Clara Sánchezová

Co skrývá tvé jméno 

2014, Paseka, přeložila Denisa Škodová

Když moje dcera pronikavě černýma a trochu vystrašenýma očima sledovala, jak si balím kufry, bylo mi jasné, co si myslí.

Oči měla po matce, úzké rty zas po mně, ale jak stárla a tělo jí kynulo, podobala se matce čím dál víc. Stačilo porovnat dceřin vzhled s Raquelinými fotkami z doby, kdy jí bylo padesát, a bylo jasné, že jsou si podobné jako vejce vejci. Dcera mě považovala za starého blázna, dočista posedlého minulostí, která už nikoho nezajímá, za člověka, jenž nedokáže z oné minulosti zapomenout na jediný den, na jediný detail, na jedinou tvář nebo jméno, i kdyby to mělo být dlouhé a složité německé příjmení, ale zato si není schopen zapamatovat název filmu. 

Snažil jsem se tvářit vesele, ale nedokázal jsem zabránit tomu, aby se jí zmocnila lítost, protože kromě toho, že jsem byl starý a ke všemu blázen, měl jsem také ucpanou tepnu, a i když mě kardiolog chlácholil, že krev si najde jinou cestu, a vyhne se tak postižené cévě, nedělal jsem si iluze, že se z této cesty vrátím domů.

Políbil jsem dceru s vědomím, že je to naposledy, ovšem samozřejmě tak, aby si ničeho nevšimla. Stejně by ono naposledy jednou přišlo, a mně se docela zamlouvalo, že se tak stalo za plného života při balení kufrů. 

Pravdou je, že podobně bláznivé myšlenky by se mi hlavou nejspíš nehonily, kdyby mi nepřišel ten dopis od Salvadora Castra, kamaráda Salvy, kterého jsem neviděl od doby, co jsme z Centra akční paměti, z organizace, která pátrala po nacistických pohlavárech ukrytých po celém světě, odešli do důchodu.

Do důchodu vlastně odcházelo i samotné Centrum, protože jeho poslání začal stále více omezovat biologický faktor, takže ta poslední přežívající nacistická monstra měla od nás čím dál větší klid.

Ve většině případů je ale strach nadále udržoval ve střehu, a tak jim často umožňoval před naší nenávistí úspěšně prchnout. Aby mohli vzít v pravou chvíli nohy na ramena, stačilo se jen naučit tu nenávist vycítit.

Když jsem doma v Buenos Aires vzal do rukou obálku a spatřil jméno odesílatele, málem to se mnou seklo. Salvador patřil k mým nejbližším a byl vlastně na celé zemi jediným člověkem, kdo mě doopravdy znal, věděl, odkud pocházím a čeho všeho jsem nebo nejsem schopen, abych zůstal naživu. Poznali jsme se zamlada v úzké uličce mezi životem a smrtí, kterou věřící i nevěřící, mezi něž se řadím i já, nazývají peklem.

Ta ulička se jmenovala Mauthausen a dosud jsem nepřišel na to, v čem by se od tohoto místa mohlo peklo odlišovat nebo v čem by aspoň mohlo být horší.

A zatímco se moje mysl opět ze všech sil snažila z toho pekla dostat pryč, již jsme na obloze prolétávali mezi bílými obláčky, letušky, které procházely kolem mého sedadla, po sobě zanechávaly příjemnou vůni parfému, a já si pohodlně hověl na sedadle unášen větrem ve výšce přes deset tisíc metrů nad zemským povrchem.

Salva mi líčil, že už několik let žije v Alicante v domově pro seniory. Prý v moc hezkém a prosluněném domě, kolem kterého rostou pomerančovníky, a odkud to má jen pár kilometrů k moři.

Na začátku do domova chodil, jak se mu zachtělo, bylo to tam zařízené jako v hotelu, měl pokoj s vlastní koupelnou a z jídelního lístku si mohl vybrat, na co měl chuť. Pak se však dostavily nějaké zdravotní problémy (nenapsal ovšem jaké), a do města mohl vyrážet jen s cizí pomocí. Navzdory všem nesnázím však nepřestal pilně pracovat, což naštěstí zvládal i bez pomoci.

