Martin Jun

Doživotí 

2014, Labyrint

k. je polapen

Chytili K.! křikl na mě Denis a mně bylo okamžitě jasné, že tohle je první skutečná bomba v mé krátké kariéře novinářky. Poběž! 

Fotografa jsme nabrali cestou k autu. Bez něj se barevné noviny neobejdou, a jak říká Denis, i kdyby obešly, my ne, protože místo pro velký obrázek bychom museli vyplnit textem.

Denis po cestě volal mluvčí policejního ředitelství a nějaká další spřízněná místa, aby zjistil, kde je K. teď. Bylo nám to k ničemu, protože jsme se k němu nedostali.

Nakonec jsme telefonicky mluvili s nadřízeným policisty, který K. zatkl. Tak jsme se dozvěděli, jak se věc seběhla.

rené poznává k. 

Kdo je K.? zeptal se mě ten večer v hospodě René a já nemohla věřit, že o něm neslyšel. Ani ne před třemi měsíci bylo jeho jméno přetřásáno ve všech novinách a ještě i teď se sem tam nějaký dozvuk objevil.

Zkazil mi radost, že ho ohromím. Nevěřícně jsem si ho prohlížela, a když jsem se ujistila, že ten dotaz myslí vážně, vysvětlila jsem, že K. je světoznámý spisovatel českého původu.

Aha, řekl René, já knížky nečtu. Ale jak to, že jsem ho nikdy neviděl v televizi?

Na veřejnosti se vůbec neukazuje. Vlastně ho nikdo neviděl už skoro pětadvacet let. Říkalo se, že se ukáže jedině ve Stockholmu. Přebrat cenu, dodala jsem, protože mi bylo jasné, že René se nedovtípí. Ale taky se říkalo, že je možná už mrtvej a že přikázal svou smrt tajit, aby cenu dostal. Posmrtně se totiž neuděluje.

A k čemu by mu po smrti byla? zeptal se naivně René a mně došlo, že neví nic o obsesi slávou a nesmrtelností. Řekla jsem tedy, aby ho s ní pohřbili. To Reného uspokojilo a ukázal číšnici o další pivo.

k. nemá životopis

Původně jsem o K. také mnoho nevěděla, ale vpodvečer jsem si to stačila nastudovat. Nebylo toho naštěstí hodně, protože K. informace o sobě úzkostlivě tají. To nejdůležitější bylo, že v 70. letech emigroval. Říkalo se, že neodjel kvůli StB, ale protože mu hrozilo vězení za vraždu těhotné milenky. Ne že by mu dělala žárlivé scény, on jen nesnesl pomyšlení, že by měl potomka.

Podle mě to byla blbost, ale v článku jsem to pro jistotu zmínila. Aby tam bylo všechno. Denis říká, raději víc než míň. Závažnější bylo, že se po revoluci nevrátil. To spoustu lidí naštvalo. Na půdě parlamentu padly návrhy, že mu vezmeme občanství, ale pak se ukázalo, že už mu ho sebrali komunisti.

Ale jak ho vlastně zatkli, když tu nežije? zeptal se René a já mu vysvětlila, že K. jezdí tajně do Čech. Teda jezdil, poslední léta vůbec. Letadlo nepřichází v úvahu, jeho žena by ve vzduchu ohluchla. A řízení auta, které ho dříve uklidňovalo, ho unavuje.

Myslelo se, že už se tady nikdy neukáže, ale teď nám štěstí přálo. Asi se přijel naposledy rozloučit a to byla chyba. Je mu osmdesát, víš? řekla jsem Renému a ten od té chvíle ztratil o spisovatele zájem. Ani se mě nezeptal, proč byl K. vlastně zatčený.

k. se pravděpodobně přiznává

Druhý den jsme se opět vydali na policii. Denis tam má několik dobrých kontaktů, kterým se z kdovíjakých důvodů vyplatí být s tiskem zadobře.

Štěstí nám přálo, jeden z nich byl do případu přímo zapojený. Jméno přede mnou úmyslně zamlčel, ale Denis mi o něm řekl, že není ničím vyučený a k policii odešel, když nemohl najít jinou práci. Bez okolků jsme vyzvídali, jak vyšetřování probíhá. Policista řekl, že na K. nasadili nejlepší lidi, ale zatím z něj nemohou nic kloudného dostat. Na všechny otázky odpovídá jen jedním slovem. Jakým, to nám odmítl prozradit, ale řekl, že obecně se má za to, že je to přiznání.

