Herta Müllerová

Nížiny 

2014, Mladá fronta, přeložila Radka Denemarková

Příbuzní běželi podél supícího vlaku. Běželi po peronu a mávali. 

V okně jedoucího vlaku stál mladík. Okenní tabulka mu sahala do pasu. U pasu si přidržoval bílou roztřepenou kytici.

Obličej měl strnulý. Žena vlekla z nádraží přitroublé dítě. Žena měla hrb. 

Vlak jel do války. 

Vypnula jsem televizor. 

Táta ležel v rakvi uprostřed pokoje. Na stěnách viselo tolik fotografií, že stěny nebyly vidět. 

Na jednom snímku dosahovala tátova postava sotva do poloviny židle, které jsem se držela. Byl oblečený a stál na vratce křivých nohách, plných těstovitých dolíčků. Hlavu měl jako hrušku a byla holá. 

Na dalším snímku byl táta ženich. Na snímku byl vidět do pasu. Druhá polovina těla byla bílá roztřepená kytice. Kytici držela máma. Hlavy měli u sebe, dotýkali se ušními lalůčky. 

Na dalším snímku stál táta u plotu rovně jako svíčka. Pod vysokými botami ležel sníh. Sníh byl tak bílý, že táta stál v prázdnu. Ruku zdvihal na pozdrav. Na límci kabátu byly runy. 

Na snímku, který visel vedle, měl táta přes rameno motyku. Za ním stál kukuřičný klas, čněl strmě do nebes. Táta měl na hlavě klobouk. Klobouk tátovu tvář široce stínil a zakrýval. 

Na dalším snímku seděl táta za volantem nákladního vozu. Auto bylo naložené dobytčaty. Táta vozil dobytčata každý týden na městská jatka. Tátův obličej byl protáhlý a měl tvrdé rysy. 

Na všech snímcích táta zkameněl v jediném gestu. Na všech snímcích vypadal, jako by nevěděl kudy kam. Proto byly všechny snímky lživé.

Ze lživých snímků, ze lživých obličejů vanul pokojem chlad. Chtěla jsem se pohnout, ale šaty k židli přimrzly. Šaty byly průsvitné a černé. Když jsem se pohnula, zašustily. Seděla jsem zalitá ve skle.

Zvedla jsem se a dotkla tátova obličeje. Byl studenější než předměty v pokoji. Venku bylo léto. Mouchy kladly vajíčka, z nich se líhly larvy. Vesnice se táhla podél široké písečné cesty. Bylo horko a hnědavý třpyt žhnoucího vedra vypaloval oči. 

Hřbitov plaval v říčním štěrku. Na hrobech ležely velké kameny.

Když jsem se podívala na zem, všimla jsem si, že moje podrážky jsou sešmajdané. Celou cestu jsem si šlapala na tkaničky. Vlekly se za mnou, dlouhé a tlusté. Na koncích se kroutily.

Dva drobní muži klátivě zvedli rakev z már a s pomocí dvou odřených provazů ji spouštěli do hrobu. Paže a provazy se prodlužovaly. Hrob byl i přes palčivé vedro naplněný vodou. 

Tvůj táta má na svědomí hodně mrtvých, řekl jeden z těch drobných opilých mužů. 

Řekla jsem: Byl ve válce. Za každých pětadvacet mrtvých dostal vyznamenání. Vrátil se a měl spoustu vyznamenání.

Na poli červené řepy znásilnil ženu, řekl drobný muž. Společně se čtyřmi dalšími vojáky. Tvůj táta jí mezi nohy strčil řepu. Když jsme odcházeli, krvácela. Byla to Ruska. 

Pak jsme dlouho všem zbraním říkali řepa. 

Bylo to na sklonku podzimu, řekl drobný muž. Listy červené řepy zčernaly a zavinuly se mrazem. Drobný muž dovlekl na hrob velký kámen. Druhý drobný muž pokračoval: 

Na Nový rok jsme si zašli v německém městečku do opery. Zpěvačka zpívala ostrým a pronikavým hlasem, stejně ječela ta Ruska. Opustili jsme řadu a tiše vyšli ze sálu. Tvůj táta zůstal až do konce. Pak říkal písničkám řepa a všem ženám řepy. 

Drobný muž se napil kořalky. V břiše mu zažbluňkalo. Mám v břiše tolik kořalky, kolik je v hrobech podzemní vody, řekl drobný muž. 

Drobný muž položil na hrob velký kámen. Vedle bílého kříže z mramoru stál pohřební řečník. Šel ke mně. Ruce měl zastrčené v kapsách kabátu.

