Česká filharmonie zahájila Smetanovu Litomyšl báječným Čajkovským, s dirigentem Byčkovem je v souladu

Ve spárech živlů, jak je zde obvyklé, v pátek večer začal hudební festival Smetanova Litomyšl. Ve druhé části úvodního koncertu, který obstarala Česká filharmonie s dirigentem Semjonem Byčkovem a houslistou Josefem Špačkem, se spustil takový liják, že část třetí věty Brahmsova koncertu se ztrácela ve staccatu kapek bušících do střechy, rozestřené nad nádvořím litomyšlského zámku.

Naštěstí nešlo o vichřici, která vyvrací stromy z kořenů, což už v Litomyšli také zažili, ale přece jen to trochu narušilo vyvrcholení slavnostního úvodu. Zvláště když Byčkov a s ním i filharmonici pojali Brahmsův houslový koncert jemně, s citem pro každý detail v orchestrálním doprovodu, který ponechával velký prostor sólistovi.

Josef Špaček, už sedm let rovněž koncertní mistr prvního českého orchestru, je na tuzemských pódiích všeobecně oblíbeným interpretem, a tak se i v Litomyšli setkal s příznivým přijetím.

Slavný Brahmsův koncert z roku 1877 zahrál suverénně, precizně, uvolněně a v duchu skladby, která mu vedle méně sólisticky výrazných pasáží dává i dostatek místa k virtuóznímu předvedení.

Špaček se však nikdy samoúčelně nepředvádí. Bylo cítit, že souzní s Byčkovovou komornější orchestrální koncepcí. Možná, že tomu byla na vině lijáková dohra, možná, že místy chyběla větší symfonická výbušnost, každopádně i přes skvělé brahmsovské provedení byla emocionálním vrcholem první půlka večera.

Ta začala vskutku originálním provedením předehry k Prodané nevěstě zdejšího slavného rodáka Bedřicha Smetany. I když se dalo předpokládat, že dirigent Byčkov nepodlehne tanečním a rozjásaným svodům litomyšlského mistra, odehrálo se nečekané. Mimořádně propracované podání udělalo z předehry symfonickou miniaturu, vyklenutý příběh, svého druhu hudební báseň, ve které si Byčkov pohrál s každou notou a s každým nástrojem.

Recenze: Česká filharmonie zahájila Smetanovu Litomyšl báječným Čajkovským, s dirigentem Byčkovem je v souladu

Dalších 15
fotografií

Barevnost orchestru byla uhrančivá, koncepce překvapivá. Po osobitém přečtení partitury Mé vlasti dirigentem Danielem Barenboimem na letošním Pražském jaru se odehrál další důkaz toho, že Smetana je skladatel, který by měl být hrán nejen častěji, ale hlavně nově a inspirovaně.

Obdivuhodné orchestrální bravury a barevnosti provedení se dočkali posluchači také v Čajkovského symfonické básni Francesca da Rimini. Česká filharmonie Čajkovského umí, hrává ho s chutí a s přesnou dávkou slovanského porozumění pro citově rozháraného ruského romantika.

Navíc je filharmonie nyní ve vynikající kondici, Semjonu Byčkovi důvěřuje. A ten jako zkušený světový harcovník pracující s nejlepšími orchestry planety dává filharmonikům prostor pro rozvinutí jejich hudební potence. Výsledkem jsou jedinečné hudební kreace.

Jistou výhodou u Čajkovského oproti Brahmsovi bylo, že ho filharmonie měla nahraného a obehraného ze svých abonentních koncertů minulý týden v pražském Rudolfinu. Litomyšlské provedení tedy mohlo čerpat z dokonalého souladu orchestru s dirigentem a posunout vyznění této zvukově atraktivní a náladově proměnlivé skladby v otevřeném prostoru zámeckého nádvoří snad ještě dál, než to umožňuje koncertní sál.

Vzrušené i tklivě lyrické pasáže se nádherně klenuly vzhůru a přes zataženou střechu se vznášely k mračným nebesům. Klarinetové sólo ve střední části skladby už snad ani nemohlo být zahráno lépe.

Česká filharmonie nejen skvěle zahájila nejvýznamnější mimopražský hudební festival, ale potvrdila svoji nastoupenou cestu zpět na světové orchestrální výsluní. Pokud bude i nadále spolupracovat s osobnostmi typu Semjona Byčkova, pak i nedávný skon jejího šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka – uctěného i zde, podobně jako v Rudolfinu, Nedbalovým Valse triste – by na této cestě neměl být osudovou překážkou.