet.

K domům přicházeli lidé, kteří žadonili a prodávali (ručníky pro bezdomovce, prodejci veřejných služeb). Obchodníci a trenéři a řemeslníci mizeli uvnitř, a když splnili úkol, vycházeli odtamtud zase ven.

Domy se nyní podobaly lidem, a to lidem bohatým a panovačným, kteří mají svoje potřeby a nikterak se neostýchají dát si posloužit.

V ulici se stále zdržovali zedníci, kteří domům sloužili – budovali podkroví a kuchyně, tu něco zbourali, tu přistavěli – a vždycky na ulici stál alespoň jeden kontejner a fungovala zde alespoň jedna parta lešenářů. Rozmohla se nová mánie, zaměřená na rozšiřování sklepení v obytné místnosti a jejich přestavbu (kuchyně, herny, technické zázemí), a domy, jež této mánii propadly, byly opatřeny dopravníky, po kterých putoval do kontejnerů stavební odpad.

Protože hlínu dosud stlačovala tíže domů, po vyhrabání na povrch nabyla až šestkrát na objemu, takže tohle kopání dostalo poněkud bizarní, ne-li přímo zlověstný ráz – vypadalo to, jako by se země rozpínala, zvracela, odmítala, co z ní bylo vydolováno, a vůbec se zdálo, že toho na povrch vychází až příliš, příliš mnoho, jako by bylo v podstatě proti přírodě hrábnout do hlíny a zabírat si pro sebe ještě víc místa a jako by takové výkopy mohly trvat do skonání. 

Vlastnit dům v Pepys Road bylo jako zajít do kasina, kde má člověk výhru jistou. Pokud jste zde už bydleli, byli jste za vodou. Jestli jste se sem chtěli přistěhovat, už jste za vodou museli být.

Poprvé v historii byla tohle pravda. Británie se stala zemí vítězů a poražených a všichni lidé v této ulici zvítězili prostě díky tomu, že tu bydleli. A zde se tedy za letního rána promenoval mládenec s kamerou a tuhle ulici plnou vítězů si natáčel.