Pro ten den jsme to vzdali a domluvili si schůzku na ráno.

k. má odpověď na každou otázku

Policista měl o poznání horší náladu než předešlého dne. To nás zaskočilo. Měli jsme již napsané články o přiznání K. se spoustou detailů, které jsme si nevymysleli, opravil mě Denis, ale domysleli. V redakci jen čekali na pokyn, aby je zveřejnili. Dokonce se zvažovalo zvláštní vydání. A najednou nám z výrazu toho policisty bylo jasné, že všechno to úsilí je zbytečné.

Ukázalo se, že K. byl zahrnut přívalem otázek týkajících se jeho případu, ale i mnoha dalších, nesouvisejících, které ho měly zmást a nalomit. Zdál se duchem nepřítomný, ale když ho výhružný hlas vytrhl z rozjímání a požadoval přímou odpověď, zopakoval vždy jediné slovo: SMRT.

Policisté si s tím nevěděli rady. Nejprve předpokládali, že K. nechce ztrácet čas výslechem a navrhuje pro sebe trest. To bylo včera, kdy nám policista řekl o přiznání. Potom je ale stereotypnost odpovědí K. přece jen znejistěla a zavolali na pomoc policejního psychologa. Toho jako prvního napadlo zeptat se vyslýchaného, proč na každou otázku odpovídá slovem SMRT.

K. se prý na psychologa podíval zpod stařecky přerostlého obočí a řekl mu, že SMRT je odpověď na každou otázku. Na každou filozofickou otázku.

Zavolali jsme do redakce, že přiznání se o den odkládá. Cestou zpátky se mi z Denisových výroků zdálo, že mu K. začíná lézt krkem.

k. není nezvěstný, neboť není k nalezení

Pak se situace náhle rapidně zhoršila. Francouzský ministr zahraničí se setkal s naším velvyslancem a žádal vysvětlení. K. byl koneckonců francouzský občan. Není co vysvětlovat, řekl s úsměvem český velvyslanec, kde je nějaký důkaz, že K. zmizel?

Francouzská diplomacie se dostala do nezáviděníhodné pozice. Vzhledem k tomu, že K. žil už čtvrtstoletí mimo dohled veřejnosti, nedokázala jeho zmizení potvrdit. Spisovatelova žena se po něm nesháněla, protože odjel na blíže neurčenou dobu do rodné země. Vypátrat ho tam bez většího úsilí bylo nemožné, nikdo neznal jeho itinerář a v hotelech se ubytovával pod falešnými jmény.

Francouzská diplomacie se varovně stáhla a vyčkávala. Dokud nebude K. oficiálně pohřešován, měla svázané ruce. 

V důsledku francouzské intervence uvalily české úřady na kauzu úplné informační embargo, a dokonce donutily všechny vydavatele novin, aby zatčení K. dementovali.

Myslela jsem, že tím to pro nás skončilo, ale Denis řekl, že úkolem novináře je informovat a že nás žádný vnější tlak nesmí zastavit. Naplnění tohoto poslání nám mělo dodat novou chuť do práce. Dny byly vyplněny bezvýsledným pátráním po informacích. I zdroje původně ochotné mluvit, nyní bezmocně kroutily hlavou.

k. je systematický mystik

Přenesl se na mě nepříjemný pocit z porušování tabu, ale to málo, co jsem věděla, mě na jazyku nesnesitelně svrbělo. Usoudila jsem, že Renému se svěřit můžu, protože ničemu z toho nerozuměl.

To zas otravuješ s tím dědulou? zeptal se mě, hned jak dosedl, a já spustila. Ale když jsem mu slíbila pár piv, byl ochotný mě poslouchat. Musela jsem si samozřejmě několik věcí přimyslet, aby byl obrázek úplný a dával smysl. Jinak by mě René pořád přerušoval přihlouplými dotazy. Ani ho nenapadlo se zeptat, odkud můžu takové detaily znát. 

Všechno se odehrálo takhle, začala jsem, K. už je hodně starý, ale ne senilní, aby nevěděl, že před sebou nemá mnoho let života. Uvědomuje si, že mu bylo dopřáno více času než většině jeho literárních vzorů. Dokonce, a to mu kdysi přišlo nepředstavitelné, dohání i staříka Goetheho.

