Dianne Reeves: Jako propagace jsou Grammy skvělé, ale lépe zpívat vás nenaučí

HN: Pocházíte z hudební rodiny - matka hrála na trubku, bratranec George Duke je proslulý klavírista a váš strýc je členem Denverského symfonického orchestru. Předpokládám, že i vy jste odmalička viděla svou budoucnost především v hudbě...

Matka vlastně nebyla skutečná muzikantka, takže ti, kdo mě opravdu přivedli k hudbě, byli můj strýc a bratranec. Nedělali to nijak násilně, pro mou lásku k hudbě bylo nejdůležitější, že u nás doma neustále zněla nějaká muzika.

Poslouchali jsme úplně všechno - jazz, gospel i klasiku. Všichni kolem mě byli muzikanti, takže máte pravdu - neuvažovala jsem, že bych někdy dělala něco jiného.

O pěvecké kariéře sní mnoho dětí, ale většinu z nich jejich rodiče od této profese odrazují; není příliš jistá. V mém případě tomu bylo naopak - všichni mě ve zpívání podporovali. I když věděli, že to budu mít těžké.

HN: A měla jste to těžké?

Každý začátečník to má v hudební branži těžké. Zvlášť, když se rozhodne pro tak starobylý a okrajový žánr jako je jazz.

Ale i když jsem nikdy neměla žádný pěvecký vzor, tuhle hudbu jsem si náramně zamilovala, protože jsou v ní veškeré lidské pocity - radost i smutek, láska i nenávist, štěstí i utrpení. Alespoň takovým zpěvačkám, jako byly Ella Fitzgerald, Billie Holiday nebo Sarah Vaughan se to dařilo.

A já sama jsem se začala pokoušet dostat do jazzu stejně silné emoce. Nevím jak a proč mě publikum objevilo, ale nejspíš mým písním, do nichž jsem se snažila dostat veškerou svou lásku, upřímnost a vášeň, uvěřilo a proto si lidi začali kupovat mé desky.

HN: A nakolik vám v tomhle ohledu pomohly ceny Grammy?

Ty jsou zejména pro tak okrajové žánry, jako je jazz, nesmírně důležité. Popoví zpěváci jsou vidět i bez Grammy, ale jako jazzmanka nepatříte zrovna mezi mediální tváře. A Zlatý gramofonek vám dokáže pomoci upozornit na vaši tvorbu a tím prodat víc desek. Takže jako nástroj propagace jsou Grammy skvělé, ale nazpívat lépe další desku vám nepomohou.

HN: Svého času jste byla první uměleckou šéfovou pro jazzovou hudbu v Losangelské filharmonii - v čem konkrétně tahle práce spočívala?

Losangelská filharmonie měla samozřejmě svůj klasický program, ale chtěla jej rozšířit ještě o jazz a world music a vzájemně všechny tyto žánry propojit. Bylo strašně vzrušující mazat hranice mezi jednotlivými hudebními styly a vytvářet zcela nová a nečekaná spojení, jako třeba kombinaci jazzu a world music, nebo world music a vážné hudby.

HN: Žila jste v mnoha amerických metropolích, dnes bydlíte v Denveru - co vás zaválo zrovna do tohoto města? Není pro jazzovou zpěvačku lepší žít v New Yorku, který je jakýmsi centrem tohoto hudebního žánru?

Tak tomu bylo v minulosti, ale dnes žijeme ve světě ovládaném internetem, takže centrum jazzu může být kdekoliv.

Denver jsem si vybrala proto, že se mi tam líbí, je to klidnější město než věčně hektický New Yorku. Pro mou hudbu je rozhodující, jak se cítím, když ji zpívám. A v Denveru se cítím skvěle a chci, aby moje hudba byla stejně skvělá. Proto tam žiji.