Na Východě patří k disciplíně i trpělivost, popisuje íránský hudebník Kalhor

Kayhan Kalhor, íránský  virtuoz na orientální housle kemenče, vystoupí v neděli 31. října v pražském kostele sv. Anny v rámci Strun podzimu společně se stylově velmi otevřeným newyorským smyčcovým kvartetem Brooklyn Rider. 

Představí Kalhorovu skladbu Silent City, žalozpěv za kurdské město Halabja, v němž při plynovém útoku Saddáma Husseina přišly o život tisíce civilistů. Její emocionální účinek lze srovnat s obrazem Guernica, k němuž Pabla Picassa inspirovaly hrůzy španělské občanské války.

HN: Vzpomínáte si na první impuls, který vás ke skladbě Silent City přivedl?

Narodil jsem se v kurdské rodině v Íránu a už dlouho jsem chtěl napsat něco, co by vycházelo z kurdské hudby. Když si u mě lidé z Carnegie Hall objednali skladbu pro kvartet a kemenče,  do hudby jsem chtěl vtěsnat lidskou tragédii těch, kdo ve městě Halabja zahynuli. Když lidé tu skladbu uslyší, budou pátrat po souvislostech a dokážou pojmenovat hrůzy války.

HN: Kde jste byl v době plynového útoku?

V Kanadě, kde jsem dlouhá léta žil a také studoval západní hudbu. Ale v současné době bydlím v New Yorku.

HN: Když jste po studiu východní hudby objevil  západní klasiku, neměl jste chuť vyměnit váš nástroj za evropské housle?

To je, jako když se zamilujete -  nemůžete jen tak snadno vyměnit jeden nástroj za jiný. Mě zvuk kemenče i jeho možnosti fascinovaly už od dětských let. Ale obecně vzato, hudba je natolik abstraktní věc, že konkrétní nástroj nehraje tak velkou roli.

HN: Co vám tedy dalo studium západní hudby?

Smysl pro pořádek, tedy disciplinu v západním smyslu.

HN: Chcete říci, že na Východě má to slovo jiný obsah?

Na Východě patří k disciplíně i trpělivost. Domýšlet věci do hloubky, brát v potaz širší souvislosti. Na Západě je disciplína bez trpělivosti, mnohem důležitější roli tam hraje koncept času.

HN: Iránská hudební tradice patří k těm nejstarším na planetě. Do jaké míry ovlivnila dnes ve světě daleko častěji prezentovanou klasickou hudbu Indie?

Jedná se vlastně o rodinu stylů, které se hrají ve velmi rozlehlé oblasti, v nichž se používá příbuzný systém. Když uděláte kolem Iránu kruh, tak bude obsahovat Afghánistán, Pákistán, severní Indii, i bývalé středoasijské sovětské republiky. Od 14. století do Indie vycestovala spousta perských vzdělanců a vynalezli tam nové nástroje, například bubínky tabla.

HN: Proč je tedy indická hudba dnes na Západě mnohem populárnější než íránská?

Hudebníci z Íránu začali vyjíždět na Západ až po revoluci v roce 1978, kdežto v Indii ten proces trval mnohem déle, Indie byla kolonií, má za sebou dlouhou historii kontaktů se Západem, hudebníci mluvili anglicky. A navíc, v Íránu žije asi dvacetkrát méně lidí než v Indii a tedy i méně hudebníků.

HN: Když vystupujete s kvartetem Brooklyn Rider, držíte se východního hudebního systému, anebo hrajete v západních tóninách?

Obojí, některé skladby hrajeme v perských tónových řadách, jiné v západních. A část programu hraje Brooklyn Rider samostatně, v repertoáru má třeba velmi zajímavou hudbu z Arménie.

HN: Vracíte se někdy na koncerty do své vlasti?

Dlouho jsem v Íránu nehrál, neměl jsem čas, překážkou byla i byrokracie. Až letos jsem se rozhodl udělat turné po velkých městech, třeba v Teheránu jsem měl 9 koncertů po sobě a pořád bylo plno. Byl to ohromný zážitek. Po letech strávených na Západě jsem skoro zapomněl, jak silně u nás lidé oceňují hudbu.

Pozvánku na Kalhorův koncert čtěte v pátečním vydání Hospodářských novin