„Některé věci člověk nemůže nechat jen tak být, viď, že ne? Pokud nechci myslet pouze na to, co mě v nejbližší době čeká, je tahle práce to jediné, co mi zbývá. Pamatuješ? Když jsem se tam dostal, byl jsem kluk jako každý jiný.“ 

Rozuměl jsem mu naprosto dokonale a nechtěl jsem ho ztratit, stejně jako člověk nechce přijít o ruku nebo o nohu. Oba jsme věděli, že „tam“ znamená vyhlazovací tábor, kde jsme se setkali při práci v kamenolomu.

Salva věděl o všem, co jsem tam prožil a vytrpěl, a já zas věděl, co měl za sebou on. Vnímali jsme to jako prokletí.

Šest měsíců po osvobození, v době, kdy jsme se oba snažili maskovat vlastní odpudivý zjev obleky a klobouky, už Salva věděl, že existuje několik organizací, které se zabývají lovem nacistů. Přesně tomu jsme se chtěli věnovat. Když nás propustili, navázali jsme spolupráci s Centrem akční paměti.

Patřili jsme se Salvou k tisícům španělských republikánů, které zatáhli do táborů, a nechtěli jsme, aby nás někdo litoval. Spíš než za hrdiny jsme se považovali za odpudivou přítěž.

Byli jsme oběťmi, a o ty nikdo nestojí, stejně jako nestojí o poražené. Jiným bývalým vězňům nezbylo než mlčet a trpět hanbou a pocity viny, že přežili, z nás se ale stali lovci nacistů; Salva v tom byl ještě důslednější než já. V podstatě mě poháněl vpřed jeho vztek a touha se pomstít. 

S tím nápadem přišel on. Když jsme se odtamtud dostali, chtěl jsem žít normální život a zařadit se do společnosti. Jenže on mi řekl, že to nepřipadá v úvahu a že nás dál čeká stejně jen přežívání. Měl pravdu, protože já se už nikdy nedokázal sprchovat za zavřenými dveřmi, a taky jsem nesnesl pach moči, dokonce ani té vlastní.

V táboře bylo Salvovi dvacet tři let, mně osmnáct, ale z nás dvou jsem byl ten fyzicky zdatnější. Když nás propustili, vážil Salva třicet osm kilo. Byl vyzáblý, bledý, zádumčivý a ke všemu nadmíru vnímavý. Občas jsem se s ním musel podělit o něco z toho, čemu jsme tam říkali jídlo, třeba o převařené bramborové slupky nebo o kousek starého chleba; nikoliv ze soucitu, ale protože jsem Salvu potřeboval, abych vůbec přežil.

Vzpomínám si, že jsem mu jednou řekl, že nechápu, proč se tak urputně snažíme udržet při životě, když stejně víme, že odtamtud živí nevyvázneme, a on mi odpověděl, že umřít musíme všichni, i ti, kteří si doma vysedávají v křesle se skleničkou a doutníkem.

Sklenička a doutník symbolizovaly pro Salvu blahobytný život, o nějž usiluje každá lidská bytost. A štěstí si představoval jako život po boku holky, ze které by byl úplně paf. Taky se domníval, že každá lidská bytost má právo se aspoň jednou za život vznášet v oblacích.

Místo toho, aby se rozhodl tu hrůzu kolem nevnímat a vidět co nejméně utrpení, snažil se Salva být neustále ve střehu a zapamatovat si co nejvíc věcí: jména a tváře dozorců, vojenské hodnosti, návštěvy cizích důstojníků v táboře, organizační záležitosti.

Kladl mi na srdce, ať se také snažím zapamatovat si toho co nejvíc, protože se nám to jednou bude hodit. A fakt je, že jak jsme se pokoušeli si to všechno udržet v paměti, dařilo se nám i trochu zapomenout, že máme strašný strach. Brzy jsem zjistil, že Salvador je přesvědčený o tom, že v lomu neskončí, a já taky ne, pokud se ho budu držet. 

Když se otevřela brána a my vyšli ven, utíkal jsem pryč jako v horečce a brečel na celé kolo, zatímco Salva vyšel úplně klidný a už tehdy si promýšlel, co bude jeho budoucím posláním.

Skoro se neudržel na nohou, ale měl jasný cíl. Podařilo se mu vypátrat a poslat před soud na dvaadevadesát vysoce postavených nacistů; další jsme byli nuceni unést, sami odsoudit a vykonat nad nimi rozsudek. Nešlo mi to tak dobře jako Salvovi, spíš naopak. 

