Petr Mano

Šarlák 

2014, 65. pole

Do brány Elektropřístoje, bývalé tabákové továrny, jsem vstoupil jednoho mrazivého rána téměř za úplné tmy, kdy nebylo slyšet ani ptáky zalezlé v korunách stromů před rozsvícenou vrátnicí.

V doprovodu mistra výroby jsem si připadal jako Arthur Gordon Pym, když se z už dost hrůzostrašného podpalubí ocitl na palubě Grampusu mezi šílenými vzbouřenci. Pocit zvláštní úzkosti u mě v tom pochmurném počasí vyvolávaly nejen masivní cihlové budovy z konce devatenáctého století – já měl strach i z lidí kolem, z mých nových spolupracovníků, kteří byli mnohem víc podobní osádce lodi předurčené ke zkáze než uvědomělým dělníkům, tátům od rodin.

Hodně chlapů, míjejících nás většinou bez pozdravu, zdobilo tetování, někteří byli ještě trochu přiožralí z minulého dne, a když jeden z nich proti mně naznačil úder pěstí, nejraději bych se otočil a šel odsud hezky rychle pryč. Nebylo mi vůbec lehko na duši.

Mistr mě vedl někam dozadu, až daleko za hlavní budovu, až jsem se začal bát, že tam jednou provždy zabloudím.

Osvětlení bylo mizerné a ze solidnosti původní výstavby zde už nezbývalo vůbec nic. Všude stály jen nevzhledné haly, v jejichž otevřených vratech se ledový vzduch srážel do odporné nažloutlé huspeniny, za kterou prostě nemohlo být nic jiného, než co tam kdosi napsal černou barvou na oprýskanou zeď – PRDEL OD RÁJE.

A přesně tam jsem s mistrem šel. Až na samotný konec fabriky, kde na mě, obestřeni pronikavými výpary z veliké trichlorové vany, čekali moji noví parťáci: stará Hronková, cikán Cína a za ním schovaná jeho rozesmátá neteř Milena.

* * *

„Panenka Maria Žigová,“ řekl mi o ní Cína, když jsme spolu po obědě zašli do kantýny, a aby mě odradil od nějakých nepředložeností, ukázal mi pro jistotu několik jejích strašidelných příbuzných. A dobře udělal.

Milenku totiž zbožňovala celá famílie a také si ji podle toho hlídala. Věčně měla na dílně návštěvu, každou chvíli se za ní někdo přišel podívat. Když jsem si chtěl někdy, alespoň na chvíli, zalézt s novinami na šatnu, nebylo tam pro tu spoustu cikánů už téměř k hnutí.

Musel jsem jít jinam nebo se poněkud v rozpacích vmáčknout k malinkému stolku mezi ty prapodivné postavy, tmavší a mastnější než maso vytažené z udírny.

Občas jsem si s nimi připadal pomalu jako etnograf mezi Papuánci na Nové Guineji. Zábava to sice bývala větší, než jakou jsem znal z chodeb fakulty, ale vyznat se v jejích pravidlech mělo jistá úskalí. Stačila třeba i jen menší ztráta pozornosti, plácnout něco nevinného, co nebylo proti ničemu, a najednou všichni kolem mě umlkli. Jako kdybych řekl něco, co se nesluší.

Všechno se obrátilo proti mně. Bohorovný klid při podobných seancích nebyl nikdy na místě.

Jindy jsem pro změnu s nemalými obavami vyndal z tašky na ukázku starou odrbanou vyhlášku z první republiky, ve které byly oblastní četnické stanice vybízeny k přísnému dohledu nad kočujícími cikánskými skupinami, a oni se tím kupodivu necítili ani trochu uraženi, docela se bavili.

Přibližně jednou za týden jsem měl pocit, že u stolku na šatně praskla žárovka – to se do kouta u skříněk napěchoval starý Červeňák, jakýsi jejich patriarcha, obrovský a černý jako gorilí samec, s fleky v obličeji tmavšími než asfaltový lak. Toho jsem měl nejraději, dalo se s ním mluvit o všem možném a byla v něm i jistá přehlíživá povznešenost skutečného barona. S ním si dávala kafe i jinak opatrná Hronková a na Milenku si mu občas stěžovala, zvláště když chtěla, aby zakázal přístup sestrám Žigovým, starým hubeným megerám, zarostlým jako dvě chlupaté žiletky. Ty neměl nikdo rád – a nejspíš ani nebylo proč.

