Péter Nádas

Konec jedné ságy 

2014, Havran, přeložila Anna Valentová

Mezi šeříky a lískami, pod bezovým keřem. Nedaleko od stromu, na němž se občas pohyboval list, a přitom ani nefoukalo.

Byli jsme tříčlenná rodina: táta, máma a dítě. Já jsem byl táta, Éva byla máma. Pod keřem byl vždycky večer.

„Pořád spát! Proč se musí vždycky spát?“ Dítě už máma uložila. „Tak táto, teď mu něco vyprávěj!“

Rámusila kastroly, protože umývala v kuchyni nádobí. Já jsem u psacího stolu předstíral, že se učím z Niny Potapové, ale když tohle řekla, vstal jsem a odešel do dětského pokoje. Dětský pokoj jsme důkladně vystlali senem, aby byl pohodlný.

Sedl jsem si na pelest a přitáhl si hlavu dítěte na klín. Prsty jsem mu mohl prohrábnout mokré vlasy, objal jsem ho. Jako by mě objímala má matka. Mohl jsem hladit jeho vlhké čelo a ani jsem nevěděl, jestli cítím svou dlaň nebo jeho čelo.

Na krku mu byla vidět naběhlá tepna. Kdybych tu tepnu prořízl, vytekla by mu krev. V kuchyni pořád ještě řinčely hrnce. „Táto, pospěš si s tou pohádkou, nebo přijdeme na večírek pozdě!“

Pořád chtěla chodit na nějaké večírky, ale já jsem s pohádkou nespěchal, protože tak jsem se cítil dobře, s vlhkou hlavou dítěte na klíně.

„O čem mám vyprávět?“

Dítě otevřelo oči.

„Teď si chci zase poslechnout tu o stromě.“

Dívalo se tak, že jsem na pohádku ani nemyslel, nýbrž na to, jak by to bylo pěkné, kdybych skutečně měl dítě a leželo mi tady na klíně. „Tak dobrá, budu ti vyprávět o tom stromě, ale zavři oči a poslouchej. Byl jednou jeden strom. Na tom zvláštním stromě byl list. Tisíc listů. Jenomže ten list, o kterém ti teď vyprávím, byl list úplně zvláštní, protože nebyl takový jako ostatní listy. Strom, o kterém vyprávím, stál v prokleté zahradě.

Tu zahradu nikdo neznal, jen se vědělo, že taková zahrada je. Ale nadarmo pátrali, nenašli ji. A přitom po ní slídila spousta detektivů. A taky ji hledali policejní psi. Nevrť se! Z ulice do ní vidět nebylo. Ani z letadla. Ale my jsme věděli, kudy se do ní vchází. Vchod do tajného tunelu byl pod jedním keřem. Z ulice do zahrady tunelem! V tom tajném tunelu žili netopýři. Byli tam proto, aby hlídali zahradu. Netopýři smrdí. My jsme se tam přesto vydali, protože jsem věděl, že stačí, když se zavolá: ,Netopýři, netopýři, v noci je chytají výři! Vypustím netopýra a chytím výra!‘

Nato se netopýři schovali do nejtemnějšího kouta tunelu. Vzali jsme si tam taky baterku, tu, co na ní jde nastavit ohnisko. Ale to ještě pořád nebyla cesta volná, protože přilezli polypové. Oči měli z reflektorů. Když někdo do toho tunelu zabloudil, hned pluli k němu.

Byli to obojživelní polypové a moc rychle uměli plavat taky ve vzduchu. Z těch svých slují vylézají v noci, ale to pak oči nepoužívají, protože chtějí zůstat utajení. Prostě když tam někdo zabloudí, v tu ránu jdou po něm! A obtočí ho chapadly a svírají a ovíjejí, dokud je v něm kouska života.

Když jsme do té sluje vešli, na zemi bylo plno kostí. Protože do té sluje zabloudilo sice hodně lidí, ale do zahrady nevyšel nikdo.

