Letní filmová škola je pokorná k filmovému výrobnímu koloběhu a nehledá cestu ven

Každý rok stejný letní rituál, pevná osa českého kulturního léta. V Karlových Varech se na začátku července klaníme filmovým hvězdám, na konci měsíce bouří jezdíme do Uherského Hradiště "učit se filmu". Jenže čemu vlastně učí tamní Letní filmová škola, nemá-li to být onen "velký film", plný hvězd, intimních i předvádivých megaobrazů, v němž se točí peníze, které přinášejí emoce, za něž rádi zaplatíme, aby zase jiné peníze roztočily stroje na výrobu filmu, a tak pořád a tak všelijak podobně, a hlavně dokola.

Je-li film zářivou ikonou moderního kapitalismu, s jeho sklonem k pohlcování všeho kolem sebe, pak by Letní filmová škola, problematizující tuto ikonu, měla ukazovat cesty, jak z tohoto kola ven. Naznačovat, jak hledat a objevovat ve filmu něco, co se pohltit nedá, protože to zůstává trčet jako nezpracovatelný přebytek významu při sezení u psychoanalytika.