Recenze: Česká filharmonie zahájila sezonu s Kavakosem, jehož housle nejsou jen k ušlechtilému zvuku

Zahajovací koncert 122. sezony České filharmonie asi nemohl začít jinak než vzpomínkou na jejího šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, který zemřel letos v květnu. Čtvrteční koncert ale řídil Jakub Hrůša, který je mezi Bělohlávkovými žáky jmenován obvykle na prvním místě, a v Rudolfinu se tak během krátké chvíle setkala minulost a snad i vzdálená budoucnost České filharmonie. A co bylo nejdůležitější – orchestr pod Hrůšovým vedením fungoval jako inteligentní a invenčně řízený systém.

Řecký houslista Leonidas Kavakos byl stylově a koncepčně skvěle vybraným sólistou pro Šostakovičův houslový koncert, jenž byl v programu na prvním místě. Orchestr s Jakubem Hrůšou tvořili soběstačný základ, do nějž by se dalo s úspěchem vložit takřka cokoliv. Výjimečné koncerty ale vznikají právě ze situací, kdy sólista není božstvo z jiné dimenze, nýbrž rovnocenný partner, který vynikne svou osobitostí – nikoliv tím, jak okázale jeho výkon trčí ze zbytku hudby ven.

Zahajovací večer sezony České filharmonie umožnil publiku konfrontovat Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll Dmitrije D. Šostakoviče a Symfonii č. 4 G dur Gustava Mahlera. Nejednalo se ani tak o tradiční dramaturgii, v níž po instrumentálním koncertu následuje symfonie, jako spíš o symetrické uvedení dvou čtyřvětých skladeb symfonických kvalit.

Šostakovičův houslový koncert z roku 1948 je skladba formálně natolik sevřená a promyšlená, že se vůbec nedá vtěsnat do konvenční představy sólujícího virtuosa s nenápadným doprovodem orchestru. Housle jsou zakomponované do orchestrálního zvuku jako jeho pevná součást, part je sice nesmírně náročný, ale nedovolí interpretovi žádnou sebestřednou exhibici, dokonce ani v sólové kadenci tvořící přechod mezi třetí a čtvrtou větou. Ctitelé paganiniovského sebeukájení mají při Šostakovičově koncertu smůlu. Ocitnou se ve svrchovaném království hudby, pro kterou není žádný orchestrální part vedlejší.

Pozice dirigenta ani sólisty v takto nastavených hudebních parametrech není jednoduchá. Poskládat a udržet vyrovnané provedení, z nějž se nic neztrácí, je mimořádně obtížný úkol.

Recenze: Česká filharmonie zahájila sezónu s Kavakosem, jehož housle nejsou jen k ušlechtilému zvuku

Dalších 18
fotografií

Česká filharmonie má ve svých genech poněkud "oldschoolově" objemný zvuk, v němž je ale také dostatečné množství energie. Orchestr vyzařuje osobité barvy a vytváří vibrující prostor, ve kterém je radost strávit i hodně dlouhý kus koncertního času.

Jakub Hrůša do tohoto prostoru vstoupil s ohromným smyslem pro vyvážení jednotlivých nástrojových skupin, s dynamickou rozvahou, s níž nedovolil orchestru utopit sólistu, ale také s perfektně provedenými kontrasty. Orchestr pod jeho vedením dokázal vystřelit z pianissima do fortissima nebo zase klesnout opačným směrem během okamžiku. Prudké dynamické vrcholy přitom nebolely, tichá místa se neztrácela. Proměňovala se intenzita zvuku, ne jeho hloubka.

Řecký houslista Leonidas Kavakos do tohoto zvukového prostoru vstoupil bez velkých gest a virtuózních manýr, ale zároveň s interpretačním sebevědomím, které se nebojí ničeho. Housle podle něj evidentně nejsou určeny k tomu, aby stále jen ušlechtile zněly. Třeba se občas – opravdu jen občas – nějaký ten tón úplně neozve nebo uletí trošku mimo, ale všemu vládne detailní práce se zvukovou barvou a promyšlené pojetí celku.

Když Kavakos držel napětí v pomalých pasážích takřka na jednom tónu, člověk se skoro bál dýchat, aby ten průnik do Šostakovičovy hudby něčím neporušil.