S tím jsme nepočítali. Mysleli jsme, že máme volný průchod, jakmile zdoláme netopýry.“

Babička ležela celý den v posteli a cumlala kyselé bonbony. Ta plněná kyselá cukrátka kupovala v konzumu za dva čtyřicet. Taky jsem je měl hrozně rád, člověk je chvíli cucal, přehazoval v puse sem a tam; převracel jsem je jazykem a potom jsem do nich rychle kousnul, a to pak z nich vytryskla náplň s malinovou příchutí.

Pro kyselé bonbony si babička vždycky chodila do krámu sama. Chtěla šestkrát deset deka. Na každý den v týdnu, jenom v pátek držela půst.

Sáčky s bonbony si ukládala pod polštář. Pod polštářem změkly, slepily se a přilepily k sáčku. Když mi dovolila, že si můžu vzít, občas se mi podařilo vytrhnout dokonce tři.

Ale taky se stávalo, že jsem prosil nadarmo.

„Babi, dej mi bonbon!“

„Nedám!“

„Babi, dej mi bonbon!“

„Nemám.“

„Babi, nelži!“

„Říkám ti, že nemám, došly, ale i kdybych měla, stejně bych ti nedala. Bonbony kazí zuby. Nesmíš si zkazit zuby. Zuby jsou životně důležité!“

Ležela na posteli v černých šatech, protože zemřel dědeček.

Od té doby, co dědeček zemřel, babička nevařila. Jedl jsem chleba se sádlem nebo s hořčicí, babička kousala cukrátka.

V noci ale nespala, stála u okna, protože dědeček se prý vrátí domů, ale kdy, to se nedá odhadnout.

Dědeček mi hodně vyprávěl. Ne opravdové pohádky, ale o životě. „Teď budu povídat o štěstí svého života.“ A vyprávěl mi ty příběhy.

Anebo řekl: „Teď budu vyprávět, jak jsem unikl smrti. Jednou, třetího ledna tisíc devět set patnáct jsem vyjel se svými husary na hlídku. Ten den byla v Srbsku hustá mlha. A jak jsme tak jeli, najednou slyším takový podivný dusot koňských kopyt. Napadlo mě, že to dupou naše koně, ta hustá mlha zesiluje zvuky, a proto to slyším takhle.

Jenže za chvilku se z mlhy vynořili cizí jezdci. Vypadali jako nějaké stíny, ale hned potom na žádné dohadování nezbyl čas. Byli jsme si tak nablízku, že bychom do sebe na mou duši vrazili, kdyby kůň nebyl moudřejší než člověk.

Vzpínali se, řehtali. A ten Srbák hned taky tasí šavli. A tak ji vytasím taky! Utkali jsme se. Ale on měl výhodnější postavení, stál výš, na nějaké vyvýšenině. Já bodnu, on švihne – a kdybych se v sedle nepřikrčil, ufikl by mi hlavu. Takhle mi jenom srazil čapku.

Tak to je můj konec, napadlo mě. Ale vtom přiskočil jeden můj husar. Než ten Srbák stačil zdvihnout šavli, aby shora sekl dolů – to by mě věru že rozpůlil i s koněm! – ten můj husar mu ušmikl hlavu.“

Když tohle dědeček vyprávěl, smál se tak, že mu umělý chrup zapadl do úst. Vždycky zuby postrčil zpátky a řádně upravil, aby se ocitly na svém místě.

„To jsem unikl poprvé. Anebo když jsem se narodil. Pánbůh mi pomohl. A potom v Rjece, zrovna na své narozeniny. Na podzim tisíc devět set šestnáct, akorát desátého listopadu. Vpředu Princ Eugen, my za ním. Pluli jsme sotva hodinku, a vtom rána! Princ Eugen dostal dvě trhliny a šel pěkně ke dnu.

Všichni se utopili. A my jsme si klidně pluli dál, až jsme zakotvili v drači. Ale celou tu plavbu jsem měl v podpaždí ošklivý vřed a ten ne a ne prasknout, ani jsem nemohl připažit.

A tam zas na mě čekala cholera, všichni jsme ji dostali, ale já jsem se z ní vylízal. A přitom v Rjece jsem se chtěl dostat na palubu Prince Eugena. Ba věru. A kvůli tomu vředu bych nemohl ani plavat, i kdybych uměl!