Nikdy se mi nepodařilo úspěšně uzavřít jediný případ, vždycky ty nácky nakonec dostal někdo jiný, nebo uprchli. Jako by se mi osud vysmíval. Vypátral jsem je, sledoval je, zahnal do kouta, ale jakmile jsem je měl na dosah, proklouzli mi mezi prsty, vždycky zkrátka nějak zmizeli; pro vlastní záchranu používali nějaký šestý smysl. 

Salva mi v dopise posílal výstřižek z novin vydávaných společenstvím Norů z pobřeží Costa Blanca, na jejichž titulní straně se skvěla fotografie manželů Christensenových. Fredrikovi mohlo být asi osmdesát pět let a Karin o něco méně.

Nebylo těžké je identifikovat, protože ani nepovažovali za nutné změnit si jméno a příjmení. Podle Salvy na ně článek nijak zvlášť neupozorňoval, jen pojednával o jakési narozeninové oslavě, kterou důstojně vyhlížející stařík uspořádal u sebe doma, a na niž se dostavili také mnozí další Norové. Ty oči orla vznášejícího se nad kořistí jsem poznal hned. Takové oči se člověku vryjí do paměti na celý život.

Fotka nepatřila k nejzdařilejším. Asi ho i s manželkou někdo na večírku vyfotil, a pak tu fotku nechal otisknout v novinách jako dárek oslavenci. Tak se k ní dostal Salva.

Fredrik neměl s nikým slitování. Ačkoli byl árijec každým coulem, nebyl Němec, a možná proto si chtěl získat důvěru a respekt nadřízených tím, že se choval jako krvelačná bestie. Sloužil v několika útvarech Waffen-SS a zodpovídal za vyvraždění stovek norských Židů. Napadlo mě, jak moc asi musel být krutý, když si jako jediný cizinec vysloužil zlatý kříž. 

Na fotce seděli vedle sebe na pohovce. Velké kostnaté ruce měl Fredrik rozplácnuté přes kolena. I když seděl, bylo patrné, jak je mohutný. Skoro ho nešlo přehlédnout. Chvilku mi ale trvalo, než jsem poznal ji. Stáří se na ní podepsalo o něco víc. Ani jsem nemusel složitě pátrat v paměti, byla to jedna z mnoha mladých blondýnek s naivním kulatým obličejem a napnutou paží ve vzduchu, jakých jsem měl plný archiv. 

„Špatně vidím, pulz mám rozkolísaný, a moc bys mi tady pomohl, takže jestli zrovna nemáš nic lepšího na práci, čekám tu na tebe. Kdoví, třeba tady najdeš věčné mládí,“ psal mi Salva v dopise.

Určitě měl na mysli slunce, skleničku a doutník. A já ho nechtěl zklamat. Koneckonců jsem měl to štěstí oženit se s Raquel a založit rodinu, zatímco on byl tělem i duší oddán té naší záležitosti.

Raquel měla talent najít na všem špatném něco dobrého, takže když zemřela dřív než já a její pozitivní myšlení se vytratilo z povrchu zemského, zůstal jsem sám se svými trudnými myšlenkami, což jsem považoval za další trest. Ale časem jsem si uvědomil, že Raquel mě úplně neopustila a vzpomínky na ni mě uklidňují a pronikají do mé mysli jako jemné paprsky slunce. 

Dcera chtěla jet se mnou, jelikož měla hrůzu z toho, že mi může selhat srdce. Myslela si, že v mém věku je všechno strašně složité, a vlastně měla pravdu. Ale stejně tak byla pravda, že jsem chtěl raději umřít při této práci, než abych se trápil, jestli mi náhodou nestoupl cukr. Ovšem věci se taky mohly vyvíjet jinak a mohlo se stát, že Fredriku Christensenovi vypoví srdce službu dřív než mně.

Byl už hodně starý, ale stále si nejspíš myslel, že by mohl ještě nějaký ten rok vydržet, a zároveň se musel děsit okamžiku, kdy mu vpadneme do života, a podaří se nám ho po těch mnoha letech, co nám úspěšně unikal, srazit na kolena. 

Představa, že bychom se dostali se Salvou na tu pohovku z fotografie, a že jakmile by nás tam Fredrik uviděl, nadělal by si do kalhot, mi okamžitě zlepšila náladu.