Norský román se vrací k bojům Finů s Rudou armádou

Novela Dřevaři norského autora Roye Jacobsena (1954) je textem, jenž mnoho slibuje jedinečným historickým kontextem. Tím je takzvaná zimní válka, sovětský ozbrojený vpád do Finska a jeden z důležitých dílčích střetů druhé světové války.

Zejména její první fáze od posledních dnů listopadu 1939 do konce ledna 1940 je unikátním příběhem světových dějin, ač mnohde - včetně našich zemí - se o ní málo ví, a to i navzdory všudypřítomnému zájmu o válečnou dokumentaristiku.

Unikátnost je zajisté dána především úspěchem Finů proti materiální i početní převaze útočníka, ale projevuje se i v dalších souvislostech.

Jednou z nich je fascinující postava maršála Carla Gustafa Mannerheima (1867 - 1951), otce svobodného finského státu, který se do čela špatně vycvičeného a zaostávajícího vojska neohroženě postavil ve dvaasedmdesáti letech.

Přitom právě on měl sociálními kořeny, vojenským vzděláním v Petrohradě i rodinnými vazbami blízko k ruské aristokracii, ba i niterným založením byl rusofil, který se nechával slyšet, že spíše než proti vlastnímu Rusku brání vlast proti agresivní bolševické lůze, která si připnula hvězdičky na mundúr.

Ač o faktech zimní války se v Dřevařích (2005) mluví málo a nejsou pro něj příliš důležitá, "scénografie" je postavena na bitvě o Suomussalmi, která byla pro vývoj války zásadní.

Touto událostí začala jedna z největších katastrof Rudé armády - porážka od Finů na obyčejných lyžích a se sobími spřeženími.

Z domova neodejdu

Dějová linie nás uvádí právě sem, setkáváme se s podivným a tvrdohlavým hrdinou Timem, který jako jediný odmítá evakuaci před přicházejícími Rusy. Timo, kterého nenutí zůstat doma ani tak úmysl bojovat jako srostlost s rodným krajem, možná seversky daná silnější vazba k prostoru než k lidem, absolvuje období jistě komplikovaného, ale přece možného soužití s okupanty.

Pomáhá je zásobovat dřevem, setkává se s lidmi různých osudů, ale válečné události je zase odvanou a přichází další konfrontace, tentokrát s navrátilými krajany.

Po několika stranách se začne ukazovat, že máme před sebou jednorozměrné vyprávění bez proplétání významů, jejich naznačenosti a vývoje. To jistě neznamená, že za každou cenu nutno psát experimentálně, spíš běží o promarněnou šanci říci víc.

Co se však ukazuje jako větší zklamání - čím dál více jako by z textu prosakovala nevěrohodnost. Ukazuje se až příliš jasně, že máme-li vykreslit hrdinu, jehož svéráz je dán jistým druhem naivity, pak o to méně naivní, zato přesvědčivou formou to je nutno vykreslit.

Dřevaři jsou vyprávěním bez výzev k domýšlení i bez severské tajemnosti. Zpočátku se nápadně nabízejí paralely s českým filmem Je třeba zabít Sekala: je tu solitérnost hrdiny na venkově, kde žádoucí je naopak splynutí s davem, a také peripetie válečných událostí, které umocňují potřebu vyhodit ho z kola ven.

Ale zatímco ve filmu Vladimíra Michálka je autenticita těchto sil dokonalá, v Dřevařích pochybná, a zatímco letní dusno z českého snímku přímo sálá, při čtení románu norského autora se kruté mrazy špatně představují.

Je třeba zabít Tima

Sekalovské téma nepatřičné jedinečnosti se projevuje i na konci románu. Po návratu rodáků to má Timo špatné - jenže v této situaci čtenář necítí napětí, jež by vznikalo z nespravedlivé zloby nebo tupé reakce na jinakost.

Vždyť hněv kvůli tomu, že se Timo spolčil s Rusy, je bez dalšího pochopitelný. Timův svéráz jako by byl usvědčován z umělosti a patetizující závěr velký potenciál rozmělňuje docela.

Jak lze najít, Dřevaři nemají - nejen v českém prostředí - vůbec špatné recenze. Jen je těžko se ubránit myšlenkám, že atraktivnost, jež je próze připisována, je spíše dílem historie a pozoruhodných okolností, které přinesla, zatímco autorův příspěvek se podobá zakopané hřivně.