Litomyšl vystavuje jednu z nejdůležitějších českých soukromých sbírek umění, je v ní Nepraš či Kolíbal

První vystavení části soukromé sbírky olomouckého právníka a investora Roberta Runtáka je svým způsobem senzační. Děje se jako hlavní bod letošní Smetanovy výtvarné Litomyšle, která již od roku 2005 se střídavými úspěchy doprovází zdejší festival klasické hudby.

Letošní výstavní počin se svým významem a zpracováním řadí k zásadním litomyšlským výtvarným projektům, jako byly expozice umělců Karla Malicha, Jana Merty, Aleše Veselého či Theodora Pištěka. Již potřetí za sebou se v Litomyšli vsadilo na ryze privátní kolekci, konečně až letos to ovšem skutečně vyšlo.

Sbírka Roberta Runtáka, i vzhledem k mládí sběratele narozeného roku 1976, nevzniká dlouho. Runták se kolekci věnuje intenzivně zhruba devět let, ale díky jeho nasazení, záběru sbírání a možnostem se záhy vyšvihla mezi dvě nejdůležitější české privátní sbírky vedle kolekce manželů Lettenmayerových.

Rozsah Runtákova zájmu jde od klasické moderny po současné umění, to ovšem sbírá systematicky a s výrazným mezinárodním přesahem. U každé sbírky, byť vzniká s určitým objektivizujícím záměrem obsáhnout vše podstatné v českém umění, se prosadí osobní preference. Ty Runtákovy jsou vytyčené jednak klasickým médiem obrazu, sochy či objektu, a z hlediska stylového expresivním a figurálním projevem, někdy až s postsurrealistickými, punkovými či jinak provokativními přesahy.

Zdá se tedy, že tato sbírka jde mimo současné postkonceptuální trendy v umění, jak se je snaží deklarovat například Cena Jindřicha Chalupeckého. Pravda ovšem je, že tendence vystavené v Litomyšli jsou stejně aktuální v současném umění jako ty "postkonceptuální". Jen se tuto skutečnost snaží většina českých institucí, zčásti kvůli hlouposti, zčásti kvůli ideologickému praporu v ruce, zamlčovat.

Litomyšl vystavuje jednu z nejdůležitějších českých soukromých sbírek umění, je v ní Nepraš či Kolíbal

Dalších 34
fotografií

Výstava nese název Tohle není poesie! (Zhroucení citů) a jejím autorem a kurátorem je slovenský malíř Martin Gerboc. Sběratel mu nechal zcela volnou ruku s výběrem děl a koncepcí, nicméně tón expozice přirozeně udalo již samo pověření tohoto malíře postapokalyptických morbidních černobílých figurálních výjevů.

Výstava je komponována do tří částí s jednoznačnou sázkou na citový prožitek návštěvníka. Tento přístup, který spolu svádí jinak nepřiměřené autory, skvěle vychází, výstava jako celek působí kompaktně, překvapivě, svěže, chytře a konečně také jinak.

Objekt Karla Nepraše stojí před obrazem Daniela Richtera, jedné z největších malířských hvězd současné západní scény. Plastika Stanislava Kolíbala nazvaná Torzo s rukama v bok z roku 1961, která zakončuje sochařovo figurální období, báječně koresponduje s menším, ale výrazným obrazem Jiřího Sopka se čtyřmi propojenými hlavami ze 70. let a podivně "slepeckou" kompozicí Tomáše Císařovského Tvář světla z roku 1991, na které je hlava muže s vyhaslým pohledem, doprovozená nápisem ve slepeckém písmu.

Obraz Andreje Dúbravského se samofelujícím chlapcem je umístěný vedle červenavé ložnice Atally Szücse – to jsou jen některá ze "sousedství" na litomyšlské výstavě.

Zkoumání světa za fasádami, cit a vášně, bourání konvencí, temné i temnější příběhy, sex a láska, zkrátka vyprávění či příběhy těl a těla, které posouvají lidskou existenci, jsou obsahem a strategií litomyšlské výstavy. Naznačuje jisté příběhy, jež jdou za běžný rámec společenských a uměleckých konvencí. Chce vzbudit emoce a také toho dosahuje.

Doprovází ji perfektně udělaná, velmi osobně pojatá publikace se zevrubným textem kurátora Gerboce, rozhovorem Jana Kudrny s Robertem Runtákem a množstvím reprodukcí, které rozšiřují aktuální výstavu i o to, co se do intenzivně pojaté expozice nevešlo.

Když si člověk vzpomene na výstavu Sensation sbírky Charlese Saatchiho z 90. let, která pohnula světem umění, napadne ho jistá paralela. Tohle není poesie! není jen taková obyčejná výstava – to je takové české Sensation.