Vyšla kniha o těch, kteří v srpnu 1968 nemlčeli k okupaci ČSSR

V lednu 1969 byl v Bulharsku odsouzen k tříletému kriminálu Alexandar Dimitrov. V únoru šel v NDR do vězení – verdikt dva a půl roku – Bernd Eisenfeld. V září poslal polský soud za mříže na tři roky Boguslawu Blajferovou. Ve stejné době už Viktora Fajnberga drželi v sovětské psychiatrické léčebně...

Jmenovaní se "dopustili" téhož: po 21. srpnu 1968 protestovali proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Nebyli sami, odpor deklarovaly různým způsobem stovky lidí ze zemí východního bloku.

Od pádu komunismu by měli v Praze dostávat jeden metál za druhým, ale není tomu tak: dokonce o nich téměř nic nevíme. Teprve teď vychází kniha Za vaši a naši svobodu, která protiokupační akty souhrnně mapuje.

Editor Adam Hradilek rozdělil práci do pěti kapitol - protesty v SSSR, Polsku, NDR, Maďarsku a Bulharsku - každá má "vlastní" odbornou studii, obsahuje rozsáhlá životopisná interview plus fotografický a dokumentární doprovod.

Čtenář tak získává mnohovrstevný obraz: s překvapením zjistí, kolika lidem stálo za to riskovat existenci tím, že se s Čechoslováky v těžké chvíli solidarizovali – a současně projevili odpor vůči podílu vlastní země na invazi.

Rovněž si uvědomí, jak moc se lišila společenská situace v jednotlivých státech rudého impéria: pokud jde o represi, jeví se "socialistická diktatura" v ČSSR ve srovnání s Ruskem či Bulharskem málem jako idyla...

Na Krasnoj ploščadi

Nejznámější z protestů je ten ruský. Pětadvacátého srpna přišlo na moskevské Rudé náměstí několik disidentů – Bogorazová, Babickij, Delone, Dremljuga, Fajnberg, Bajevová, Litvinov a Gorbaněvská – usedli na zem a rozbalili transparenty, na nichž například stálo: "Za vaši i naši svobodu" nebo "Ruce pryč od ČSSR". Vzápětí byli pozatýkáni a většina jich za svou odvahu zaplatila pobytem ve vězení či ve vyhnanství.

Viktor Fajnberg putoval do "psychušky", kde začal držet hladovku. Svou zkušenost líčí v knize i takto: Ráno se otevřely dveře, přišli bachaři, sanitáři, ošetřovatelky "a začal boj... Nedrželi mne, ale rovnou mě svázali a nechali mne tak dvě hodiny.

Za tu dobu člověku otečou nohy. Měl jsem je jako slon. Ruce jsem měl zase úplně bílé..." Pak Fajnberga nechali další dvě hodiny na pokoji, načež ho znovu spoutali a krmili: "Musel jsem ležet, abych to nevyzvracel. Když sloužila zlá sestra, ležel jsem svázaný déle, protože dělala, že na mne zapomněla." Z léčebny vyšel v roce 1973.

Zachránci cti ostatních

Tvrdé byly i následky protestu, k němuž se odhodlali tři studenti fakulty historie Sofijské univerzity Eduard Genov, Alexandar Dimitrov a Valentin Radev. Vyrobili stovky protiokupačních letáků, roznesli je po městě, ale kvůli udání je tajná policie sebrala. Po soudu následovalo vězení, v němž Genov prožil deset let.

V knize je pochopitelně věnována pozornost též těm, kdo se na protest proti okupaci odhodlali k nejkrajnější oběti, k sebeupálení: Sándorovi Bauerovi – 20. ledna 1969 v Budapešti – a Richardu Siwiecovi – 8. září 1968 ve Varšavě. Stejný čin přežil i jeden ze zpovídaných, Elijahu Rips, který se zapálil 13. dubna 1969 v Rize, inspirován Janem Palachem.

Jak už naznačeno, kniha Za vaši i naši svobodu se nesoustřeďuje jen na akty protestu a následnou perzekuci, nýbrž prostřednictvím osobních historií ukazuje i rozdílnou podobu opozičních aktivit, přibližuje podmínky k rezistenci i význam pražského jara a okupace ČSSR pro disidentská hnutí v "sovětských guberniích".

Vyplývá z ní velmi zřetelně smysl gesta, jež na první pohled nemá "praktický význam": protestujících lidí byly sice stovky, ale v moři mlčících milionů - platí pro ně tedy to, co píše autor polské studie Jerzy Eichler o Richardu Siwiecovi, totiž že zachraňovali čest ostatních.

Historik Jiří Hoppe označil Hradilkovu knihu za "průkopnické dílo" – jelikož vzešla z Ústavu pro studium totalitních režimů, bude zajímavé sledovat, zda a jak si jí všimnou lidé označující ústav při každé příležitosti a paušálně za instituci zbytečnou, neužitečnou a amatérskou.