Nairi Nahapétianová

Poslední píseň z Isfahánu

2014, Host, přeložil Petr Christov

Když jí přítelkyně navrhla schůzku krátce po půlnoci, Roxana neváhala a vyrazila za ní. Čtyřiadvacet hodin o ní už neměla žádné informace a krátká, lakonická zpráva dávala tušit, že Šádí potřebuje pomoc.

Roxana si oblékla šaty, přes sebe přehodila plášť, přes hlavu povinný šátek a vyklouzla ze svého pokoje. Chvíli naslouchala zvukům spícího domu a pak se vydala po schodech dolů. Svým porsche zajela až do slepé uličky u starého divadla. Všimla si, že boční stěna budovy je už skoro zbouraná.

Vychýlená pouliční lampa osvěcovala dřevěné vstupní dveře zahrazené přibitým prknem. Kartony, které dříve zakrývaly okna, teď ležely na zemi u paty sloupů a z jedné zdi zbyla už jen kupa suti. Šádí tady ale nebyla.

Roxana se nejprve chvíli procházela před divadlem a pak ji šla hledat. Copak si myslí, že ji takhle umlčí? ptala se sama sebe, když prolézala kolem sutin. Nevědí snad, kdo je?

Roxana, jeden z nejkrásnějších hlasů Orientu! Její písně obletěly svět, na její koncerty chodily miliony lidí. A když jí bylo dvacet, přijal ji před večeří u královny sám Šáh. Den po svém nástupu k moci jí ájatolláh Chomejní sice zakázal zpívat, ale její poslední písně ještě dodnes znějí v isfahánských taxících.

Navzdory cenzuře jsou v tomto městě její desky stále v obchodech. A tak ještě dlouho poté, co opustila Írán, její hlas stále promlouval k jejímu lidu.

Zpěvačka si upravila šátek na hlavě. Brzy ho veřejně sundá. Ten pohyb si dlouze zkoušela před zrcadlem. Jednou rukou si nadzvedla plášť a začala se prodírat sutinami. Jeviště bylo netknuté, ale sedadla v první řadě ležela převrácená dozadu. Vypadalo to, jako by skrz rozšklebený strop pozorovala nebe, na němž jeřáb se železnými čelistmi čekal na úsvit, aby doboural zbytek budovy.

Co si vůbec myslí? zuřila v duchu Roxana. Je přece slavná zpěvačka, skvělá herečka… Před několika měsíci jí jeden producent v Los Angeles nabídl roli ve svém filmu…

S těmito myšlenkami sestupovala bývalá hvězda íránského popu z jeviště a přitom se jí vybavil smutný pohled její dcery, když se před ní zmínila o Hollywoodu. Udělala chybu, že se do Íránu vrátila? Možná měla žít dál jako dřív a s rodinou se setkávat tu či onde, na Kypru nebo v Istanbulu.

To by ale nikdy znovu neviděla Isfahán, kde nyní již měsíc tajně připravuje svůj návrat na scénu. Všechno to přece podnikla proto, aby vystoupila ve městě svého dětství. Ve městě, kde mají ženy zakázáno zpívat na veřejnosti.

Otevřela dveře do zákulisí, zkusila otočit vypínačem. Chodba zůstala ponořená do tmy a strnulého ticha. Roxana nakročila směrem ke studiu, kam nainstalovali soupravu bicích. Zaposlouchala se. Ne, tady nikdo není, usoudila bývalá diva a vrátila se na jeviště.

Zdálo se jí, že zaslechla kroky. Že by to byla Šádí? Konečně! Zpěvačka se rozhlédla po sále. Zdál se jí prázdný. Světlo pouliční lampy dopadalo pouze na obrovské loutky rozvěšené po stěnách.

Na koberci pokrytém silnou vrstvou prachu ležela zvláštní kytice umělých tulipánů.

Zaslechla zasvištění, jako by nocí zaplakal vítr, a v té chvíli dostala tupý úder do týla. V šoku se zhroutila k zemi.

