Franz Kafka

Zámek

2014, Odeon, přeložila Jana Zoubková

Bylo pozdě večer, když K. přišel. Vesnice byla zavátá hlubokým sněhem. Zámecký vrch nebyl vidět, halila ho mlha a tma, sebemenší světlo nenaznačovalo velký zámek.

K. dlouho stál na dřevěném mostě, který vedl ze silnice k vesnici, a díval se vzhůru do zdánlivé prázdnoty.

Potom se vydal hledat nocleh; v hospodě byli ještě vzhůru, hospodský sice neměl volný pokoj k pronajmutí, ale nanejvýš překvapený a zmatený pozdním příchodem hosta, nabídl mu, aby přespal v hostinské místnosti na slamníku, K. souhlasil.

Několik sedláků sedělo ještě u piva, ale K. nechtěl s nikým mluvit, sám si snesl z půdy slamník a lehl si poblíž kamen. Bylo teplo, sedláci mlčeli, K. je ještě chvíli zkoumal unaveným pohledem, potom usnul.

Ale brzy nato ho někdo vzbudil. Městsky oblečený mladík s tváří herce, úzkýma očima a hustým obočím stál s hospodským vedle něj. I sedláci tady dosud byli, někteří si otočili židle, aby lépe viděli a slyšeli.

Mladík se velmi zdvořile omluvil, že K. budí, představil se jako syn zámeckého kastelána a potom řekl: „Tahle vesnice je majetkem zámku, kdo tady bydlí nebo nocuje, v jistém smyslu bydlí a nocuje na zámku. To nikdo nesmí bez hraběcího povolení. Vy ale takové povolení nemáte nebo jste ho aspoň nepředložil.“

K. se nadzvedl, uhladil si vlasy, zdola na muže pohlédl a řekl: „Do jaké vesnice jsem to zabloudil? Copak je tady zámek?“

„Ovšemže ano,“ odpověděl mladík pomalu a někteří ze sedláků při tom potřásli hlavou nad cizincovou neznalostí, „zámek pana hraběte Westwesta.“

„A na přenocování musí mít člověk povolení?“ zeptal se K., jako by se chtěl ujistit, že se mu předchozí sdělení jen nezdálo.

„Povolení je nutné,“ odpověděl mladík, a když se s napřaženou paží obrátil na hospodského a hosty, zněl v jeho otázce neomalený výsměch namířený proti K: „Nebo snad povolení není třeba?“

„Tak to si budu muset povolení obstarat,“ řekl K., zívl a odhrnul deku, jako by chtěl vstát.

„A od kohopak?“ zeptal se mladík.

„Od pana hraběte,“ odpověděl K., „nic jiného mi nezbývá.“

„Teď o půlnoci si chcete obstarat povolení od pana hraběte?“ zvolal mladík a o krok ustoupil.

„Nejde to?“ zeptal se K. klidně. „Proč jste mě tedy budil?“

Mladík reagoval celý bez sebe. „To jsou tulácké manýry!“ vykřikl. „Vyžaduji úctu k hraběcímu úřadu! Vzbudil jsem vás proto, abych vám sdělil, že musíte okamžitě opustit hraběcí pozemky.“

„Dost té komedie,“ pravil K. nápadně tiše, lehl si a přikryl se. „Zacházíte moc daleko, mladý muži, zítra se k vašemu chování ještě vrátím. Hospodský a tihle pánové jsou mými svědky, pokud je svědků vůbec zapotřebí. Jinak dovolte, abych vám sdělil, že jsem zeměměřič, kterého sem hrabě povolal. Mí pomocníci zítra dopraví vozem přístroje. Já si nechtěl nechat ujít pochod sněhem, bohužel jsem však několikrát sešel z cesty, a proto jsem dorazil tak pozdě. Věděl jsem i bez vašeho poučení, že je pozdě na to, abych se ohlásil na zámku. Proto jsem se také spokojil s tímhle nouzovým noclehem, z něhož jste mě vy – mírně řečeno – nezdvořile vyrušil. Tím jsem skončil s vysvětlováním. Dobrou noc, pánové.“

A K. se otočil ke kamnům.

