Chtěl být boxerem, toužil hrát Shakespeara, ale nakonec se stal Mužem z Ria, z Honkongu či Acapulca. Ano, to byl Jean-Paul Belmondo. Mohli jste ho obdivovat, kritizovat, či dokonce nesnášet, jedno je ale jisté: zadřel se nám všem pod kůži ten frajírek s cigaretou přilepenou na spodní ret, ten rebel a vtipálek, klaun a rošťácký policajt...  

Když Jean-Paul Belmondo zemřel, nebyla to jen smutná zpráva pro všechny Francouze. Zatrnulo nám všem, pozastavili se dokonce i ti, kteří se narodili v časech, kdy slavný Bebel už dávno žádné filmy netočil. 

Netočil, nehrál na jevišti, takřka nevystupoval na veřejnosti. Už mnoho let. To všechno mu postupně vzala nemoc a stáří, přesto tu byl – a když s ním syn točil dokumentární film, anebo i když ho spíš náhodou přece jen někdo vyfotil, dál rozdával úsměvy. V tom byl výjimečný. A tak si ho budu pamatovat: rozesmátého, přitom neokázalého a bezprostředního. Prostě to byl každým coulem profesionál – a hrozně milej chlap. Bylo mi ctí, pane Belmondo!

A i když vím, že jste neměl sentimentální řeči vůbec rád, snad mi prominete, že budu teď trochu vzpomínat... 

Je to dvacet let. Když na konci června roku 2001 dorazil Jean-Paul Belmondo na mezinárodní festival Art film do Trenčianských Teplic, visely po lázeňských nárožích plakáty zvoucí na legendární film U konce s dechem a před tamním „mostem slávy“ se tísnily stovky obdivovatelek a obdivovatelů. Dámy středního věku, tatínkové, stařenky v šátku i sotva odrostlé školačky – všichni trpělivě čekali, aby HO alespoň na minutku zahlédli a ulovili JEHO autogram. Když se konečně s několikahodinovým zpožděním objevil – ve světlém obleku, opálený, štíhlý, rozzářený, až na ty bílé vlasy přesně takový jako na stříbrném plátně – propukli v jásot.

„Jsem na Slovensku poprvé, cestou z letiště jsem měl čas se dívat. Máte krásnou zemi,“ řekl místo omluvy a pak se dlouho, dlouho klaněl, mával a usmíval. Smál se a pohotově odpovídal na dotazy i při tiskové konferenci, při galavečeru pak neodmítl snad žádný autogram a v jedenáct v noci se šel ještě osvěžit do místních lázní. Nazítří byl zase elegantní a v pohodě. Při našem rozhovoru vtipkoval a bez námitek také radostně pózoval fotografům.

Sourire. Encore une fois, s’il vous-plait! Prosím, úsměv a tu ruku víc nahoru, tvář natočit doleva, koleno dolů,“ překládala jsem lehce v rozpacích a Belmondo poslušně plnil mé příkazy. Jen když měl dát nohu přes nohu a ruce zalomit kdesi pod bradou, naježil se. Možná ho trápí revma, blesklo mi hlavou, vždyť už mu není dvacet. „Monsieur, tohle je pro vás přece jen krkolomná pozice, že?“ Střelil po mně pohledem, neubral však ani o stupeň na úsměvu: „To ještě vydržím, nebojte se! Ale na té fotce bude vidět, že nemám ponožky!“

To mne rozesmálo, poslední zbytky ostychu vzaly za své a on pak zvolna odpovídal na mé otázky. Nespěchal, usmíval se, jako kdyby neměl před sebou ještě tisíc dalších povinností, jako kdyby mu za pár hodin neodlétalo letadlo, jako kdyby ho nečekali další lidé, další úsměvy. Jak se mu tehdy podařilo na těch pár desítek minut zastavit čas, nechápu. Možná právě v tom spočívalo kouzlo jeho osobnosti. Jsem ráda, že jsem si s ním mohla trochu popovídat:

O legendě jménem Belmondo

Musí být docela únavné být neúnavným Belmondem, ne?

Je to náročné, ale na druhé straně také moc příjemné.

Když jsem viděla zástupy lidí, které na vás čekaly a aplaudovaly vám, vzpomněla jsem si na slova Roberta Merleho: „Francie má víno, módu a Belmonda.“

To že řekl?

Nechce se mi věřit, že to nevíte.

Dobře, snad jsem to kdysi slyšel. Ale že to vymyslel Merle? To bych si měl začít sám sebe považovat.

A nepovažujete si? Nejste hrdý na to, co jste dokázal?