Do Čech přestal jezdit, protože ho sem nic netáhlo. Ale také neřekl, že už nikdy nepřijede. A vždycky měl tak nějak v hlavě, kromě toho, že napíše ještě jeden velký román, že se sem naposledy vypraví. Jeho žena už tomu ani nevěřila, věděla, že ona zůstane ve Francii, a nepředpokládala, že by se K., který je na ní ve všem závislý, rozhodl jet bez ní. A do toho přišla ta aféra, která mu Čechy, jimž pomalounku odpouštěl všechny křivdy, nepředstavitelně znechutila.

Tady se René neudržel a zeptal se, jaká aféra. Přece ta, kvůli který byl teď zatčenej, okřikla jsem ho a zatvářila se dotčeně. René ztichl. Pokračovala jsem.

Jenže pak se stalo něco, co K. dodalo potřebný impulz. Zhruba tři měsíce před osmdesátými narozeninami seděl K. ve své pracovně u jednoduchého psacího stolku a listoval muzikologickou studií, kterou si nechal poslat z Brna. Knihy na policích byly setříděné, a kdo zná pracovny spisovatelů, v nichž se knihy nedbale povalují v policích, po stolech a po zemi, jen by nad tím pořádkem žasl. Jenomže K. je systematik. V tom je jeho síla, vysvětlila jsem Renému, nikoliv v intuici.

Tiše přikývl. Myslím, že neměl tušení, o jaké síle to mluvím.

Kromě toho, že je systematik, je také mystik. Je pověrčivý, věří v moc čísel a různá znamení. A toho osudného dne, kdy listoval studií, která voněla Brnem a zněla hudbou, již K. jako každý dobrý hudebník slyší hned, jak zahlédne shluk rovnoběžných linek propletených čárkami s tlustými bříšky, se mu ty dva podněty logicky slily do jediné silného vjemu. Vzpomněl si na svého otce, vynikajícího brněnského muzikologa.

René zmateně zamrkal. To ještě nebylo nic neobvyklého, ujistila jsem ho, ale už jsem nedodala, jak samozřejmé bylo to spojení v pokoji, kde na zdi visí fotografie otce vedle fotografie Leoše Janáčka. K. chvíli rozjímal, knihu rozprostřenou na dlani a dlouhých prstech, pohled upřený nad povánoční pařížské střechy. Potom ztuhl, přisunul blok papíru a začal horečně počítat. Počítal dny a měsíce. Počítal znovu. Zavolal ženu, aby jeho výpočet ověřila. Když se tak stalo, chvíli tiše seděli. K. byl na den přesně tak starý jako jeho otec, když zemřel.

Jen jeď, řekla mu žena, za pár let už bys na to nemusel mít sílu. A tak se K. odhodlal ke své poslední cestě do země, kde zemřeli jeho rodiče.

k. se vydává na cestu

René sledoval sousední stůl a musela jsem si vynutit jeho pozornost, abych mohla ve vyprávění pokračovat. K. zavolal několika starým přátelům do Brna, povětšinou spisovatelům, a ohlásil jim svůj příjezd. Potom však, jak má ve zvyku, ještě několikrát volal on nebo jeho žena a místo i čas příjezdu měnili. Právě proto teď nikdo dobře neví, kde je.

Vždyť jsi říkala, že ho zavřeli! vstoupil do vyprávění hněvivě René a byl rád, že mě, jak myslel, přistihl při lži. Odbyla jsem ho a pokračovala.

Jednoho rána hodil do auta středně velký kufřík s oblečením a žena ho políbila na cestu, na niž vyrážel už několikrát, ale nikdy ne s obavou, zda ji fyzicky zvládne. Byl naštěstí zvyklý jezdit pomalu, aby se pokochal krajinou, nebo proto, že si po kritice na adresu zrychlené doby nemůže dovolit pokutu za překročení rychlosti. Na jídlo stavěl v restauracích, které měl vytipované z předchozích cest. Nakonec dorazil celkem pohodlně do Čech, dokončila jsem a napila se z půllitru, který právě postavili na stůl.

René mé odmlky využil a vyčetl mi, že jsem se stále nedostala k tomu hlavnímu, totiž jak byl K. dopaden.