Klavírista Lukáš Vondráček už dávno není pouhé zázračné dítě. Hraje na úrovni světových hvězd – a stejně jako ony je málokdy k vidění na tuzemských pódiích. Festivalu Pražské jaro se podařilo téměř nemožné, když Vondráčka získal ke čtvrtečnímu vystoupení s Českou filharmonií a dirigentem Kristjanem Järvim.
Vondráček loni vyhrál Soutěž královny Alžběty v Bruselu, do pražského Obecního domu tak nyní přijel ještě stále s pomyslnou aurou "nejlepšího pianisty světa". Na programu měl čtvrtý klavírní koncert Sergeje Rachmaninova, skladbu hutnou, plnou patosu a emocí, v níž se sólový klavír s orchestrem doplňují a předhánějí v intenzitě sdělení.
Vondráček zřetelně upřednostňuje hudbu před čímkoliv jiným, naprosto se do ní noří. Bezchybnou hrou docílil, že vypjatě vrstvený Rachmaninovův koncert působil jednolitě, jako monument. Jde o skladbu u nás i ve světě méně uváděnou, také posluchačsky méně vděčnou než Třetí klavírní koncert, avšak vyznívá a vyzněla strhujícím způsobem.
Pianista Vondráček působí sice spíš jako introvert, ale nehraje tak, když to není třeba: rytmické energie, neutuchajícího pohybu vpřed a pregnantnosti, tedy síly, kterou tato v Americe napsaná skladba vyžaduje, má v zásobě dost.
Jak poznamenal před koncertem, zrovna teď má raději německý repertoár než Rachmaninova, ale při vystoupení to nedal najevo a hrál oslnivě.
O to víc se ovšem potom charakteristicky, úplně jinak než v blyštivě efektním Rachmaninovově koncertě, ponořil do přídavků – do nezvykle dlouhého, zamyšleného, intimního a klidného Brahmse a Schumannova Snění. Těžko si představit odlišnější světy než tuto lyriku a předchozí efektnost, těžko si představit ještě zřetelnější a dokonalejší schopnost interpreta vnitřně mezi nimi přepnout.
Také z pražského koncertu je jasné, že Lukáš Vondráček definitivně patří do interpretační elity a že jeho vyjádření ve smyslu „jsem rád, že už mám soutěže jednou provždy za sebou“ je sice bonmot, ale má naprostou logiku.
Recenze: Pražské jaro zažilo klavíristu Vondráčka, vítěz bruselské soutěže definitivně patří mezi elitu
Taktovky nad Českou filharmonií se ve čtvrtek ujal Kristjan Järvi, mladší ze dvou dirigentských synů dirigenta Neemeho Järviho. Je zajímavou, angažovanou osobností s přesahy až k filmu a snahou propagovat pobaltskou kulturu.
Järvi není typem dirigenta, který by se vyžíval pouze v minuciézních detailech a finesách interpretace. Stručně řečeno: na pódiu tolik nekouzlí.
Straussova rozměrná symfonická báseň Sinfonia domestica, plná hudebně vyjádřených privátních scén, kdysi za svou údajnou autobiografičnost sklízela posměch. Ten ve čtvrtek nebylo třeba sdílet. Järvi skladbu s filharmoniky předestřel způsobem, který byl z hlediska možné straussovské zvukové a výrazové rafinovanosti spíše standardem než něčím výjimečným. Zahráno výborně.
Straussova hudba však potřebuje ještě něco dalšího – větší elektrizující impulzy pro další a další stupňování emocí, pointy pro překvapivé zvraty, cit pro lyriku balancující na hraně líbivosti, schopnost pokusit se evokovat všechny nabízející se programní stránky hudby. A to bez snahy o jejich doslovný výklad, ten ani není možný, ale přece jen s touhou nechat hudbu hovořit. To už se podařilo o něco méně.
Je pěkné, že si Kristjan Järvi, třebaže od sedmi let žil v New Yorku, udržuje vztah k rodnému Estonsku. Skladba tamního rodáka Arvo Pärta – třebaže jako Järvi také kdysi opustil svou zemi ovládanou Sověty – proto měla v úvodu čtvrtečního večera logiku. Šlo o Labutí píseň, jeho vlastní orchestrální úpravu jiného opusu.
Teprve několik let stará, nedlouhá kompozice uhýbá od Pärtova obvyklého charakteristického hudebního jazyka k obecnější postmoderně.
Klasicky koncipovaný čtvrteční program s „předehrou“, „koncertem“ a „symfonií“ naplnila Česká filharmonie s Kristjanem Järvim především neoposlouchanými díly, o něco méně už interpretační výjimečností. Ještě že tu přinesl Lukáš Vondráček.
Recenze: Pražské jaro zažilo klavíristu Vondráčka, vítěz bruselské soutěže definitivně patří mezi elitu