Nevím, jestli hrdý je to správné slovo. Můj otec byl slavný sochař, jeden z největších ve své době, a vždy zůstal skromným člověkem. Často na něho myslím, srovnávám jeho a můj život. Nemohu být asi hrdý, ale snad mohu říct, že jsem šťastný.

Říká se o vás, že jste skromná filmová hvězda, ale tak skromná? Vyskytl se někdy okamžik, kdy jste si přál nebýt Belmondem?

Víte, já si to neusmyslel, nedělal jsem všechno pro to, abych byl jednou slavný. Vlastně, počkejte, chtěl jsem být kdysi slavný! Slavný jako Marcel Cerdan, náš legendární boxer. Všichni kluci mého věku tloukli tenkrát do pytlů písku, sváděli urputné zápasy na dvorku a přáli si být mistrem světa jako on. Jenže já pak jeden den dostal tři, možná čtyři strašné výprasky. Došlo mi, že ze mne Cerdan nebude. A tak jsem se raději dal na herectví. 

Proč ne třeba na sochařinu?

Prostě to tak samo přišlo. Myslíte, že jsem nezvolil dobře? Já myslím, že ano! Kdybych se dal na box, jsem dnes už dávno k. o. Budiž pochváleno herectví! Nemusíte s ním skončit, protože už nejste mladý a výkonný. V každém věku naopak najdete role, které je radost hrát.

Zájem lidí a médií vám tedy nevadí. Novináři vás přitom nijak nešetří, neunikne jim, když jste nemocný, když prožíváte rodinnou tragédii.

Říkám si, něco za něco. Na ty zlé věci nechci vzpomínat. Popularita mi na druhé straně otevřela nejrůznější dveře, přivedla mi do cesty spoustu lidí – dobrých i špatných, šťastných i zoufalých. Ukázala a nabídla mi věci, které bych jinak neměl šanci poznat. A i když je vám občas zima, někdy špatně až mizerně, i když máte zlý den nebo rok, ta radost, již vám vaše práce dává, je prostě silnější. Jsem rád, když mě lidé poznávají na ulici. Popularita není vždycky med, ale víte, to říkají hlavně ti lidé, které nikdo nezná. To je totiž pro herce vůbec to nejhorší. Když po něm ani pes neštěkne.

O Jeanu-Lucu Godardovi, o Jeanu Gabinovi

Nikdo vás takřka neznal, když vám na konci padesátých let Jean-Luc Godard nabídl roli ve svém filmu U konce s dechem.

Nejdřív jsem si myslel, že je to jen vtip. Neměli jsme žádný scénář, neexistovaly žádné napsané dialogy. První den natáčení jsem přijel na plac a on mi povídá: Běž támhle do toho baru, řekni si o pivo a pak odejdi bez placení. A tak jsem tam šel. Nevěděl jsem, kam schovali kameru, netušil jsem ani, jestli číšník ví, o co jde. Nevěděl, vyběhl za mnou a dožadoval se peněz... Pak Godard řekl, dobře, pro dnešek jsme skončili. Šel jsem domů a říkal si, to je totální blázen. Druhý den mě strčil do telefonní budky. Co mám tomu sluchátku říkat? ptal jsem se. Vymýšlej si! Večer jsem si opakoval: Godard je blázen. Z toho nemůže být pořádný film.

A on změnil evropskou kinematografii.

Byl jsem přesvědčený, že to bude totální propadák. Pak si máte být někdy něčím ve filmu jistá.

V době, která následovala po natáčení U konce s dechem, se také v bývalém Československu točily skvělé filmy. Nikdy jste u nás nebyl, ale znáte alespoň díla Miloše Formana, Věry Chytilové...

Samozřejmě, samozřejmě! První, co jsme ve Francii viděli, byl Formanův film Hoří, má panenko. Skvělý film! Měl jsem štěstí, setkal jsem se s Milošem Formanem také osobně v Paříži.

Vy dva spolu jste ale dost dobře nemohli spolupracovat, že?

Toho samozřejmě můžu jen litovat. A můžu také litovat, že jsem neviděl víc jeho filmů, které vznikly ještě v Československu. K nám se prostě přes tu politickou hradbu nedostaly. Je to škoda, věděli bychom ještě víc o něm, o jeho talentu a také o vás.

Francouzi dabovali Hoří, má panenko?

Jen opatřili titulky. Jsem rád. Nesnáším totiž dabing, protože mrzačí filmy. Když se díváte na italský film a herci mluví francouzsky, tak to už není ten původní film, ztratil přinejmenším padesát procent na své výpovědi. Když je přeložen do angličtiny, tak už je to skoro jiný film. Američané si s tímhle hlavu nelámou a všechno dabují. Ať si dělají, co chtějí, ale je velká chyba, když se po nich opičíme i my tady v Evropě. Já vím, je to diktát distributorů, kteří mají strach, že lidé na titulky prostě nepůjdou. Ale to je jen otázka zvyku. Měli bychom vyprávět příběhy z vlastních zemí, tedy i vlastní řečí. Koneckonců, jako herec si zakládám také na hlasu. Slyšela jste někdy v originále Jeana Gabina?

