Knižní tipy: Kultovní komiksy z Ábíčka v jednom svazku

Velká komiksová socialistická laboratoř

Socialistické komiksy přitahují nejen nostalgií, ale i jako obraz dobového snění. Kdo však čeká, že v encyklopedii najde vývoj devátého umění v Československu 1945-1989, jak zní podtitul, bude zklamán. Jde jen o první díl, který se soustřeďuje výhradně na seriály z ABC. Zásluhou šéfredaktora Vlastislava Tomana se časopis stal komiksovou laboratoří, kde kromě sci-fi kultovek typu Vzpoura mozků vycházely i rarity v podobě francouzského příběhu o Leninovi a VŘSR, epizod z maďarského kutilského magazínu nebo příspěvků třináctiletého kreslíře. To vše autoři pečlivě evidují ve svém průvodci, jemuž by přesto slušela větší přehlednost.

Tučňák má škytavku, Jindřiška ráda Felliniho

Argentinský kreslíř Ricardo Liniers je autorem řady figurek, jejichž mikropříběhy otiskuje deník La Nación. Tučňáci, skřítci s pruhovanými čepicemi, holčička Jindřiška, která má ráda kromě knížek také filmy Felliniho, nebo předpotopní robot na kolečkách. Liniersovy kreslené vtipy jen málokdy vyvolají smích, dokonce nelze říct, že jsou pokaždé pochopitelné, přesto si na ně čtenář během dne několikrát vzpomene a dodatečně je ocení. Liniersovy absurdní "stripy" vybrané pro jeho první českou knížku představují fiktivní svět Macanudo, v němž malé holčičky filozofují, tučňáci škytají a roboti vozí květiny na šrotoviště.

Drásavý Jan Klata a ti druzí divadelníci

Divadlo není od toho, abychom se hladili, ale abychom pohovořili násilně a bouřlivě o současnosti, říká polský režisér Jan Klata. Lukáš Jiřička ve Skicách podrobně popisuje rukopis několika dalších divadelníků, kteří pravidelně hostují po celé Evropě. Na čtrnácti detailně rozebraných inscenacích představuje témata a jejich avantgardní uchopení, která činí z polského divadla živý kulturní pramen - vymanilo se z poetické tradice, nehladí, ale drásá bolestivá místa. Jiřičkovy skici upřesňují pocit, že se na polských jevištích něco děje. Mimoděk tím také ukazuje, že českému divadlu pořád nějak schází někdo pořádně zlobivý.

Noc se nalévá tmavým sirupem

Bývaly doby, kdy byl každý debut mladé básnířky tématem k diskusím - nejen o kvalitě básní, ale i o autorčině půvabu, či o tom, zda nedostatečnou kvalitu básní vyrovnává právě autorčin půvab a tak dále... Literární salon vydal básnickou prvotinu Johaně Hořejší (1988) a zdá se, že doba se opravdu změnila. Sbírku dnes může vydat kdokoliv kdekoliv, a tak není nutné vést závistivé řeči. U Johany Hořejší se dá mluvit o monotónnosti, případně o zaujatosti svým tématem. V nočním prostoru se pořád něco nalévá šťávou či je přirovnáváno k nasátému klíštěti. Ano, protrhnout nehybnost noci vášnivým polibkem se životem.