Bůh to nepřipustil, pomohl mi. Jak vidíš, jsem tady. Čtyřiaosmdesát let. Dlouhatánská doba! Ale potom se toho přihodilo ještě moc. Ze čtvrtého patra vyhodili mnohoramenný svícen. To nás hnali třetí den, a to už jsem nebyl žádný mladík. Usilovným pochodem, protože Rusové nám byli v patách.

Krátký odpočinek nám povolili asi tak dvakrát denně. Člověk neměl ani tolik času, aby se vysral. Každý se svalil, kde zrovna stál. Jednou, jak tak ležím na cestě v saalfeldském lese, hledím na tu zem, tady jsem přece zamlada byl, no hleďme, tehdy jsem tu byl kvůli něčemu úplně jinému, napadne mě, a je tady taková dobrá, měkká půda. Zrovna jako dělaná, aby mě vzala zpátky, když jsem se přece vrátil. Zůstanu tady, mé místo je tady v tobě, napadne mě, odtud já už nesmím vstát, pomyslím si.“

Když dědeček dospěl ve vyprávění až sem, vždycky zdvihl hlavu a rozeřval se tak, že mu zčernala ústa.

„Aufstehen! Schnell! Los! Schnell! Los!“ Nadlouho se odmlčel a rty mu opět zbledly.

„A já tam ležím na zemi a myslím si, jen si hulákej, na mne už řveš nadarmo, já už jsem se odevzdal zemi. Tak vidíš, jaký je člověk ješita. Myslí si, že sám rozhoduje o svém životě. Jako by život závisel na jeho vůli. Och, kdepak! Nadarmo jsem si to myslel, všecko dopadlo jinak. Němec se zastaví u mne. ‚Warum stehst du nicht auf, mein lieber jude?‘

S velkými obtížemi se na něho podívám. Vidím, že už vytáhl pistoli. No, tak to budu mít hned odbyté. Ale chtěl jsem, moc jsem chtěl, aby to bylo z mé vůle, ne z jeho. Moc tě prosím, zastřel mě. Ale nezastřelil. Zastrčil pistoli zpátky.

Hleděl na mě. Měl chytré, hnědé, vlídné oči jako pes. Plivl po mně. A potom, považ, mě pořádně nakopl a šel dál. Takto mi Bůh zachránil život. nechal mě na cestě, abych žil.“

Když už dědeček umřel, babička vždycky všude pozhasínala, sedla si ke mně na postel a vyprávěla. Nerada viděla, když se plýtvalo proudem.

Jednou jsem ji požádal, aby mi povídala o matce. Ale ona jenom čekala, až usnu. Vymyšlené pohádky jsem měl raději. Když já jsem byl táta a děti jsme už uložili, vždycky jsem si nějakou pohádku vymyslil. Ta pohádka o stromu pokračovala tak, že jsme si vzali dva klacky.

„Ale polypové se blížili. Byla jich stovka. Každý polyp měl padesát chapadel. Rozmáchl jsem se! Zarazili se, nevěděli, co si s námi počít! A to nám stačilo, my hned šup do zahrady! A oni jenom zírali! Ale my jsme zírali taky! Protože v té zahradě bylo plno stromů. Ale samých zvláštních stromů!

Byly tam všelijaké stromy, ale ani u jednoho se nedalo určit, co je zač. Třeba jsme si o nějakém stromě mysleli, že je to meruňka, ale visely na něm švestky, třešně, višně a dokonce i hrozny. Mohli jsme se nacpat, co se do nás vešlo.

Ale toho stromu, o kterém chci vyprávět, jsme si všimli teprve později.“ Jenže dál jsem už nevyprávěl. Na mém klíně spala cizí hlava. Sám jsem najednou nevěděl, kde jsem se tam vzal. Pravidelně dýchala pootevřenými ústy.

Kdesi daleko zastavilo auto, ale motor běžel dál. Jako bych viděl sám sebe spát na svém klíně. Bylo by příjemné složit hlavu vedle té neznámé hlavy, abych mohl spát spolu s ní. Opatrně jsem oddálil dlaň od jejího čela. Vycítila to, pohnula se, ústa se jí zavřela.

