Měl se letos na podzim stát asistentem Jiřího Bělohlávka. I po jeho nečekaně rychlém odchodu se šestadvacetiletý dirigent Jiří Rožeň České filharmonii určitě neztratí. Ve středu v pražském Rudolfinu uvedl její abonentní koncert, který měl dle původních plánů řídit právě šéfdirigent Bělohlávek.
Rožeň je nespornou a velkou nadějí. Zároveň je jasné, že stojí na samém začátku a že ho ještě čeká delší cesta, než bude možné vzít jej naplno a zcela vážně na vědomí jako dalšího hotového českého dirigenta.
Večer vrcholil Dvořákovou Pátou symfonií. Filharmonie ji hrála pěkně, spolehlivě a stylově, ale osobité a jedinečné provedení to nebylo. Jiří Rožeň věděl a řídil, ale přece jen nebyl v té chvíli skutečným velitelem, který podněcuje a strhává. V jeho gestu ještě není opravdová výmluvnost.
Dvořákova první skutečně už výrazná symfonie vyzněla dobře v poměrech mezi zpěvností a zvukovou masivností, mezi temnějšími a světlejšími odstíny, mezi pastorálními epizodami a energickými plochami. Podařily se hezké závěry vět, včetně zakulacení samotného finále. Přesto se nelze ubránit dojmu, že se co do výrazu nehrálo na plný plyn.
Dirigent musí mít především dostatek sebevědomí, hodně zdravé suverenity a velké puzení. Má-li se postavit před stovku muzikantů a řídit je, nabídnout, či dokonce vnutit jim svou hudební představu, přesvědčit je o ní a spolu s nimi ji realizovat, nejde to ani jinak.
U tak mladého dirigenta, jakým je Jiří Rožeň, platí slova o vnitřní jistotě a odvaze dvojnásob. S nejistotou a zásadními pochybnostmi by na tuto profesi ostatně pomýšlet nemohl; nedokázal by pokračovat ve studiích v cizině a asistovat tam věhlasným umělcům a neunesl by ani odpovědnost postavit se před český první orchestr.
Recenze: Česká filharmonie otestovala mladého dirigenta Rožně, skutečným velitelem ale ještě není
Na pódiu tedy Jiří Rožeň ve středu působil dostatečně rozhodně a určitě ne nepatřičně, i když nadále vypadá spíše trochu klukovsky než jako velká autorita.
Studoval na pražské konzervatoři, ve Skotsku, v Německu, Rakousku a Švýcarsku a zúčastnil se důležitých interpretačních kurzů. Má za sebou v posledních třech letech soutěžní úspěchy, vystoupení s mnoha orchestry a sólisty i koncerty na festivalech, včetně Pražského jara, kde loni v koncertní řadě Debut dirigoval orchestr PKF – Prague Philharmonia.
Pokud ho snad nyní zasáhla tíha a důležitost příležitosti, kterou dostal, a nebylo by divu, dalo se to jen vytušit.
Skutečnost, že si ho Jiří Bělohlávek vybral jako budoucího asistenta i jako partnera pro jeden ze vzdělávacích koncertů, které zaznamenala a nedávno vysílala Česká televize, má logiku. Samozřejmě vzhledem k prokázaným kvalitám a schopnostem mladého umělce, bez nichž by nezaujal a neprošel. Ale k Bělohlávkově profilu pozornost mladým a jejich podpora patřila s naprostou samozřejmostí jako výrazný znak.
Stačí si vzpomenout na jeho dnes již zcela etablované žáky – zejména Tomáše Hanuse, Tomáše Netopila a Jakuba Hrůšu – a na příležitosti, které jim v minulosti vytvářel a poskytoval, stačí připomenout jeho nadstandardní přípravu Mé vlasti pro Pražské jaro s orchestrem konzervatoře před několika lety, v devadesátých i následujících letech jeho zakladatelskou i soustavnou další práci s Pražskou komorní filharmonií nebo z poslední doby mladé hráče v České filharmonii.
◼ Jiřího Rožně, který byl v uplynulých dvou letech asistentem šéfdirigenta v BBC Scottish Orchestra, čekají v dalších týdnech vystoupení s Komorní filharmonií Pardubice a Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, v lednu se má objevit v Košicích, v únoru v Praze u rozhlasových symfoniků.
◼ V březnu bude hostovat u Karlovarského symfonického orchestru a v rakouské metropoli orchestru Wiener Concert-Verein. Za několik dní má debutovat u Brucknerova orchestru v Linci.
S ní Rožeň ve středu vedle Dvořákovy symfonie dirigoval také Sukovo Fantastické scherzo, které jako kompozice už zdaleka není jen dvořákovské a jež vyznělo dostatečně silně a efektně.
Jiří Rožeň se ovšem vědomě profiluje také jako dirigent hledající jednak moderní a nové, jednak i starší málo známé skladby. A pro pražské publikum takovou položkou v jím řízeném koncertním programu rozhodně byla Bernsteinova Serenáda podle Platónova Symposia – v podstatě houslový koncert se všemi znaky virtuozity, lyriky, závažnosti i neoposlouchanosti.
Skladba měla díky sólistické suverenitě a interpretačnímu nadhledu houslisty Vadima Gluzmana obrovský náboj, zejména pak v závěrečné vygradované větě, kterou podle autora inspirovala Sókratova úvaha o démoničnosti lásky a ještě více posléze – v roztančeném vrcholu – představa opilého účastníka hostiny a debaty, vojevůdce Alkibiada.
Ale nemalou zásluhu na tom, že byl ten večer Leonard Bernstein zajímavým autorem, má i dirigent. Přestože jde o vcelku tradičněji koncipované dílo, nikoli o výstřednost či avantgardu, nebyl to žádný lehký úkol.
Koncerty s Česku filharmonií se opakují ještě tento čtvrtek a pátek.
Recenze: Česká filharmonie otestovala mladého dirigenta Rožně, skutečným velitelem ale ještě není
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
