Jussi Adler-Olsen

Washingtonský dekret

2014, Host, přeložila Magdalena Jírková

I když jí bylo teprve čtrnáct let, Doggie už to bylo jasné.

Stejně jako má každá pohádka začátek, má také konec. A v jejím případě pohádka skončila tím nejhorším možným způsobem.

Všechno začalo, když kancelář guvernéra Jansena zaslala největší místní televizní stanici státu Virginia návrh na nový soutěžní pořad a počáteční kapitál na jeho rozjezd.

Jednalo se o zeměpisnou soutěž, do které byli pozváni všichni, kdo dokázali odpovědět na otázku, jak se jmenuje nejlidnatější čínské město. Místní stanice po pořadu hned skočila.

Když se kamery v televizním studiu konečně rozsvítily, stálo v něm osmačtyřicet účastníků, kteří prošli vyřazovacím kolem. A senzací byla přítomnost čtrnáctileté dívky mezi vyvolenými. Napětí se muselo udržovat po dobu čtyř týdnů, aby sponzor, Lethermanův pneuservis, a kancelář pro kampaň guvernéra Jansena za své peníze a nasazení z pořadu vytřískaly co nejvíc.

První dva díly se vysílaly odpoledne, ale potom se pořad přesunul do hlavního vysílacího času, což byla pro Lethermanův pneuservis neskutečná reklama. Po krátké době už nestíhal vyřizovat objednávky. Automobily stály v dílnách a padal na ně prach. Zákazníci byli nepříčetní.

Tohle z akce získal Lethermanův pneuservis.

Mezitím se všechny noviny shodly na tom, že školačka s okouzlujícím úsměvem může vyhrát, a dobré tři čtvrtiny obyvatel státu Virginia zapomněly na ostatní kanály.

Byl to nový rekord. Soutěžní pořad Okolo Velké čínské zdi se stal oblíbenou lidovou zábavou. Ve dnech vysílání dramaticky stoupal prodej slaných brambůrků a podobných pochutin.

Takovéto záležitosti přiváděly lidi od televize k šílenství.

Téměř všichni v celém státě Virginia sázeli na výsledek. Každý měl svého favorita. Mnoho lidí upřednostňovalo šerifa jednoho z nejmenších okresů státu, jiní zase vnadnou blondýnu se silikonovým poprsím a štíhlými boky, ale většina hlasovala pro dívku s velkými dolíčky ve tvářích, nejmladší účastnici soutěže Dorothy Curtisovou, zvanou též Doggie.

Byla rychlá, věděla toho víc než většina dospělých a uvolněně se smála odlehčujícím vtipům moderátora. Téměř vháněla lidem slzy do očí a všichni dělali, co mohli, aby jim žádný díl neutekl a oni se dozvěděli, jestli dívenka vydrží až do hořkého konce.

Po třech týdnech a dalších třech dílech dostali virginští televizní diváci své tři vítěze — a jaké vítěze! Guvernér Jansen zářil jako hollywoodská hvězda, moderátorovi zdvojnásobili plat a noviny bláznily. Populárnější vítěze aby člověk pohledal. Tedy až na blondýnu, která vypadla v posledním kole, ale zase získala vlastní talk show, kde může předvádět své vnady.

První cenu vyhrála macatá černoška, Rosalie Leeová z New Yorku, která úplnou náhodou přijela do Virginie poprvé v životě, aby navštívila svou sestru Josefinu. Tahle Rosalie byla ohromující kus ženské, zuby měla jako perličky, hlasitě se smála a vrhala pohledy do publika. Navíc jako málokdo dokázala sedět a vychutnávat si odpovědi, takže přiváděla lidi k nepříčetnosti. Ale nakonec vyhrála.

Jen o bod za ní zaostal T. Perkins. Nevýrazný, ale milý šerif jednoho z nejmenších okresů v severozápadní části státu, který vypadal trochu jako albín. Kdysi dávno na sebe upozornil jako jeden z nejlepších hráčů šipek ve státě. A nakonec, na krásném třetím místě, se umístila Doggie Curtisová, dívka s dolíčky ve tvářích. Jaký úspěch! N

e, vítězové nemohli být populárnější a rozdílnější a všechny zúčastněné strany byly spokojené. Jak by se jakákoli skupina obyvatelstva mohla díky těmto třem cítit odstrčená? To prostě nebylo možné.

Tři šťastní vítězové, Rosalie Leeová, T. Perkins a Doggie nebyli připraveni na to, co je čeká, když v přímém přenosu přebírali dosud tajné odměny. Vedle různě vysoké částky v hotovosti nezažijí tihle tři nic menšího než cestu na druhý konec zeměkoule.

Hlavně pro Doggie šlo o něco nepochopitelného. Spolu s guvernérem Jansenem a jeho štábem pojedou do Číny. Navštíví tuto uzavřenou zemi a všechno budou mít hrazené.

Doggie se červenala pýchou. Dvacet dní budou projíždět zemí společně s oficiální čínskou delegací.

Znělo to jako pohádka.

Následujícího dne psaly místní noviny, že se jednalo o skvělé PR představení, a uznale tomu přikyvovali dokonce i Jansenovi odpůrci a lidé z celostátních televizních stanic. Guvernér Jansen dokázal vždy ze všeho vytřískat to nejlepší a nyní to opět naprosto jasně předvedl.

Doggiin otec byl na chytrou hlavu své dcery pyšný, ale její výhra ho nepotěšila. Byl republikán, navíc vysoce radikální, a demokrata Bruce Jansena, za nímž stálo staré rodinné jmění, upřímně nenáviděl.