Nosem teď dýchala hlasitěji. Venku na ulici hučel motor toho auta. Byl bych rád, kdybych měl taky takové čelo, ale mně vlasy vrůstaly hluboko do čela a za to jsem se styděl. V kuchyni Éva stále ještě drhla kastroly. Teplo uvízlo pod keřem, nerozhýbal ho ani vánek. Skvrny světla se přesto chvěly v nevypočitatelném rytmu.

Skvrnka se pohybovala i na čele té hlavy, posvítila jí do vlasů a potom sklouzla zpátky. Už jsem litoval, že jsem ruku sundal. Byl bych opět rád cítil svou ruku na jejím čele.

„Proč mu nevyprávíš?“

„Usnul. Ne jako že si hraje, usnul doopravdy.“

Éva položila kastrol na polici. Polici představovalo prkno mezi dvěma větvemi, říkali jsme mu kredenc.

Když jsme do větve kopli, děravé kastroly popadaly. To pak vždycky říkala: „Táto, spadl nám kredenc, je už opravdu na čase, abys ho opravil!“

Teď ale kastroly nepopadaly, a přitom když lezla ke mně, kopla do keře, nadarmo si dávala pozor. Cítil jsem její pach. jako by se ani nechvěla světla, ale její pleť. „Musíme na ten večírek!“

Měla na sobě plavkové kalhotky a podprsenku s volánky. Ale nadarmo ji popotahovala, ňadra jí do ní ještě nedorostla. Na večírek jsme vždycky vylézali zpod keřů, růžový tyl jí visel až na zem a říkala, že má na sobě taky šperky.

„Moc šperků se nesmí nosit. Žena má mít na sobě jenom málo šperků, ale ty musí být drahé a pečlivě vybrané, víš?“

Všichni se na ni dívali. Při tanci si lehce přidržovala dlouhou sukni štipcem prstů. „Svítí tady lustry! Křišťálové lustry!“

Ale mně se nechtělo vylézt na ten večírek. Teď jsem mohl zároveň pociťovat dotek a váhu dvou těl. „Radši se budeme miliskovat!“ A objal jsem ji. V ústech jsem ucítil její vůni; tutéž vůni, jakou mají schnoucí vlasy dítěte a jak také voní jejich dům.

„Jak?“

Svalil jsem se na záda a se mnou se svalilo i její tělo. Teď ji musím políbit, teď ji musím políbit. „Takhle.“

Na mém břichu její nahé bříško. Na slabinách teplá hlava dítěte. Ale nahoře v zahradě začala vykřikovat jejich matka. „Gáboreévo, venzvodyyy! Gáboreévo, venzvodyyy! Gáboreévo, venzvodyyy!“

Protože jejich matka si myslela, že jsme pořád ještě v bazénu. Éva mě kousla do krku. Hleděli jsme na sebe.

Třel jsem si místo, kam mě kousla, a přitom jsem to nechtěl a ani mě to nebolelo.

Jejich matka stála na terase v tom županu, který si jednou svlékla. A nahá přešla po pokoji, a přitom my jsme si tam hráli. Nadarmo jsem čekal, kdy se znovu projde nahá.

Zajímavé bylo, že nikdy nenastalo to, co jsem očekával. Taky jsme si hráli tak, že dítě jsem byl já a Gábor dělal tátu. Při tom bylo zajímavé, že on se choval úplně jinak. Ale po večeři, když mě uložili, vypravoval taky.

Když se miliskovali, musel jsem zamhouřit oči. Éva říkala, že Gábor umí dobře líbat.

Taky jsme si hráli na to, že dítě byla Éva. To pak já jsem byl táta a Gábor máma. Éva se vždycky přitulila k mámě. Tátu ráda neměla, protože se nevrátil z Argentiny.

Ale když jsem mohl dělat dítě já, to se mi líbilo, protože to pak byla ona moje máma. Když byl táta Gábor, odjel do Argentiny. Ale vždycky vypravoval, jaké to tam je.