Patti Smith

Korálové moře 

2013, Volvox Globator, přeložili Zdeněk Böhm a Markéta Hofmeisterová

Je to jen díky milosti boží, že naše pole a skleníky jsou plné květin, abychom je mohli upravit a v aktu darování vyměnit.

A jen díky projevu boží přízně některé z těchto květin utrhla a svázala ruka člověka, který se vyznačoval neochvějnou schopností vnímat barvu, tvar a osobnost každé z nich.

Robert se narodil v pondělí 4. listopadu 1946 jako třetí ze šesti dětí. Vyrostl ve Floral Parku na newyorském Long Islandu.

Zažil šťastné dětství; byl to veselý uličník, jehož bezstarostně prožívané dny byly lehce zbarvené fascinací vším neobvyklým a krásným. Ať to bylo lákadlo šperky vykládaného růžence, skvostné oltářové pokrývky, zlatistého tónu saxofonu nebo pole s modrými hvězdami.

Již v raném věku cítil neklidné vření, a také touhu toto vření zvětšovat. A v jeho mladých očích se ukládala každá hra světla, která ho ovlivnila, a každý zvláštní pocit, který ho znervóznil. 

V mládí byl vlídný a plachý, jeho osobnost měla duální, ale precizní podstatu.

Mám ho před očima, toho dvacetiletého chlapce, vyznačujícího se hbitými pohyby těla, lehce sehnutými zády a zelenýma neklidnýma očima, jako by se, aby mohl zhodnotit svou práci, byl nucen pohybovat v kruhu. Barevnými pastelkami uměl v zbožném splétání jediného slova vykreslit vesmír.

Barvou ve spreji vytvořil západ slunce v pozadí za námořníkem. 

Svět, ve kterém žil, byl svět snění. Byl to velkolepý svět a on se svou prací snažil tyto sny rozšiřovat a umožnit ostatním jiný pohled: nový způsob vidění.

V hledání tohoto jiného pohledu a ve svém pátrání po něm přecházel z jednoho světa do druhého. A přitom s posedlou upřímností extrahoval esenci, tajemství každého z nich. 

Časem začal květiny vnímat jako ztělesnění všech v nich dlících protikladů. Obdivoval hladkost a plnost jejich fyziognomie. Pokorný narcis. Vášnivý zen.

Květiny pro něj znamenaly spiklence pomáhající předcházet si neslučitelné emoce a vyvolávat je. Zjišťoval, že je pro něj snadné vytvořit krásu jako cokoli jiného. Často květiny sloužily jako jeho vlastní symbol, znak jeho vývoje. Jako model v geometrickém zátiší. Umístěné do známé vázy a nevyhnutelně změněné v říši své vlastní jednoduchosti – rozkvět matoucích prvků čistoty. 

A oko se stalo tělem, zakaleným nitrem růže. Zlověstným stínem orchideje. Nebo lhostejným květem máku balancujícím za Baudelairovým uchem. 

Veškerá nádhera, všechna vášeň byla destilována v žhnoucích žilách jarních lesních květin, krev hřebu kypící do lichotivé koruny. V předkožce lilie. Další lilie, vojenská, vztyčená. Vítězství plodí asymetrii, přesnost. Svrchních květů tulipánu, ohybu klacíku nebo rozvíjející se tváře květiny. 

A při propátrávání kouta komické divočiny se objevuje poslední růže, stoická a vznešená. Vybraná jeho nejmladším bratrem, schválená a poté upravená, a Robert se, s uznáním zračícím se ve tváři, přiblížil, aby to, co viděl, odkázal ostatním. Horečnatě a láskyplně prozkoumal vnitřní svět svého vlastního oka a nalezl zjevení, hořký vtip konce člověka. 

S lehce zasněným výrazem umělce oko-růže vzdává poctu životu před bezešvou černotou. Černotou přemoženou tím, kdo pátral po hranicích světla. 

Květina, která je plodem roků květin. Květina, kterou vypěstoval ten, kdo otřásl moderním věkem a byl upřednostňován svou matkou. 

Slouží jako zeď, za kterou se skrývají všechny slzy tohoto relativně mladého muže. A on, jelikož nemá na dosah nic než slávu, uchopí ruku boží, která ho zavede do další zahrady.