Vzápětí dopadl na její hlavu druhý úder, těžký, kovový. Ústa jí naplnila chuť krve. Ticho proťaly její výkřiky. Někdo ji uslyší… někdo přijde… co si vůbec myslí? vzepřela se ještě naposledy. Brzy jí ale vzpomínka na zašlou slávu už nebyla vůbec nic platná. Roxana měla dojem, že ji zalehla jedna z těch loutek. Pak se její vědomí navždy uzavřelo do nicoty.

Když toho večera vešla Mona Šírázíová do zdravotnického střediska, měla neblahé tušení, že se brzy přihodí nějaké neštěstí.

Rozhlédla se po čekárně. Nějaký lékař tam tiše diskutoval se sestrou. Sekretářka pracovala za přepážkou a pod plakátem propagujícím kontrolu porodnosti seděla mladá dívka v dlouhém květovaném čádoru a zběsile datlovala do mobilu. Když doktorka zamířila ke své pracovně na konci chodby, dívka ani nezvedla hlavu.

Mona oblékla své kypré tělo do pláště, zakryla si hlavu bílým šátkem a vrátila se do centrální haly, kde se scházely ženy všeho věku, sestry, ošetřovatelky, sekretářky, a povídaly si u samovaru.

„Jak se máš, sestro? Co tvoje záda? Ale jdi, moc to dneska nepřeháněj. Ať tě Bůh za tvou práci odmění…“

Mona roztěkaně odpovídala na obvyklé zdvořilosti a přitom si zkoumavě prohlížela čekárnu. Dívka v květovaném čádoru byla pryč. Doktorka obešla místnost, prohodila pár slov se sekretářkou a vyhlédla ven.

Skrz prosklené dveře byly vidět honosné stavby, které se táhly až do pouště. Zdravotnické středisko se nacházelo na samé periferii Isfahánu, kde kolem shluku továren rostla bez ladu a skladu další městská zástavba.

Venku nikoho neviděla. Vrátila se tedy do své pracovny a přede dveřmi narazila na tu neznámou dívku. Mladinká holčina s baculatou tvářičkou vypadala, že se strašlivě stydí. Formulář, který sekretářka Moně předala, zůstal úplně čistý.

„Nedala jste nám u příjmu žádné informace,“ poznamenala doktorka a nabídla dívce židli. „Nemusíte nám sdělovat své jméno, ale potřebovala bych vědět, jestli jste u nás už někdy byla.“

„Ne, nikdy…“

„A jaký je důvod vaší návštěvy?“

Dívka si sundala čádor, ale stále mlčela. Měla na sobě tradiční kalhoty se širokými nohavicemi a černou tuniku. Zpod šátku jí vykukovaly tmavé kadeře vlasů. Miniaturní růžový mobil měla položený na dosah ruky.

„Mohla byste mi, sestro, povědět, co vás sem přivádí?“ dodala opatrně Mona.

Už tři roky pracovala Mona Šírázíová ve středisku na předměstí Isfahánu nejen jako porodní asistentka, což byla její specializace, ale vykonávala zároveň práci gynekoložky, sociální pracovnice a někdy dokonce i psycholožky. Většina jejích pacientek přicházela z chudých okolních čtvrtí a Mona nejedné z nich pomohla najít práci navzdory majetnickému manželovi či zarputilé tchyni.

Často se stávala jejich důvěrnicí a nemohla vyrazit ven, aniž by ji neobklopil hlouček žen a nezačaly jí vyprávět o svých životech. Další zase vážily dlouhou cestu z bohatších čtvrtí města a do ordinace je přiváděly takové důvody jako nutnost vstoupit do manželství jako panna nebo přísné zákony ohledně potratů.

Mona v největším utajení pomáhala těm, které islámské právo přivedlo do delikátní situace. Je to také případ dívky, kterou má nyní před sebou?

„Mohla byste se svléknout, abych vás vyšetřila?“

Pacientka odmítavě zavrtěla hlavou.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptala se znepokojeně doktorka.

