Recenze: Krizové roky jsou pryč, Česká filharmonie míří ke světové pověsti

Svoji sto dvacátou sezonu zahájila Česká filharmonie skladbou Leoše Janáčka Šumařovo dítě. Titulem jistě nemyslela sama sebe, vždyť orchestr pokládá za svého otce Antonína Dvořáka, který jej jako první dirigoval. K dnešnímu samostatnému tělesu, jež znovu míří ke světové pověsti, ale vedla ještě dlouhá cesta.

Pro čtvrteční otevření narozeninové sezony, které se opakuje ještě pátečním koncertem, filharmonie vybrala díla Leoše Janáčka, Josefa Suka a Antonína Dvořáka. Sáhla tedy ke svému kmenovému repertoáru, což by se s trochou škarohlídství dalo pokládat za lenost.

Posluchač ale dostal příležitost porovnat aktuální koncert s existujícími nahrávkami i vlastní pamětí – orchestr se před svým publikem v zásadě svlékl do naha.

Šumařovo dítě Leoše Janáčka k obecně známým dílům sice nepatří, zato Sukova Pohádka a Dvořákovy Slovanské tance jsou pro české a nakonec i světové publikum zcela samozřejmou "čítankou".

S Českou filharmonií je pojí téměř rodinné pouto: Dvořákův zeť Josef Suk byl členem Českého kvarteta, jehož způsob hry kdysi vštěpoval orchestru dirigent Václav Talich. Z něj vyšly ty široce zpívající, kulatě znějící smyčce, lahodný souzvuk dřevěných dechových nástrojů a měkce nasazující žestě, které byly slyšet i na čtvrtečním koncertu.

Česká filharmonie vstoupila do sezony s novým koncertním mistrem prvních houslí Vodičkou

Další 4
fotografie

O České filharmonii se vždy jaksi mechanicky mluví jako o „prvním orchestru“, „vlajkové lodi“ a „rodinném stříbře“. Znělo to až ironicky v dobách polistopadových svárů s řediteli i šéfdirigenty, kdy se zdálo, že orchestr víc žvaní než hraje.

Soudě dle čtvrtečního koncertu jsou krizové roky pryč. Celé těleso se za okouzlujícím zvukem ztrácelo, jako by na pódiu ani nebylo, a zněla jenom hudba. Posluchač mohl s radostí zaznamenat, že se zvuk České filharmonie pořád ještě nevmáčkl do univerzální formy, kvůli které už není možné rozlišit jeden západoevropský orchestr od druhého.

Šéfdirigent Jiří Bělohlávek navíc každé ze tří skladeb večera vtiskl osobitý charakter.

Symfonickou báseň Šumařovo dítě napsal Leoš Janáček na motivy balady Svatopluka Čecha. Zemře starý vesnický muzikant, zanechá po sobě jen malé dítě, majetek dědí obec. Úřednice hlídající nepatrné dědictví usne a při krátkém probuzení vidí jako ve snu starého otce, jak dítě volá k sobě – stejně ho čeká jen pronásledování a smrt hladem. Ráno je dítě mrtvé a housle pryč, obec utrpěla škodu a úřednici její historku nikdo nevěří.

V podání České filharmonie zněla tato Janáčkova balada při vší ušlechtilosti energicky a úsečně, vnitřní energie orchestru stála na důrazných a nervních kontrabasech.

Pohádka Josefa Suka je vlastně hudba ke hře Radúz a Mahulena, v níž pohádkový příběh Juliuse Zeyera plný lásky a bolesti nachází svůj orchestrální obraz. Ve čtvrtek se Pohádka rozezněla rozevlátým romantickým dechem, z jakého dodnes čerpají autoři hudby k hollywoodským trhákům.

Suk ovšem nebyl jen tvůrce nálad, ale vynikající symfonik mahlerovské velikosti. V obou skladbách první půle hrály významnou roli sólové housle a koncertní mistr Jiří Vodička ukázal názorně, že celkovou kvalitu orchestru vytváří výrazné individuality.

Druhá řada Slovanských tanců Antonína Dvořáka má oproti první jiný charakter. Je méně taneční, propracovanější, s tanečními inspiracemi zachází volněji. Vytváří spíš vzdálené ohlasy lidových tanců, než aby je ztvárňovala přímo.

Závěrečný osmý tanec není strhující smrští, která si říká o přídavek, ale zamyšlené, klidné rozloučení. Slovanské tance zněly lahodně, drobná sóla i pasáže jednotlivých nástrojových skupin zůstávaly pevně zaklíněné v sevřeném zvuku orchestru, ale neztrácely se v něm.

Je otázka osobního vkusu, zda by si posluchač představoval Slovanské tance a Dvořáka vůbec dramatičtějšího, romantičtějšího – autor tohoto textu například ano. Osobní preference tu ale stojí proti promyšlenému, soudržnému a preciznímu nastudování, které orchestr perfektně provedl.