Už na první pohled byly špinavější než kůže podešví a dodnes jsem přesvědčený, že musely přijít z pohřebišť ve Váránasí – cítit byly popelem, spálenými kostmi a na rozdíl od ostatních huhlaly mezi sebou jenom cikánsky.

Dokud nás u stolu bylo víc, tak se s nimi dalo ještě vydržet, ale jakmile zůstaly s Milenkou samy, hned si s ní o čemsi rozčileně šeptaly a mně bylo okamžitě jasné, že se nad tou rozbryndanou černou kávou mluví o věcech děsivých, snad o nějakých strašidlech, s nimiž se v noci potkávají a kterým z díry v hlavě uniká tabákový dým…

Nešlo samozřejmě ani vyloučit, že se prostě jenom baví o chlapech, sípavě se občas smály a Cínu, který jim jediný rozuměl, přiváděly ty jejich řeči téměř k šílenství. Většinou s nadávkami utekl do vedlejší lakovny a s Milenkou pak celý zbytek směny nebyl schopen promluvit.

* * *

Díky tomu, že nám socialistická společnost vytvořila k životu téměř stejné podmínky, stával se i přes všechny rozdíly svět cikánské minority pomalu, ale jistě nedílnou součástí našich životů, reality všedního dne a my jsme se jakousi dějinnou denunciací ocitli všichni na palubě stejné lodi, o které navíc každý tušil, že se nejspíš potápí.

Možná i proto mezi námi nedocházelo k větším různicím a v rámci možností jsme se dokázali domluvit.

Horší to bylo s hospodami v okolí. Tady se pod vlivem alkoholu znovu a znovu otvíraly staré rány způsobené nepravostmi pěti šesti století. A na rozdíl od továrny k tomu stačilo jen docela málo, někdy téměř nic.

Určitou výhodou bylo, že bílí chodili pít dolů k řece, kdežto cikáni se drželi v nálevnách kolem Žižkovy a Sedláčkovy ulice. Chléb se lámal nejčastěji na Hvězdě, která stála uprostřed a kde jsme se, byť s určitými přestávkami, téměř všichni míjeli. Především sloužil-li malý Franta, který sice svou snědou pleť sváděl na balkánský původ, ale když stál za pípou, přilézali za ním cikáni z širokého okolí a jinak poklidnou atmosféru útulného výčepu obraceli naruby.

Většinou platilo zlaté pravidlo vytratit se dřív, než se jim podařilo obsadit dva stoly pod televizí, protože jen se dali do karet a do rumu, tak netrvalo dlouho a z každé další chraplavé věty bylo cítit, jak do jejich mozků, zkalených a naředěných kořalou, začíná vstupovat podvědomí, přízraky jejich minulosti se hlásily o slovo a oni z toho hysterčili, před zavírací hodinou se s námi i mezi sebou prali a rozbíjeli nábytek.

O to kurióznější a téměř nepochopitelná byla potom proměna, když malý Franta službu předával a žezla se chopily reprezentantky vysoké školy drezérské, dvě staré kelnerky, které si potrpěly na štábní kulturu a pokaždé dokázaly všechno vrátit do původních kolejí. Ve výčepu s jejich nástupem zavládl svatý klid a člověk mohl v zažloutlém světle klidně číst nebo nadávat na poměry se stoletými baráčníky uprdelenými za malým stolečkem co nejblíž záchodu.

Cikáni se i s malým Frantou stahovali pro ten čas zpět k Ceprům nebo k Humpálovi a snad kromě Cíny se tady po několik dalších dnů neobjevil ani jediný.

Někdy měl sice člověk pocit, že na lavici za dveřmi nějací ještě zůstali, ale to bylo jenom zdání, ve skutečnosti šlo o zaměstnance rozvodných závodů s obličeji zčernalými od chlastu jako ztrouchnivělé pařezy. Ti odsud místo domů odcházeli přímo na věčnost a důchodového věku se, myslím, žádný z nich nedožil.