Vratislav Blažek a Václav Táborský

Mariáš v Reykjaviku 

2014, Plus

Blažek Táborskému (z Ingelheimu, NSR, do Vídně – září 1968)

Milovaný Václave, 

Tvůj dopis jsem uložil pod podušku a denně nad ním pláču. Potješil mje tým více, že uš pomálu zapomínám rodného jazyka. Tým více raději se Stebou schledám na u dané adrese v Manheimu co stale dělaš jak se mate u nas neny nového any tohle! 

Ja stale u sebe na tebe vzpomínám zatraceny rusové. Diesr Schwanda, der Dudensackpfeiffer ist so weit fertig, und diese verdamte Blaskapelle eben so. Auch ich werde sehr bald fertig sein, wenn ich im solchen Tempo arbeiten werde.^*

Ale Hanycky placou hladem, tak musim psat aby ch nezačal pit. Porád já ríkám sobě nepyj, nepyj, ale co naplát, marnje si to říkám a pyju a pyju. To od toho jedného zármutku. Afšak po Mánhajmě to všecko bude mnohem více lepší, to že tě uvidím, dyk ty mně dobře znáš, to jsem holt já, já už jinej nebudu, ja, ich kann mich nicht wechseln, any nemam co.

A co tvoje pynčka rozkošlivá, jestlipak ona Tebe furt miluje ja nechapu proč?

A co Vídeň, že jo? 

A do tej Austrálie nejezdi, tam se prej musí hodně dost pracovat, zvyklej nési. Tebe to zahubi, ty uvidyš! 

Ale zato najisto jezdi do toho Manheimu, aby se s tebou mohl těšit Vratislav Klégr Honduraský. Jenom jsem rád, že oběd návky se mi jen hrnou a any nemusím koukat na lidi, spíš musím koukat psát. No fófri! Ahoj!

Ty nechutnej, blbej nafoukanej Kanaďane,

jestli si myslíš, že já mám voči jenom proto abych si je kazil nad Tvým nechutným, blbým nafoukaným písmem, který navíc drápeš na takovej glozetpapír (nechutnej hnusnej kanadskej) tak to jsi na omylu a budeš hradit náklady.

Stejně jsem ten Tvůj vykutálenej, lajdáckej, urážlivej a nepořádnej dopis nepřečet celej, na třetím řádku u toho pobuřujícího, nejapnýho přezíravýho škrtu jsem musel přestat a odebrat se k lékaři, kterej se mě zeptal kolik jsem měl včera dioptrií a když jsem mu řek, že na každým oku dvě, oznámil mi, že dneska mám na každým čtyři. A chtěl vědět, vod čeho to mám, a já mu ukázal ten hadr, cos mi poslal místo dopisu, a von se na to podíval a řek ať Tě žaluju.

Pak jsem se vrátil a rozsvítil všechny světla, i automobilový (dálkový) a přečet další tři řádky a tak jsem se nasral nad tím nehorázným ležatým paťatým a nečitelným písmem, že jsem musel jít k jinýmu lékaři, kterej mně dal hysteps kuli spaní a Bé komplex a chtěl vědět, vod čeho jsem tak rozčilenej.

Tak jsem mu taky ukázal, cos mi poslal místo dopisu a von taky řek ať Tě žaluju, ale já, blbec, protože Tě mám z nevysvětlitelnejch nechutnejch vodpornejch důvodů rád, jsem šel místo toho domů a zkoušel jsem to dočíst, ale když jsem dočet k Po novém roce, tak to se mnou seklo a musel jsem vyhledat internistu, kterej se mě ptal vod čeho to mám, a tak jsem mu ukázal ten šajsservítek, kterej mi ráno došel leteckou poštou a víš co mi řek? Ať Tě žaluju.

Jenomže já vím, že si na Tobě nic nevezmu, protože dycky dyž to bylo přes dvě stovky, tak jsi říkal: smím slíbit, a já vůl nechutnej, blbej, vodpornej nafoukanej dycky řek že jo, a to bylo vodjakživa moje neštěstí, viz Štěpána Luckýho v Praze.

Tůhle jsem byl podruhý ve Wiesbadenu v kasínu a když jsem posral všecky peníze a chtěl jsem si vsadit dva tisíce mařen na zero, tak povídám krupiérovi Smím slíbit? a von mě vzal těma hráběma nebo co to má, nejspíš u ledvin nebo kde, protože mě to dodnes bolí.

Copak nevíš, že lidem s brejlema se má psát na křídovým papíře? Eště jednou dostanu vod Tebe takový psaní, tak ho předán bezpečnosti. Naší. Ty frajére. Já Tě tak nemilovat, tak si s tím dopisem naložím úplně jinak. Abys věděl.

Jéžiši, to jsem se dopálil. Já ho chtěl přečíst ženě do telefonu, ale já jsem prostě nemoh, ty lemple, kterej neví, co je zelená sedma. Dočkal jsem se na Tobě, s Illínem není žádná sranda, věčně by chtěl komponovat, jako by to bylo nějak důležitý.

Všechno stojí za hovno, hlavně to dodatečný povolení k pobytu, doma mám takovejch krásnejch dluhů a nemůžu tam jet, jestlipak to není k breku s pláčem dohromady.

Ten náš Disraeli, myslím Dubčeka, už taky camrá div ne jako Václav Kopeckej, Bože mě netrestej, co já vod něho eště uslyším, a mlha je tady kolem Rýna, jako by to ani veletok nebyl, ale prádelna všech prádelen. 

Tak abys šel do sebe a v příštím dopise mě jaksepatří oslovil a vypsal všecko, jak jste letěli, jak jste přistáli, kdo na vás čekal a jestli Dagmarka je porád tak pěkná a Ty tak vošklivej. Ale už ti odpouštím, já se nikdy dlouho hněvat nedokážu, žij si a toč (ale bacha, aby to nebylo přes osu – Ochranné Sdružení Autorské, Praha, Bubeneč), a až budeš mít něco natočenýho, tak mi to pošli, cizina je cizina, tady bych se rád podíval na každej tvůj zázračnej hlavolam. To si pěkně povídáme.

A protože zbejvá eště kus papíru a já nejsem jako někdo, abych s tím šeredil a nechával celý stránky urážlivě prázdný, přeju Ti, abys v tý nelidský Kanadě byl šťastnej jako ptáče, vždyť ty vlastně ani nic jinýho nejsi, než ptáče boží, k posrání milý a sympatický, dnes už Ti to můžu říct, když nás dělí Atlantik; a tak si zpívej nebo krákorej, vono je to Pámbíčkovi jedno, jenom na sebe buďte hodný, protože to je to jediný, co má jeden ze života.

P. S. Právě jsem rozluštil, že Dagmar klábosí někde u montrealských sousedů. To mi dalo nejvíc práce. Ty dacane s písmem nepraktickýho lékaře! A abys věděl, co to je, nevědět, co ti přítel píše, přečti si tendle poslední řádek a hned ti bude všecko jasný.

* Ten Švanda, ten dudák, je už hotov, ta Dechovka taky. Taky já budu brzo hotovej, jestli budu pracovat v takovým tempu.