Mezi Bondem a Gottwaldem: Ani nový snímek Toman se moc nepouští do osobnější filmařské výpovědi o komunismu

Telefonoval si po nocích s Klementem Gottwaldem, ale jeho jméno znají převážně historici Komunistické strany Československa a zdejších tajných služeb. Dobový snímek Toman režiséra Ondřeje Trojana a spoluscenáristky Zdeňky Šimandlové jej teď dostává do širšího povědomí. Muž jménem Zdeněk Toman vedl v letech 1945–1948 odbor československé zahraniční rozvědky: inteligentní, schopný se přizpůsobit, obratně bruslící v nejvyšších patrech moci, jíž se následně stal jednou z prvních vysoce postavených obětí (StB jej zatkla už v dubnu 1948, ale podařilo se mu uprchnout z vazby a dostat se do Venezuely).

Evidentně přitahovaný tajuplnou figurou (stopáž dvě a půl hodiny je až příliš velkorysá) rekonstruuje Trojan Tomanovu kariéru a pád. Do svého filmu vtahuje nejen známý příběh nástupu komunistů k moci, ale i téma židovských běženců snažících se dostat po konci války přes Československo s pomocí Američanů na Západ. Toman je měl v jurisdikci a díky bezskrupulózně uplatňovanému obchodnímu talentu získal z lidské tragédie nejen peníze pro komunistickou předvolební kampaň roku 1946, ale i pro sebe. Distribuční materiál jej popisuje jako šmelináře a všehoschopného kariéristu. Závěrečné titulky mu však souběžně připisují status téměř jakéhosi českého Schindlera, jehož jméno nese křídlo univerzity v Jeruzalémě.

Toman je tak spolu s Janem Palachem dalším z letošních filmů ohlížejících se do komunistických časů. V tématu "vyrovnávání se s minulostí" hrála přitom kinematografie v právě uplynulých dekádách důležitou roli jako součást "symbolického zápasu o definování významu období socialismu", jak píše Zsolt K. Horváth v antologii Past for the Eyes. Divácky úspěšné snímky jako Tankový prapor, Černí baroni, Šakalí léta, Kolja, Pelíšky, Báječná léta pod psa, Pupendo, Rebelové, Občanský průkaz, Ve stínu nebo Milada a částečně třeba i Tmavomodrý svět pomáhaly formovat to, jak si komunistickou totalitu současná společnost pamatuje a co si z ní bere.

Toman vybízí k úvaze, jak vlastně třicet let od listopadu 1989 o komunistické totalitě vyprávět v zemi, kde nejenže KSČ nebyla postavena mimo zákon, ale ani se neobtěžovala změnit své jméno a stále agresivněji se hlásí ke svému dědictví před rokem 1989.

Prostě nemožné

"Nejvíce by mě zajímalo zmapovat některé základní existenciální situace – nejen strach z budoucnosti, strach ze svobody, ale nyní také strach z vlastní minulosti," řekl v roce 1991 v rozhovoru pro Mladý svět prezident Václav Havel. Každá společnost transformující se z totality k demokracii musí nevyhnutelně reflektovat vlastní minulost. Ta česká se v devadesátých letech nejčastěji ptala, zda potrestat, či nepotrestat její aktéry a zda se na režimu podílela celá společnost, nebo byl jen výtvorem vládnoucích elit.

Legislativně vyrovnání se s minulostí pokryly lustrace a restituce. S morálkou už to bylo složitější. Jak připomíná Jacques Rupnik v textu Coming to Terms with the Communist Past (Srovnat se s komunistickou minulostí), silný vliv měl pragmatismus tehdejšího ministra financí a premiéra Václava Klause, který odmítal tezi Václava Havla, že nikdo není jen obětí, všichni jsou i viníky podílejícími se na udržování totality. Podle Klause nešlo jasně určit, kdo je vinen a kdo ne, a byli to ostatně obyčejní lidé, kteří svým drobným sabotováním nakonec pomohli ke konci režimu.

Možná z tušeného pocitu sdílené viny, tvrdí Rupnik, česká společnost v prvních letech po revoluci tak silně naskočila na rétoriku radikálního antikomunismu. Souběžně ale neměla problém tolerovat KSČ v parlamentu a postupně jí vyjadřovat stále větší podporu.