„Zeměměřič?“ slyšel ještě, jak se někdo nejistě ptá za jeho zády, potom nastalo ticho.

Ale mladík se brzy vzpamatoval a pravil hospodskému natolik tlumeně, aby se to dalo chápat jako ohled na cizincův spánek, ale dost hlasitě na to, aby mu K. rozuměl. „Telefonicky se poptám.“

Cože, v téhle venkovské hospodě mají telefon? To jsou skvěle vybavení. K. tato jednotlivost překvapila, ale v celku to očekával.

Ukázalo se, že telefon má takřka přímo nad hlavou, což v ospalosti přehlédl. Pokud teď bude mladík telefonovat, nemůže ani při nejlepší vůli brát ohled na jeho spánek, jde tedy jen o to, jestli ho K. nechá zatelefonovat, rozhodl se, že ano. Pak ovšem nemělo smysl předstírat, že spí, a tak si zase lehl na záda.

Viděl, jak se sedláci plaše sesedají k sobě a hovoří, příchod zeměměřiče není žádná maličkost. Dveře z kuchyně se otevřely a v nich se objevila hospodská statné postavy, hospodský šel po špičkách k ní, aby ji informoval. A nyní začal telefonický hovor. Kastelán spal, ale podkastelán, jeden z podkastelánů, jistý pan Fritz, byl přítomen.

Mladík se představil jménem Schwarzer a líčil, že objevil K., muže asi pětatřicetiletého, značně rozedraného, jak si klidně spí na slamníku s malým batůžkem pod hlavou a sukovicí u ruky. Byl mu pochopitelně podezřelý, a protože hospodský očividně nesplnil svou povinnost, je jeho, Schwarzerovou povinností, přijít věci na kloub.

Dotyčný reagoval s velkou nevolí na probuzení, výslech a povinnou pohrůžku vykázáním z hraběcích pozemků, ovšem jak se vzápětí ukázalo, možná oprávněně, neboť tvrdí, že je zeměměřič, kterého sem hrabě povolal. Je samozřejmě aspoň formální povinností toto tvrzení přezkoumat a Schwarzer tudíž prosí pana Fritze, aby se informoval v ústřední kanceláři, zda je vskutku očekáván nějaký takový zeměměřič, a odpověď hned telefonicky sdělil.

Potom bylo ticho, Fritz se na druhé straně telefonního vedení informoval a na této straně se čekalo na odpověď, K. se nehýbal, ani se neotočil, zdálo se, že není vůbec zvědavý, oči upíral před sebe.

Schwarzerovo líčení, směsice zloby a opatrnosti, ukazovalo na jisté diplomatické vzdělání, jež na zámku snadno zvládají i nižší úředníci, jako je Schwarzer. Ani píle zámku nechyběla, v ústřední kanceláři byla noční služba. A očividně velmi rychle odpověděla, protože Fritz vzápětí zatelefonoval.

Jeho zpráva byla zřejmě kratičká, neboť Schwarzer ihned zuřivě praštil sluchátkem do vidlice.

„Vždyť jsem to říkal,“ křičel, „ani stopy po nějakém zeměměřiči, je to sprostý prolhaný tulák, spíš ještě něco horšího.“

K. si chvíli myslel, že se na něj všichni vrhnou, Schwarzer, sedláci, hospodský a hospodská, a aby aspoň trochu zmírnil první nápor, zalezl celý pod deku, když vtom – K. zase pomalu vystrčil hlavu – telefon zazvonil znovu a pořádně hlasitě, aspoň K. to tak vnímal.

