Monopol Wericha na Haškův román skončil. Švejk promlouvá dalšími hlasy

Je literární postavou v českém jazykovém prostoru nejskloňovanější. Málokdy se o Švejkovi ale mluví jako o literární postavě, častěji v souvislosti s domnělou sebekritikou Čechů - jsme národem Švejků, který švejkuje či provádí takzvané švejkování.

Něco takového však může říci jenom ten, kdo román Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války nečetl...

Častá je rovněž snaha o zobrazení, zachycení Švejkovy postavy, ať již přímo kresbou, či ve filmu, v muzikálu, nebo rovněž četbou či dramatizací románu. Ovšem jakou má Švejk tvář, postavu? Jaký má hlas? Rozhodnout se pro určitou interpretaci nutně znamená Haškův román zredukovat.

Materiál fantastickej!

Nejnovější interpretací Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války je nyní dokončený projekt deseti 2CD, na nichž román Jaroslava Haška načetli Josef Somr, Bohumil Klepl, Petr Nárožný, Miroslav Donutil, Václav Postránecký, Václav Vydra, Arnošt Goldflam, Rudolf Hrušínský starší, Martin Dejdar a Pavel Zedníček.

Nyní, po vydání závěrečných tří nahrávek, lze už tento počin hodnotit jako celek. Dvacet nosičů s románem Jaroslava Haška jistě navazuje na současnou stále se zvyšující oblibu, a tím pádem také produkci audioknih.

Vždyť tento román, nejčastěji reprezentující českou literaturu na světovém kolbišti, byl dosud znám pouze v interpretaci Jana Wericha. Avšak ta má dvě úskalí. Zaprvé neobsahuje román zdaleka kompletní.

Navíc, a to je smutnější, Jan Werich text Jaroslava Haška upravoval. Jak vysvítá z nedávno vydané korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, tito dva si přes oceán notovali, že Haškův román je skvělý, ovšem je nutné mu pomoci.

Jan Werich píše: "Jsou tam obrovské srandy, to je pravda, ale jako celek se mi zdá, že to je přeceněné..." A Jiří Voskovec dodává: "...materiál je to fantastickej! Kam se na to kdekdo sere! Musí se to ovšem, Jenidlo, editovat, editovat, zrychlit a ekonomizovat." To je velmi smutná vizitka těchto dvou mužů, rovněž s ohledem na životnost jejich díla.

Proč by tedy měl mít Jan Werich na Haškův román monopol? Jen proto, že jeho nahrávky všichni mají zažité - stejně jako filmy s Rudolfem Hrušínským a Ladovy obrázky?

Přede dvěma roky vyšel Haškův román taktéž s ilustracemi, avšak nikoliv s těmi Ladovými - svá díla do knihy dodal Petr Urban. A pohořel. A to především nepůvodností. Jeho kresby totiž vycházejí právě z nejznámějšího filmového zpracování románu, pod nímž je podepsán režisér Karel Steklý.

Jak tedy vedle "klasického" Jana Wericha dopadly nové nahrávky Haškova románu? Zatímco Petr Urban pro Josefa Ladu bohužel vůbec není soupeřem, desítka současných herců na nových nahrávkách se s Janem Werichem může měřit - ačkoliv nehrozí, že by ho odsunula do propadliště dějin. Nikdo z nyní předložené desítky herců totiž nedosahuje výraznosti četby Jana Wericha.

Výhodou tak je především pestrost, ale i to, že se k posluchačům dostává Haškův román v širší - ovšem rovněž ne zcela kompletní - podobě. A pokud bychom o této nahrávce mluvili jako o nevypsaném konkurzu na toho, kdo by mohl potenciálně Osudy načíst celé sám, pak nikdo z řady úplně nevybočuje, což ale znamená, že žádný z herců není propastně horší než ostatní.

Nepřesnosti posouvající smysl

Jsou zde však určité nevyrovnanosti. Bohumil Klepl jako by měl až příliš odposlouchanou Werichovu dikci, Martin Dejdar je zase v porovnání s kolegy mnohem napřenější, odlišuje hlasy, střídá energie...

Vysokou třídu představují především Josef Somr, Miroslav Donutil, Václav Postránecký a Arnošt Goldflam. Škoda, že chyběla odvaha oslovit také herečky, tak bylo podpořeno další klišé, totiž že jde o román pro muže.

Zamrzí pak některé nepřesnosti... Slavná Švejkova reakce na protimaďarské tirády sapéra Vodičky zní: "Někerej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar." Václav Postránecký však pronáší: "No, některej Maďar za to třeba ani nemůže, že je Maďar."

A nepříjemná chyba se stala rovněž v samotném závěru nedokončeného románu. Poslední věta, patřící poručíku Dubovi, zní: "Připomínám si to zejména dnes, kdy naše vojska v dohledné době překročí hranice." Pavel Zedníček však čte větu bůhvíproč bez slůvka "si", což samozřejmě posouvá její smysl.

Každý všemu rozumí

Dvacet nosičů s Haškovým románem, jak jej upravil režisér Dimitrij Dudík, tak nelze přivítat zcela nadšeně. Ale na rozdíl od Ladova "konkurenta" Petra Urbana tento počin dokázal "odmonopolizovat" Jana Wericha a otevřel tak dveře dalším audiointerpretacím. Největší český román by jich měl mít jistě vícero, aby si posluchači mohli vybrat.

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsou totiž textem silným, a tedy i nadmíru odolným vůči parazitům, kteří velmi brzy odpadávají - za všechny pokračování románu z pera Karla Vaňka.

Proto nezdařené interpretace, mezi něž lze počítat i filmy Karla Steklého, nemohou román nijak ohrozit. Mohou nanejvýše rozšířit řady těch, kteří se mylně domnívají, že vědí, jaký Haškův román je - a kdo je Švejk.

"U Haškova díla se zdá, že je všechno jasné a že každý všemu rozumí; dílo je samozřejmě průzračné, vyvolává smích - a nic víc. Není však tato samozřejmost a průhlednost pouze zdánlivá a v tomto smyslu klamná a svádějící?" ptá se v eseji z roku 1963 Karel Kosík.

Češi přesto nadále zůstávají národem, jenž nezná svůj největší román. A co je horší: navzdory tomu mají zdejší lidé pocit, že jej znají, a tak ho používají pro vyjádření sebekritiky. Větami o tom, že jsou národem Švejků, se však Češi nevědomky přeceňují.