Nevím, možná, snad v nějaké staré detektivce.

Jestli ne, tak nevíte, kdo to byl Gabin.  

Jeana Gabina často jmenujete vedle režiséra Godarda jako člověka, který vás v mládí velmi ovlivnil. Obvykle pak přidáte ještě několik zásadně mužských jmen. Cožpak jste nepotkal žádné inspirativní ženy?

Obdivoval jsem Simone Signoretovou, Jeanne Moreauovou a Brigitte Bardotovou. Tu především. Brigitte Bardotová je moje mládí, člověk spřízněný ve víře, v životním názoru. Jsem šťastný, že jsem mohl patřit k téhle skvělé filmové generaci.

O ženách, o lásce

Když už mluvíme o ženách. Jak jste na tom dnes s láskou?

Měl jsem štěstí. Měl jsem mnoho krásných žen. Nejen krásných tělem a tváří – ony byly krásné i ve svém nitru. I když jsme se pak rozešli, z nejrůznějších důvodů, máme stále dobré vztahy… Ovšem teď žiju s tou nejkrásnější a vše je v pořádku!

Mluvíte tedy o Nathalii Thardivealové (druhá manželka J.-P. Belmonda, pozn. autorky), se kterou jste se seznámil prostřednictvím svého psíka?

To je hrozné, že?

Hrozné? To snad ne. Jen bych od Belmonda čekala trochu zábavnější způsob navazování známostí.

Já to taky od svého pejska nečekal.

Znamená to, že už stárnete?

Jako že se už nemůžu zamilovat bez prostředníka?

Anebo že už vás zajímají trochu jiné hodnoty, než jaké jste považoval za prvořadé ve dvaceti.

To jste řekla hezky diplomaticky. Ale já si nemyslím, že jsem se za ty roky nějak zásadně změnil. Mám přátele, které znám spoustu let – ještě z konzervatoře. Lpím stále na své rodině, svých dětech a vnoučatech a samozřejmě i na lásce. Vím už celé roky, že nemá smysl nic lámat přes koleno. Prostě je třeba brát život tak, jak přichází. A tak když to pejsek vyřídí za mne, tak se na něj prostě nezlobím.

O stárnutí, o strachu

Máte strach ze stáří?

Na tom není nic špatného, když stárnete. Přibývají vám sice vrásky, stárne tělo, ale dokud máte mladou hlavu, nic se neděje. Stáří musí být hrůzné, jestliže se oddáte apatii, všechno vzdáte, přestanete se zajímat, usilovat… To není fráze, skutečně můžete být stará už ve třiceti.

Vy sám jste se po sedmadvaceti letech u filmu rozhodl vrátit zpět na jeviště – to bylo docela odvážné rozhodnutí, ne?

Po dvaceti osmi letech! Kdysi jsem začínal s divadlem – tenkrát mě vůbec ani nenapadlo pomyslet na film. Chtěl jsem hrát v Comédie francaise. Jak bláhové a smělé! Tenhle sen se mi tedy nevyvedl, ale k divadlu jsem se přece jen vrátil a náležitě si ho užil. Ale bylo to nejdříve hodně těžké.

Proč? 

Za ty roky jsem zapomněl na strach. U filmu se nebojíte. Vždycky můžete začít znovu. Paměť? Žádný problém! Tady jsem to nějak zapomněl, tak dobře – střihneme to a začneme odsud. V divadle to je něco úplně jiného. Já se do divadla vrátil navíc za extrémních podmínek. Hrál jsem Keana, pak Cyrana z Bergeracu. To bylo tříhodinové představení, hráli jsme ho snad všude včetně Japonska a já se před každým představením klepal strachy, že zapomenu text.

To je krásný strach, ne?

Krásný! Nádherný! Je součástí naší profese, patří k herectví. Až přijde den, kdy se postavím na jeviště a neucítím srdce až v krku, je třeba toho nechat. Vášeň se vytratila. Dovedu si představit svůj život bez divadla. Poděkuju za hezký život a prostě se spakuju. Ale když to jen trochu půjde, jen trošičku, chtěl bych hrát.

Až…

Až do konce! To jste chtěla říct, ne?

(Celý rozhovor autorky s Jeanem-Paulem Belmondem vyšel v červenci 2001 v MF Dnes)