Útěky: Škvorecký vydává jedinou otevřenou zpověď Lídy Baarové

O žádné prvorepublikové herečce se dodnes nemluví a nepíše víc, než o Lídě Baarové. Byla krásná, žádaná, nabídky se jí ve třicátých letech hrnuly i z Hollywoodu. Její nejslavnější filmy Dívka v modrém, Panenství či Maskovaná milenka plnily prvorepubliková i protektorátní kina, a dodnes jsou oblíbenými televizními evergreeny.

Hvězdnou filmovou kariéru Baarové však před téměř sedmdesáti lety ukončily pletky s předními nacistickými prominenty v čele s říšským ministrem propagandy Goebbelsem. Zároveň jí však paradoxně zaručily i doživotní zájem odborníků, filmových badatelů, historiků, ale i laické veřejnosti.

Není tudíž divu, že knihy o fascinujícím osudu Lídy Baarové vycházejí dodnes.

Upřímnost pro Škvoreckého

Mnohé z nich jsou jen povrchními bulvárními spisky hledajícími hlavně pikantní detaily z hereččina angažmá v loži říšského ministra. Pak se ale tu a tam objeví i kniha, která si pozornost zaslouží.

Jednou z nich jsou Útěky, které se teď na českých knižních pultech objevují vůbec poprvé od svého vydání v torontském vydavatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1983. Podepsán je pod nimi Josef Škvorecký.

Ten před čtvrtstoletím pořídil s Baarovou během několika týdnů víc než osmnáctihodinovou nahrávku, na níž herečka (tehdy zřejmě vůbec poprvé v životě) otevřeně vzpomínala na svou kariéru.

Škvorecký pak její vzpomínky přepsal, zredigoval, upravil a publikoval. A vydal knihu, která bez nejmenšího klišé strhne čtenáře od první stránky. Zřejmě poprvé (a též naposled) tu totiž onou magickou aurou obestřená Baarová mluví opravdu upřímně.

Vůbec poprvé tak má člověk zvyklý na tradičně "studené" historické rešerše o této herečce a později i na její poněkud zahořklé salzburské výroky pocit, že se této velké meziválečné star někdo skutečně dostal takříkajíc "pod kůži".

Lidštější podoba patetického příběhu

Autentické vzpomínání Baarové i útržky jednotlivých historek, které se k její kariéře vážou, ještě podtrhuje ich-forma, pro niž se Škvorecký při přepisu nahrávek rozhodl.

Její jindy okázale patetický příběh "nevědomé krásky svedené nacistickým pozlátkem" se poprvé ukazuje v lidštější podobě. I díky postřehům, které se vážou k jejím počátkům v německých ateliérech UFA.

"Nejprve mě třemi jablky denně donutili shodit tu mou slovanskou boubelatost. Když mě na jaře 1934 oslovili pro roli Italky Giacinty v romanci Barkarola a absolvovala jsem první kamerové zkoušky, myslela jsem, bůhvíjak neumím německy. Můj protějšek měl pronést repliku Kdo řekne A, musí říct taky B. Moje odpověď byla jednoduchá: Měla jsem říct jen to B. Holku tedy navlíkli do krásných organtýnových šatů, podle pokynů režiséra se dlouze zahleděla do očí svého protějšku, udělala, že je v jeho náručí slastí na omdlení, a potom vydechla: Báááá.... jako ovce. Ateliérem nad tím mým vulgárním přízvukem zaburácel smích a mně bylo na omdlení," vzpomíná sebekriticky Baarová.

Já a politika? Ani zdání!

Jejímu vztahu ke Goebbelsovi je věnována největší část Škvoreckého knihy. A jestliže později zkoušela herečka nechvalně známou avantýru zapírat, z knihy Útěky vyplývá, že se s říšským ministrem stýkala intenzivně několik let.

"Zcela jsem mu podlehla. Bylo by lepší, kdyby to byl jenom flirt. Jenže tohle bylo mnohem vážnější," líčí bez okolků poměr k šéfovi nacistické propagandy.

Je pravděpodobné, že své zpovědi záhy litovala. V pozdějších knihách memoárů byla totiž Baarová o poznání uzavřenější: v roce 1989 herečka zřejmě v úleku nad upřímností, s níž se svěřovala Škvoreckému, sepsala o poznání umírněnější knihu Života sladké hořkosti se spisovatelem Františkem Kožíkem.

Tady vztahy s Goebbelsem vpodstatě popřela. "Já a politika? Ani zdání!", omlouvala svou fatální neznalost mezinárodněpolitické situace, která jí později v poválečném Československu zničila pověst i život celé její rodiny. Škvorecký však dokazuje, že se i tato Maskovaná milenka občas dokázala příjemně odmaskovat.