Pohřební řečník měl v klopě kabátu zastrčenou růži, velkou jako pěst. Byla sametová. Když stál u mě, ruku z kapsy vyndal. Byla zaťatá v pěst. 

Chtěl natáhnout prsty, ale nešlo to. Bolestí vytřeštil oči. Tiše se rozplakal. 

S vesničany ve válce nikdo nic nepořídí, řekl. Nedají si poroučet. 

Řečník položil na hrob velký kámen. 

Teď se vedle mě vztyčil obtloustlý muž. Obličej měl vpadlý jako pijan a byl bez tváře. 

Tvůj táta roky spával s mojí ženou, řekl. Kvůli němu jsem se dal na chlast, vydíral mě a okrádal. 

Posadil se na jeden z kamenů. 

Pak ke mně přišla svraštělá, vychrtlá žena a uplivla si přede mnou a řekla fuj. 

Pohřební shromáždění stálo na opačném konci hrobu. Sklopila jsem strachy oči, viděla jsem prsa a srdce. Mrzla jsem. 

Všechny oči mířily na mě. Byly prázdné. Pichlavé zornice skryté pod řasami. Mužům visely přes ramena zbraně a ženy šelestily růženci. 

Řečník olizoval růži. Utrhl jeden z krvavě rudých okvětních lístků a snědl ho. 

Dal mi rukou znamení. Měla jsem pronést řeč. Všichni se na mě dívali. 

Nenapadlo mě jediné kloudné slovo. Oči mi klesaly a stoupaly hrdlem do hlavy. Dala jsem si ruku před ústa a skousla prsty. Na kůži zůstaly otisky zubů. Zuby byly horké. Z koutků úst mi kapala krev na ramena. 

Vítr mi utrhl rukáv. Poletoval vzduchem černě a lehounce jako dech.

Nějaký muž si opřel hůl o mohutný kámen. Zalícil zbraň a rukáv sestřelil. Rukáv klesal přímo před očima, byl plný krve. Pohřební shromáždění nadšeně zatleskalo. 

Paže byla holá. Cítila jsem, jak v chladu tuhne, až zkameněla. 

Řečník dal znamení. Potlesk ustal. 

Jsme pyšní na naši obec. Naše ctnosti nás chrání před všeobecným úpadkem. Nám nikdo nic vyčítat nebude a přikazovat taky ne, řekl. Nenecháme se osočovat. Jménem naší německé vesnice tě odsuzujeme k smrti. 

Všichni namířili zbraně. V hlavě mi zaburácel ohlušující třesk. 

Padla jsem, ale ne k zemi. Vznášela jsem se jim nad hlavami. Tlumeně jsem vrážela do dveří. 

Máma všechny pokoje uklidila. 

V pokoji, kde ležela mrtvola, stál už jen dlouhý stůl. Stůl, na kterém se porážel dobytek. Na něm stál prázdný bílý talíř a váza s bílou roztřepenou kyticí. 

Máma měla oblečené průsvitné černé šaty. V ruce držela velký nůž. Máma šla k zrcadlu a tím velkým nožem naráz uřízla tlustý šedivý cop. V obou rukách ho donesla na stůl. Jeden konec položila do talíře. 

Do konce života budu chodit jen v černém, řekla. 

Cop na jednom konci zapálila. Sahal od jednoho konce stolu ke druhému. Cop hořel jako zápalná šňůra. Oheň cop olizoval a požíral. 

V Rusku mě ostříhali. To byl ten nejmenší trest, řekla. Potácela jsme se hlady. Každou noc jsem se vplazila do řepného pole. Hlídač měl zbraň. Kdyby mě uviděl, zabil by mě. Pole nešelestilo. Bylo to na sklonku podzimu a listy červené řepy byly černé a zavinuté mrazem. 

Už jsem mámu neviděla. Cop ještě hořel. Pokoj byl plný kouře. 

Zabili tě, řekla máma. 

Už jsme na sebe neviděly, v pokoji bylo plno kouře. Slyšela jsem kroky těsně vedle sebe, nebyla daleko. Tápala jsem v kouři nataženýma rukama, abych mámu nahmátla. 

Kostnatou rukou mi nečekaně hrábla do vlasů. Škubla jimi, až mi trhla hlavou. Křičela jsem. 

Otevřela jsem oči. Pokoj se točil. Ležela jsem v kouli bílých roztřepených květin, byla jsem v nich uvězněná. 

Měla jsem pocit, že se sídliště překlopí a vyprázdní byty. Budík zazvonil. Bylo sobotní ráno, půl šesté.