„Jansen je hajzl,“ řval. „Takové PR akce, která má pomoct zatracenému nevěrohodnému demokratovi k vzestupu na politickém žebříčku, se účastnit nebudeš!“

Proto Doggie výlet zakázal a její matka ho musela hodně přitlačit ke zdi, aby dceru nakonec přece jen pustil.

Osud tomu chtěl, že to byla jejich poslední hádka, kterou Doggie slyšela. O pouhých pět měsíců později se její rodiče po těžkém boji o peníze a rodičovská práva rozvedli. Doggie zůstala s matkou a místo otcova příjmení teď používala matčino jméno za svobodna.

Její otec měl svým způsobem pravdu. Celé to byla PR akce, ale co? Guvernér Jansen byl šikovný. Ze tří obyčejných lidí udělal miláčky celé země a jejich prostřednictvím pozval všech sedm milionů obyvatel Virginie na výlet do tajuplné země. Všude se o tom mluvilo, takže Jansenovi se opravdu podařilo dostat do hledáčku médií. Psaly o tom školní noviny, časopisy pro ženy, ba dokonce i otcův smrtelně nudný hotelový a restaurační občasník. A všichni chtěli mluvit s Doggie.

Ve Virginii vycházely čtyřiatřicatery noviny, z nichž jednadvacatery ji kontaktovaly s nabídkou, že s ní udělají rozhovor nebo jí zaplatí za otištění jejích deníkových zápisků. S nejlepší nabídkou přišly noviny Virginia Pilot, které také pořídily sto jejích fotografií na verandě matčina domu.

Ano, PR akce se skutečně vydařila. Guvernér Jansen si dokázal získat srdce všech jedním jednoduchým objetím, ovšem měl i druhou tvář. Možná byl vypočítavý, avšak žádný gauner to nebyl. Byl prostě fantastický.

Doggie s bušícím srdcem mávala na rozloučenou. Stála na slunci a dívala se na schůdky do letadla, zářícího odraženým světlem. Už byla v Mexiku, v Puerto Ricu a minimálně ve dvaceti amerických státech, ale dosud nikdy neletěla něčím tak velikým a děsivým.

Když došla ke svému místu uprostřed, šerif T. Perkins s těžkými víčky už seděl u okénka a pozlacenou šipkou si čistil nehty. O několik vteřin později k ní přišla guvernérova manželka Caroll Jansenová a poplácala ji po tváři.

„Jsi opravdu šikovná holka, Doggie,“ řekla. „To je úžasné, žes vyhrála třetí místo, opravdu skvělé. My dvě si to spolu užijeme.“

Pokývala hlavou doprava i doleva a potom se uvelebila na své místo o několik řad vepředu. Seděla mezi svým manželem a jeho nepostradatelnou pravou rukou, Thomasem Sunderlandem.

Vtom se přihrnula Rosalie Leeová. Srdečně pozdravila a usadila se, přičemž částí svého obrovského černého těla zabrala polovinu Doggiina místa. Vybalila ohromný papírový sáček, ve kterém měla kokakolu, sušenky a sladké tyčinky téměř všech druhů. Bez okolků začala všem kolem sebe nabízet ze svého pokladu. Stejné to bývalo i v televizních studiích. Ve společnosti Rosalie Leeové nesmělo nikomu nic chybět.

Pustila se do přežvykování přinesených laskomin a bavila Doggie vyprávěním o New Yorku, o svém malém bytě v Bronxu a třech malých roztomilých synech. Rychlým pohybem roztrhla sáček s dalšími pochoutkami a s hurónským smíchem dokončila historku o tom, jak svého hulvátského manžela vykopala z bytu zadkem napřed.

Když se hlasitě chechtala, šerif T. Perkins se částečně probudil a zmateně zíral kolem sebe. Byl to trpělivý muž, občas upadl do spánku a moc toho nenamluvil. Ze všech tří vítězů byl bezpochyby nejchytřejší. I když Rosalie Leeová mohla svým způsobem dělat dojem prostoduché a omezené ženy, člověk ji nesměl soudit jen podle vzhledu. Její mozek dokázal během okamžiku přeřadit a ona pak ostatním ukázala záda. Takhle to předvedla většině soutěžících.

„Ty jo!“ Rosalie vykulila velké oči a zírala na Tichý oceán pod sebou. „Támhle ostrov Molokai bojuje s mořem. Myslím, že je to slyšet skoro až sem, že jo?“ To byla typická poznámka Rosalie Leeové.

Šerif T. Perkins neochotně otevřel spánkem zastřené oči. Netušil, o co jde. Později jim vysvětlil, že poslední tři dny a tři noci vůbec nespal. Šerif si nemůže dovolit jen tak na dvacet dní vypadnout pryč, aniž dá předem do pořádku všechny případy na psacím stole. Každý pro to měl pochopení.

Doggie to určitě chápala.

O pár hodin později k nim přes opěradlo sedadla strčil hlavu mladý muž, který spal od chvíle, co se odlepili od země. „Wesley Barefoot!“ představil se a zuby mu jen svítily. „No, tak příštích pár týdnů strávíme společně. Možná znáte mou matku? Je sekretářkou guvernéra Jansena.“ Zavrtěli hlavou.

„Abych nezapomněl, gratuluju,“ změnil téma. „Sledoval jsem všechny díly, stejně jako všichni ostatní! Byli jste šíleně dobří!“

Vstřícně se usmáli, což mladík pochopil jako pobídku, aby jim začal vyprávět svůj životní příběh. Studoval práva a miloval politiku a anglické rockové skupiny. To se dozvěděli velmi rychle, stejně jako spoustu dalších, naprosto nepotřebných informací.

Doggie si pomyslela, že je hezký a pěkně voní.