Lockwood: Nikdy jsem nikoho nenapodoboval

Lockwood, který se etabloval v jazzrocku 70. let, klasickou techniku obohatil o postupy z rockové muziky a osobitou hrou na elektrické housle rozvinul odkaz Jean-Luca Pontyho, byl ale během pondělního telefonického rozhovoru nervózní jako mladý kluk; doma na něj totiž přišla řada s vařením.

Jako správný Francouz po osmé večerní oblékl zástěru a s telefonem u ucha opatrně krájel zeleninu, zatímco z obýváku mohutně hřměly Goldbergovské variace v úpravě pro housle.

HN: Od vydání vaší pocty houslistovi Stéphanu Grappellimu uplynulo deset let. Budete ji hrát v nezměněné podobě?

Máme přichystaný program deseti skladeb, které si Stéphane rád hrával ve volném čase. Něco jsou jeho vlastní písničky, něco skladby jeho spoluhráče Django Reinhardta a k tomu jsem pár věcí dopsal já sám. Hrajeme teď ale v jiné sestavě: přijede se mnou kontrabasista Marc-Michel Le Bevillon a výborný kytarista Jean-Marie Ecay, který se v té otevřené muzice dovede brilantně pohybovat na pomezí starého jazzu a současné hudby. Nepovažuji jazz za něco kanonizovaného, proto nechci hrát s autentickou dobovou technikou nebo zvukem. Pokud přece nemáte tvůrčí svobodu a nemůžete se vyjadřovat všemi prostředky, pak už nejde o jazz.

HN: Znamená to, že dobový swing budete hrát i na elektrické housle?

I když to v tomhle kontextu může působit zvláštně, tak třeba písničku Globe Trotter zahraji úplně sám elektricky i s různými efekty. V posledních letech se věnuji spíš akustické tvorbě, ale na elektrické housle jsem nezanevřel, hraji na ně soustavně už skoro čtyřicet let, od letošního roku třeba i v novém kvartetu s kytaristou Mikem Sternem.

HN: Jak jste se s Grappellim seznámili?

Bylo mi dvacet let a ten rok jsem se rozešel s jazzrockovou kapelou Magma, kde jsem víceméně začínal. Starého pána Grappelliho si jako hosta pozval jeden orchestr, Stéphane mě tam něco slyšel zahrát a hrozně se mu to líbilo, tak mi o pár dní později sám od sebe nabídl, že bychom spolu mohli začít vystupovat. Byl to neuvěřitelně příjemný člověk, věčně se smál, měl takový typicky francouzský nadhled a všechno bral s nadsázkou. Naučil jsem se od něj spoustu věcí i ze života a mimo to mi Stéphane zásadně pomohl prosadit se v jazzu.

HN: Vy jste přitom na starém swingu nevyrůstal.

Můj tatínek byl velký fanoušek Quintette du Hot Club de France, té legendární sestavy Grappelliho s kytaristou Django Reinhardtem, takže tu muziku si vybavuji z nejútlejšího dětství. Jenže já jsem vyrůstal koncem 60. let, kdy mě pochopitelně víc bral rock, blues a elektrická hudba. Akustický jazz pro mě nic neznamenal, dokud mě s ním Stéphane neseznámil. Navíc já jsem měl za sebou roky na konzervatoři, kdežto on se na housle naučil hrát sám, takže jsme na pódiu byli taková zvláštní dvojice. Řekl bych, že spousta konzervatoristů Grappellimu jeho zvuk záviděla, hrál s takovou lehkostí, jako by jen mezi řečí usrkával čaj.

HN: Sledoval jste, co dělal Grappelli v 70. letech s houslistou Yehudi Menuhinem?

Samozřejmě, to byla zajímavá řada desek a některé z nich se vážně povedly. Bylo zajímavé zkombinovat Grappelliho, takový přirozený pouliční talent, s opravdu ryze klasicky školeným interpretem. Stéphane byl z toho ale občas smutný, protože musel Menuhinovi rozepisovat všechny improvizace do not. Z desky jste měli pocit, že jde o rovnocenný dialog dvou hráčů, ale ve skutečnosti hrál Stéphane s takovou svojí ušlechtilejší podobou.

HN: Často zdůrazňujete přínos Francouzů světovému jazzu. Co pro vás znamená jazz manouche, ten řečený cikánský jazz z 30. let?

Je to zásadní etapa v dějinách hudby. Grappelli se zasloužil o to, že v jazzu vůbec mluvíme o houslích jako etablovaném nástroji a taky položil základy tradice, kterou dnes rozvíjí spousta muzikantů, třeba kytarista Biréli Lagrène. Já mám daleko k tomu, abych ten dobový zvuk kopíroval, spíš mě baví si z něho něco vypůjčit a použít to v jiném kontextu. Nikdy jsem nikoho nenapodoboval, i když třeba houslista Jean-Luc Ponty byl můj velký vzor. Líbilo se mi, jak hraje na housle bebop, tak jsem se to po něm snažil naučit, ale nechtěl jsem hrát jako on. Stejně tak mě dnes nepřitahují hráči, kteří jen kopírují Grappelliho licky. Stéphane by nechtěl, aby se lidé snažili být jako on, vždy mě učil, abych zůstával svůj.

HN: A dnes jste tím učitelem vy. Minulý týden jste hrál v pařížském klubu Sunside se svými studenty, že?

Mám teď takové mladé kvinteto The Jazz Angels, což jsou všechno moji žáci z institutu Centre des Musiques Didier Lockwood. Myslíte si, jak vás už nic nepřekvapí, ale pak uslyšíte hrát svoje vlastní studenty a uvědomíte si, že jsou v mnoha ohledech lepší než školení profesionálové jako já. Tak se snažím zůstat v obraze, hodně mi to hudebně přináší a mám pocit, že neztrácím kontakt. Když jsem CMDL před devíti lety zakládal, chtěl jsem hlavně předat dál svoje zkušenosti. Teď si někdy říkám, že bych zase sám mohl začít studovat.