„Nepřišla jsem na vyšetření. Já nic nepotřebuju… Hledám Šádí.“

„Šádí? Mám dojem, že žádnou Šádí neznám… To je nějaká vaše přítelkyně?“

Někdo zaklepal na dveře. Sekretářka houkla něco o urgentní zprávě a škvírou pode dveřmi dovnitř vstrčila nějaký papír.

Neznámá rychle vstala.

„Spletla jsem se. Už musím jít.“

„Počkejte! Možná vám můžu pomoct. Ta osoba, kterou hledáte, bydlí tady v téhle čtvrti?“

„Ne, byl to omyl. Omlouvám se, že jsem vás obtěžovala.“

„Tady jste v bezpečí, nemusíte mít strach. Tady můžete bez obav mluvit…“

Ale mladá dívka se s čádorem v ruce lehce uklonila na rozloučenou a opustila ordinaci.

Mona si povzdechla a rozložila vzkaz prostrčený pode dveřmi. Darjá Doríová, dcera její přítelkyně Roxany, se jí pokoušela dovolat. Mona zapnula telefon a zavolala jí, ale zřejmě měla obsazeno. Ještě že národní operátoři alespoň zatím nevypnuli své sítě, aby zabránili opozičním silám organizovat se.

Byla snad ona neznámá nějaká zraněná účastnice manifestace, kterou nemocnice na příkaz vlády odmítly ošetřit?

Od počátku nepokojů už Mona přijala mnoho přívrženců opozice. Byly mezi nimi i ženy znásilněné ve věznicích. Takové velmi rychle rozpoznala podle prázdného pohledu již v čekárně. Tahle dívka se v čekárně sice chovala neklidně, ale nezdálo se, že by utrpěla nějaký šok. Že by třeba hledala sestru nebo kamarádku, která zmizela během manifestací?

Doktorka kouřila u otevřeného okna a přemýšlela. Ve dvoře byla na zdi freska zobrazující mučedníka z íránsko-irácké války před polem tulipánů, ze kterých kanula krev.

Mona típla cigaretu a vzala další pacientku, třicátnici s černými linkami pod očima. Farínáz byla místní prostitutka, která si pravidelně chodila pro prezervativy.

Svlékla si tuniku, sundala sukni a postupně odhalovala své vytáhlé tělo. Sedla si na vyšetřovací lůžko, pročesávala si vlasy a zapáleně začala vysvětlovat:

„Kdybyste, paní doktorko, věděla… S holkama nemluvíme o ničem jiným: on se vrátil!“

„Hossejní?“ divila se Mona. Domnívala se totiž, že propustili Farínázina pasáka. „Mluvilo se o tom, že se za něj pár lidí přimlouvalo, ale že by ho pustili…“ nechala větu nedokončenou.

Před třemi dny ho zatkla policie, když kousek za městem přebíral třítunovou zásilku opia. Zdálo se, že si Hossejní za íránsko-irácké války udělal pár přátel v prostředí Revolučních gard. Ale obchod s drogami se v Íránu trestá smrtí…

„Jo ten, tak toho myslím už nikdy neuvidím,“ prohlásila Farínáz. „Ne on, ale ten zabiják se vrátil…“

„Ahmadínežád? Taky jste si všimla, že je bývalý prezident pořád ve funkci?“

„Ale ne, o tom taky nemluvím!“

Farínáz si hodila pramen vlasů na snědá ramena a nohy si zasunula pod sebe. Usadila se nahá v téhle pozici, bříško pod pupíkem měla lehce vystouplé, prsa jí trčela vpřed.

„Kdo se teda vrátil?“ zeptala se doktorka.

„Ten sériovej vrah, co trestá ženy za špatnej život. Na starým městě před pár hodinama našli tělo nějaký zpěvačky. Měla díru v lebce a byla uškrcená vlastním šátkem. Prý byla hnusně zohavená, ale policie ji identifikovala. Byla to slavná umělkyně, hvězda ještě z Šáhovejch dob. Její jméno si už nepamatuju, ale moje máma její písničky zbožňovala…“

A Farínáz krásným hlasem zanotovala jednu z nejpopulárnějších melodií zpěvačky Roxany.