Přestože bylo nepravděpodobné, že se telefonát zase týká jeho, všichni strnuli a Schwarzer se vrátil k aparátu. Poslouchal delší vysvětlování, potom tiše řekl: „Tedy omyl? To je velmi nepříjemné. Volal osobně šéf kanceláře? Podivné, podivné. Jak to ale mám teď panu zeměměřiči vysvětlit?“

K. zbystřil. Zámek ho tedy jmenoval zeměměřičem. To je pro něj na jednu stranu nevýhodné, protože to znamená, že o něm na zámku všechno potřebné vědí, zvážili poměr sil a boj s úsměvem přijali.

Ale na druhou stranu je to i výhodné, protože to podle jeho názoru dokazuje, že ho podceňují a že bude mít větší svobodu, než mohl zpočátku doufat. A jestliže si myslí, že ho tímto duchovně jistě nadřazeným uznáním jeho zeměměřičství budou trvale udržovat ve strachu, tak se mýlí, lehce ho zamrazilo, ale nic víc.

Zarazil nesměle se blížícího Schwarzera; odmítl se přestěhovat do pokoje hospodského, ačkoliv na něj naléhali, jen si vzal od hospodského sklenici na dobrou noc a od hospodské umyvadlo, mýdlo a ručník, a ani nemusel žádat, aby se místnost vyprázdnila, všichni se hrnuli ven s odvrácenými tvářemi, aby je snad zítra nepoznal, lampa zhasla a K. měl konečně klid.

Spal tvrdě až do rána, jen jednou dvakrát ho letmo vyrušily krysy pobíhající kolem.

Po snídani, kterou stejně jako veškeré zaopatření platil podle sdělení hospodského zámek, chtěl K. hned jít do vsi. Ale protože se hospodský, s nímž vzhledem k jeho včerejšímu chování prohodil jen to nejnutnější, s mlčenlivou prosbou v očích neustále točil kolem něj, slitoval se a dovolil, aby si přisedl.

„Hraběte dosud neznám,“ řekl K. „Prý za dobrou práci dobře platí, je to pravda? Když člověk odejde tak daleko od ženy a dítěte jako já, chce domů taky něco přinést.“

„V tomto ohledu si pán nemusí dělat starosti, na špatnou mzdu si nikdo nestěžuje.“

„Já tedy nejsem ostýchavý a dokážu i hraběti říct své mínění, ale vycházet s panstvem po dobrém je samozřejmě mnohem lepší.“

Hospodský seděl naproti K. na kraji lavice, neodvážil se posadit pohodlněji, a po celou dobou na něj upíral velké hnědé ustrašené oči. Nejdřív se snažil sblížit, a teď to vypadalo, že by nejradši utekl. Bojí se odpovídat na otázky o hraběti? Bojí se nespolehlivosti „pána“, za něhož K. pokládá? K. ho musí přivést na jiné myšlenky. Podíval se na hodinky a řekl: „Už brzy přijedou mí pomocníci, můžeš je tady ubytovat?“

„Jistě, pane,“ odpověděl hospodský, „ale nebudou bydlet s tebou na zámku?“

To se hospodský tak snadno zříká hostů a K. zejména, když ho tak rozhodně odkazuje na zámek?

„To ještě není jisté,“ odpověděl K., „nejdřív musím zjistit, jakou práci pro mě mají. Kdybych měl například pracovat tady dole, bylo by rozumnější tady dole i bydlet. A rovněž se obávám, že by mi život nahoře na zámku nevyhovoval. Já chci být vždy volný.“

„Ty zámek neznáš,“ řekl hospodský tiše.

„Neznám,“ reagoval K., „člověk by neměl soudit předčasně. Zatím nevím o zámku nic jiného, než že si tam umí vybrat správného zeměměřiče. Třeba mají i jiné přednosti.“

K. vstal, aby vysvobodil hospodského, který se nervózně kousal do rtů. Získat jeho důvěru nebylo snadné.