Tyhle housle ovšem nejsou "pro starý", alespoň obligátní přídavek z Bachovy partity pro sólové housle to naznačil. Velké, souvislé oblouky mysticky kráčející hudby zněly jaksi potrhaně a člověk by nejspíš potřeboval delší čas, aby k takovému ztvárnění našel cestu a objevil jeho vnitřní logiku.

Zároveň se ale ukázalo, jak tento přístup sedí do Šostakovičovy kompoziční techniky, která se nebála žádných inspirací včetně lidové taneční hudby i dobových šlágrů a skládala z nich dokonalé koláže, v nichž byl obsažen obraz světa.

Mahlerova Symfonie č. 4, která následovala po přestávce, upozornila s dramaturgickou logikou na to, že Šostakovičův kompoziční styl ani občasné zaujetí písničkami nespadly jen tak z nebe a měly se z čeho rozvíjet. Gustav Mahler byl "písňový symfonik", často ve svých symfoniích citoval písně z různých zdrojů, propojoval je s vlastními písňovými cykly, čtyři z jeho symfonií obsahují pěvecký part.

To je i případ čtvrté symfonie, jejíž poslední větu tvoří píseň Das himmlische Leben (Nebeský život) ze sbírky lidové poezie Chlapcův kouzelný roh. Dětsky naivní obrázek rajské zahrady, kde je hodně dobrého jídla i levného vína a hlavně samá radost a všem je do skoku, připomene píseň Den svadební ze sbírky Loutna česká našeho barokního mistra Adama Michny z Otradovic.

Mahler opravdu barokním způsobem nedokázal oddělit vysoké a nízké, vše pro něj bylo součástí jednoho světa, který navíc ve čtvrté symfonii získává nezvykle jasné barvy. Svou symfonii Mahler ovšem dokončil v roce 1900 – tedy nikoliv v době, kdy se na zemi hledaly odrazy nebeských slastí. Z lidského myšlení se spíš mělo začít vytrácet lpění na pevném bodu, z nějž se dá vznešenost či nízkost jednoznačně posuzovat – do publikace Einsteinovy speciální teorie relativity zbývalo pět let.

Čtvrtá symfonie zní mezi Mahlerovými titánskými díly jako výjimka plná světla a klidu. Jen ve třetí větě se střídají mahlerovsky chmurné plochy s radostnými protiklady. Symfonie navíc nemá ani jednu rychlou větu, tempové pokyny znějí: rozvážně, nespěchat – klidným pohybem beze spěchu – klidně – velmi poklidně. Hudba je to ale zvukově natolik opojná, že nikdy neusíná ani k usínání nepobízí. Svítí všemi barvami, vracející se „rolničkovou“ rytmikou i dynamickými zvraty.

Pro dirigenta je tu zásadním úkolem, aby symfonii v celkově poklidném tempu opravdu nenechal usnout a udržel její napětí a poklidnou napínavost, s níž nakonec dokráčí až k nebeským radostem poslední věty.

Jakub Hrůša vedl Českou filharmonii k vyrovnanému a vyváženému zvuku, v němž se krásně projevily zpívající smyčce, charakteristické vstupy dřevěných dechových nástrojů i oblý zvuk žesťů. Přechody mezi dynamickými kontrasty byly stejně přesvědčivé a propracované jako u Šostakoviče, jisté rezervy by se nejspíš našly v budování napětí v klidných plochách. Jakub Hrůša ovšem směřuje k bezvýhradně špičkovým výkonům beze všech pochyb.

Ve vší té orchestrální nádheře se poněkud ztrácel štíhlý soprán Marty Reichelové, alespoň na balkon takřka nedoléhal. Zdá se, že by nadějná pěvkyně měla k Mahlerovým obřím nárokům ještě nějaký čas dozrávat.

Česká filharmonie zahájila svoji 122. sezonu ve velkém stylu. Dramaturgicky dobře postavený a výborně provedený program by ve skutečnosti měl patřit k jejím standardům. V Rudolfinu tu byla navíc ještě zdánlivě zcela lehká samozřejmost, se kterou se orchestr s Jakubem Hrůšou k Šostakovičovi a Mahlerovi postavili. Tomu večeru vlastně nechybělo vůbec nic.