Rock v rytmu černošské hudby. Phil Collins se vrací k hudbě svého dětství

Berry Gordy, majitel detroitské gramofonové společnosti Tamla Motown, prý v šedesátých letech dělal první přehrávky nových nahrávek pro své sekretářky a náhodné kolemjdoucí. Diskuse nad písničkami prý ukončoval otázkou: "Koupila by sis tuhle desku místo oběda?" Většinová odpověď ano znamenala, že deska vyšla. Na kontě jeho firmy se tak v šedesátých letech objevila víc než stovka písní, které dnešní americká hudební kritika považuje za národní poklad.

Anglický zpěvák a bubeník Phil Collins objevil černou hudbu firem Tamla Motown a Stax ve třinácti letech a láska k ní ho nikdy neopustila. Jedním z jeho prvních sólových hitů byla skladba You Can't Hurry Love, kterou před ním proslavila u Motownu vydávající skupina The Supremes.

V roce 1988 si pak užil přímé spolupráce s dalšími klasiky farmy obrovských talentů, jimiž Tamla Motown byla. S legendárními Four Tops dokonce natočil svou vlastní píseň Loco In Acapulco pro film Buster, v němž i hrál.

Jestliže se na přelomu let 2009 a 2010 rozhodl natočit album, které se skládá jen z přejatých soulových hitů šedesátých let, pak je to přímo symbolický pokus o návrat tam, kde všechno začalo.

Collins trpí od roku 2000 ztrátou sluchu v pravém uchu a loni ohlásil, že podstupuje vážnou operaci páteře, jejíž zranění mu znemožňuje bubnovat. Každá jeho nová deska proto může být poslední. Navíc si k blížícím se šedesátinám dal velmi vkusný dárek.

Pro své osmé studiové album natočil celkem devětadvacet klasických soulových hitů a vydal je ve dvou verzích. Jedna obsahuje osmnáct (podle Collinse) nejlepších písní, druhá celý komplet.

Zpěvák si vybral skladby od všech nejvýznamnějších hvězd katalogu Tamly Motown - od Diany Ross & The Supremes, Four Tops, Marvina Gayeho až po Stevieho Wondera. Kupodivu se věnoval také mimo Ameriku méně doceňovaným umělcům jako byli The Temptations nebo Martha & The Vandellas.

Collins tvrdí, že chtěl natočit "staré album", tedy žádné moderní aranžmá a elektronika, jenže dvakrát do stejné řeky ani on nevstoupil, i když měl v kapele poslední tři žijící muzikanty z původního motownského studiového orchestru. Všechno se dá opsat, ale plechový zvuk bicích, plošný mono zvuk a dobovou energii lze jen napodobit. Také přístup sólistů je jiný.

Collins bubnuje jinak, než se hrávalo před čtyřiceti roky, a saxofonová sóla Phila Todda jsou sice fantastická a dávají skladbám opravdový říz, ale na něm i na ostatních sólistech je znát úplně jiné hudební vzdělání, než mívali tehdejší hráči. Samozřejmě, že to nevadí, jen se někdy pamětníkovi vloudí divný pocit, že se v novém provedení celá tehdejší hudba posunula trochu jinam a že už to není ono. Mladším posluchačům se může zdát, že výsledek je takový, jako kdyby se dnes vědcům povedlo naklonovat dinosaura. Nakonec se sice potěšíme každou písní, kterou si Collins vybral, oceníme jeho vkus i výkon, ale pak s chutí sáhneme po původních, třebas už hodně naivně znějících nahrávkách.

Celý balík přejatých písní můžeme rozdělit na dvě části. U některých se zdá, že je Collins má hluboko pod kůží. (Love Is Like A) Heatwave nebo méně známý hit Love Is Here And You're Gone od Supremes, který obsahuje některé prvky tehdy módního sunshine popu a náznaky hippie hudby, zpívá jako kdyby byly napsané pro něj.

Zde ani nevadí jeho už usedlý pěvecký projev. V řadě případů mu ale dělá potíže vystihnout sexy charakter tehdejších hitů. Na takovou nonšalanci Marvina Gaye a Diany Ross samozřejmě nemá a občas proto až příliš tlačí na pilu. A možná je na škodu i jeho celková image korektního Angličana. Jenže i v těchto chvílích vyzařuje z Collinse nenapodobitelná pozitivita a srdečnost, přátelství a otevřenost, již dokáže předávat lidem. Právě kvůli ní stojí deska za poslech především.

Česká kultura nemá s produkcí Tamly Motown nic společného, ostatně jako s valnou většinou černé hudby vůbec. Na rozdíl od Ameriky nebo Anglie je Střední Evropa oblastí bez černošských komunit a jejich kultury. Pro černou hudbu tu není žádné zázemí, ani historické, ani současné.

Běžný posluchač nemůže mít požitek, který si užívá běžný Angličan nebo Američan střední a starší generace, když si v paměti srovnává notoricky známé skladby s tím, jak je zpívá Phil Collins. Pro většinu českého publika to jsou i po čtyřiceti letech úplné novinky, napsané archaickým stylem.

Přesto lze doufat, že oblíbený muzikant je přesně tím umělcem, který v nich dokáže neznalému současníkovi objevit krásu, která se ve starých písních na pomezí rhythm-and-blues a popu skrývá. Vždyť to jsou skladby z doby, kdy populární hudbě ještě vévodila chytlavá melodie.