Bílí kradou hudbu, kterou vymysleli černí. V tom je podstata pop music

Podtitul knihy hudebního publicisty Karla Veselého Hudba ohně, kterou v těchto dnech vydává hudební label a nakladatelství Big Boss, zní "radikální černá hudba od jazzu po hip hop a dále". Už samotný podtitul prozrazuje, že kniha je v kontextu české hudební publicistiky výjimečným počinem.

Byla by jím, i kdyby fungovala jako "pouhý" encyklopedický přehled zmíněných žánrů a nenabízela nic víc než faktický popis vývoje afroamerické hudby doplněný výčtem doporučené hudby - tak to ovšem není. Teprve při samotném čtení knihy Karla Veselého si člověk uvědomí, jak dlouho trvala cesta české porevoluční hudební publicistiky k první opravdu zásadní teoretické knize.

Veselý totiž na více než čtyřech stech stranách své publikace naplno rozvíjí svůj sociologický a kulturologický přístup k tématu. Jeho zásadním pracovním nástrojem je zasazování událostí do patřičného společenského kontextu. Není proto divu, že začátek celé knihy přenáší čtenáře na otrokářskou loď naloženou černochy, která směřuje z Afriky do Ameriky. Právě tady totiž začíná příběh černého muže, který celé dvacáté století mocně lomcuje mřížemi popkultury a neúnavně ze sebe vydává další a další revoluční hudební směry.

Černí hrajou, bílí kradou

Hudebník-revolucionář je role, kterou podle Veselého plní Afroameričané v dějinách popkultury dvacátých let. Zásadní myšlenka Hudby ohně se dá zjednodušit do teze, která praví, že "všechny zásadní hudební směry vymysleli černošští muzikanti a ti bílí je později ukradli". Kapitoly, kterých je v knize sedm, nejsou řazené chronologicky, ale spíše do formy jakýchsi myšlenkových bublin, ve kterých se navzájem dotýkají témata na první pohled spolu nesouvisející, všechna ale směřují k dokázání uvedené teze.

V první části knihy, nazvané Barva kůže a peněz, se tak čtenáři kromě shrnutí soulové hudby, otření se o koncept matky v hudbě nebo o ideologii rockismu dočkají také profilů Michaela Jacksona nebo Jamese Browna - poslední část první kapitoly pak nese název Hip hop is dead. Příklad tematického rozvrstvení nejlépe ilustruje, jakým způsobem je celá kniha poskládána.

Skoky v tématech jsou někdy překvapivé, čím více ale člověk čte, tím jasnější a logičtější mu přijdou. Forma je spíše hypertextová, ale naprosto funkční - Veselý před čtenářem skvělým způsobem buduje obraz popkulturní historie, který ke konci knihy vyvstává tak kompletním způsobem, že se dá mluvit o premiéře v historii české hudební publicistiky.

Jednou z největších devíz knihy Hudba ohně je právě rozpětí témat. Není totiž možné mluvit o úloze černošských hudebníků při tvorbě populární hudby a omezovat se přitom jenom právě na hudbu. Veselý je tak "přinucen" dotknout se i náboženských otázek (konverze černochů k islámu, vlastní ideologie afrofuturismu), politiky (političtí vůdcové jako Malcolm X), filmu nebo mluveného slova.

Schopnost slyšet výbuchy

Velká část textu se věnuje i specifickému způsobu, jakým černoši vnímají vlastní jazyk, a snaží se rozklíčovat původ samotného rapu. Sleduje stopy černochů v takových žánrech, jako jsou soul, jazz, funk, ale i techno nebo dubstep - všude tady postupně odkrývá dějiny daných žánrů tak, že potvrzuje tezi, která je vyřčena na začátku - totiž že dějiny černošské hudby jsou nejenom o poznání radikálnější než u bělochů, ale jsou především dějinami tvorby, která zásadně ovlivnila celý svět.

V dnešní době totiž není tak samozřejmé uvědomění si toho, že Afroameričané stáli nejenom u zrodu jazzu nebo rock'n'rollu, ale mají zásadní slovo i ve vodách elektronické hudby. Kniha Karla Veselého je zásadním slovem, které rozhodně pomůže v uvědomění si zásadnosti černé hudby.

Nejlépe shrnuje přínos knihy sám Veselý v sumáři na konci publikace. "Nigerijský muzikant Fela Kuti tvrdil, že ,hudba je zbraň budoucnosti', a rozhodně měl pravdu. Možná už ta válka začala, a my jsme si jí jenom nevšimli - po přečtení Hudby ohně ale získáte schopnost slyšet vybuchovat bomby."

Trumpetista Miles Davis patří nejen ke klíčovým hudebníkům 20. století, ale také k důležitým ikonám revoluce v černé hudbě, která obviňovala bíle hudebníky z kradení nápadů. Kniha Hudba ohně zasazuje např. Jamese Browna, Sun Ra či Public Enemy nejen do hudebního, ale i politického kontextu.